Článek
Bohatý ekosystém, který se nachází v říčním systému řek Eufrat a Tigris, stěží přežil hněv Saddáma Husajna, který v roce 1991 nařídil vypuštění močálu jako trest pro komunity chránící povstalecké bojovníky. Vypuštění mezopotámských močálů se označuje jako jedna z nejhorších ekologických katastrof 20. století.
Jakmile byly zničeny kanály a hliněné hráze vybudované Husajnovým režimem, voda se vrátila a s ní více než 200 druhů ptáků a desítky druhů divoké zvěře, které byly jinde na pokraji vyhynutí. Do míst se vrátili i rodiny a turisté.
Drtivý zápach vycházející z potrubí odpadních vod dnes drží lidi co nejdál.
Podle údajů shromážděných vědci a pracovníky agentur OSN je v zemi, jejíž správa nedokáže zabezpečit ani základní služby, ukládáno až 70 procent průmyslového odpadu přímo do řek nebo do moře.
„Černá odpadní voda, která teče do močálů zapsaných na seznamu UNESCO, je silně znečištěna a obsahuje těžké kovy. Ty přímo ohrožují flóru a faunu,“ řekl agentuře AFP Jassim al-Asadi, šéf nevládní organizace Nature Iraq.
Znečišťující látky ovlivňují obyvatele oblasti přímo i nepřímo. Třeba prostřednictvím buvolů, kteří v lokalitě nemají lepší vodu k pití než tu kontaminovanou. Z jejich mléka se pak vyrábí sýr guemar.
Znečištění je pouze poslední hrozbou pro jeden z největších vnitrozemských systémů říčních delt na světě.
OSN označila Irák jako pátou nejzranitelnější zemi na světě vůči změně klimatu. Obnovení močálů již není otázkou zachování dědictví, ale i otázkou přežití.
Program OSN pro životní prostředí (UNEP) v roce 2019 varoval, že se očekává, že změna klimatu v Iráku povede ke snížení ročních srážek, což povede k prudkému nárůstu prašných bouří a ke snížení produktivity zemědělství a ke zvýšení nedostatku vody.
