Článek
Galina se svou sousedkou Olhou platí ve vesnici Vodjane za místní aktivistky. Docílily toho, že se ukrajinští vojáci odstěhovali až na konec obce. Bývají totiž cílem palby separatistů. Život hned vedle minového pole komplikuje i závislost na dovážkách pitné vody, kterou jim pravidelně ve čtvrtek dováží dvě cisterny vypravené českou organizací Člověk v tísni. „Pomohli nám i opravit poničené domy, střechy a okna. Teď nám přivážejí vodu. Jsme humanitárním organizacím moc vděční! Zachraňují nám život,“ opakuje Galina znovu a znovu.
Olha, druhá z aktivistek. Vyniká svým pestrobarevným šátkem. Svoji vesnici neopustila ani při nejtvrdších bojích a teď bojuje za to, aby se situace lidí zlepšila. Co vlastně dělá celý den v místě, kde prakticky nic není? „Máme krávu, tak se staráme o ni a pěstujeme zeleninu na zahrádkách,“ říká. Krávu, jejíž mléko občas i prodává, ale nemá dlouho. Ta předchozí zahynula při ostřelování a na novou jí přispěl Červený kříž.
Galinu a jejího manžela Vladimira připravila o dům palba z minometů a děl. Oběma je 71 let a od začátku války na jaře 2014 bydlí trvale v chatové oblasti. Svou „daču“ si postavili v 80. letech. Ze stejného období je i jejich auto - pro region typická Lada. Prý se docela dobře hodí na zdejší cesty, vydrží totiž téměř všechno.
Vladimir se nejdřív chlubí jarní zahrádkou, na které kvetou sněženky. Pak ukazuje na bedničku s léky, které musí brát. V roce, kdy konflikt začal, dostal svůj první infarkt. Když nám pak podává kompot z vypěstovaného ovoce, ukazuje na věšák s bundami. „To je naše válečná skříň. Je na ní všechno oblečení, co máme,“ dodává s milým úsměvem.
Asi nejsmutnější příběh jsme vyslechli od Ljuby. Čtyřiaosmdesátiletá seniorka už dřív přišla o manžela a před deseti lety také o syna a dceru. Je úplně sama, s nízkou penzí. Žije ve vesnici, která je prakticky odříznutá od zbytku světa. Aby se Ljuba dostala na vyšetření do nemocnice, musí zaplatit za pronájem auta, na který ale ze svého mizerného důchodu nemá. Autobus sice do oblasti poblíž vesnice jednou denně zajíždí, sama cesta do několik desítek kilometrů vzdálené nemocnice je ale kvůli zničené infrastruktuře výpravou na celý den. „Když jsem vyšla z domu, a slyšela jsem mohutnou explozi, málem jsem upadla. Přidržovala jsem dům, aby se nerozpadl. Nervově to už nezvládám,“ líčí bez naděje na budoucnost.
„Jak? Jdu ke dveřím, abych slyšela, jestli je to blízko, nebo daleko. Většinou je to daleko, takže si vezmu prášek a jdu do postele,“ odpovídá Natalija na otázku, jak se vyrovnává s tím, že s manželem Valerijem bydlí několik kilometrů od frontové linie. Pracovala od 16 let, naposledy jako stavařka. „To jsem často nosila takhle vysoké podpatky,“ naznačuje výšku bot se smíchem. Teď ale od státu nedostává nic, je totiž nezaměstnaná. Ne dobrovolně, u fronty si prostě není jak sehnat práci. „Lidská práva máme, ale o právo na zaměstnání jsem kvůli válce přišla,“ říká nešťastně.
V roce 2018 se manželům podařilo zaregistrovat jako ukrajinští vnitřní vysídlenci. Umožňuje jim to získat menší státní pomoc, celé čtyři roky před tím ale byli odkázaní jen na pomoc rodiny a Valerijův důchod. To znamená příjem v přepočtu 2270 korun měsíčně.
Jméno muže nevíme, když ale přijel náklaďák s distribucí pomoci, všechny bavil vtipy: Kolik pytlů uhlí budete potřebovat na zimu? ptá se první muž. Asi 300, říká druhý. Já budu potřebovat jen jeden, reaguje první muž. Jak je to možné? ptá se druhý. Odpověď? Když bude zima, vezmu ten pytel a oběhnu s ním dům.
„Ty už jsi tu někdy byl? Přijde mi, že tě znám!“ Slova na uvítanou od sedmdesátnice Ljuby. Bydlí v malém domku v ukrajinské vesnici prakticky na dohled od okupovaného Doněcku. Před válkou tu prý měli lidé všechno. „Byla tu nemocnice, byl tu obchod, školka. A teď tu není nic. Jen staří lidé, bez nemocnice a bez autobusového spojení,“ vyjmenovává smutně Ljuba.
Tolik objektivů! Cítím se jako modelka, směje se a symbolicky pózuje paní, co vyšla z občasné ordinace v ukrajinské vesnici nedaleko Luhansku. Je jednou z dam oblečených jako by byla neděle a chystaly se do kostela. Je přitom čtvrtek, a místo kostela se vydávají do čekárny. Často mají barevné šátky, rtěnku, skoro všechny mají hůlku a nezbytnou tašku na léky. Vypadá to jako skoro jako povinná výbava. Jdou si pro léky a v mezičase absolvují kratší skupinovou terapii, která jim pomáhá vyrovnat se ze stresem a strachem z neustálého ostřelování z minometů.
Reportér a fotoreportér Seznam Zpráv navštívili Donbas na začátku března, ještě před propuknutím koronavirové krize.
