Článek
Jak vnímají tělo ti, kteří v posilovnách překračují běžnou mez, a jak se dívají na lidi, kteří svému tělu nedopřávají tolik pozornosti?
Právě o tom pojednává reportáž z novinářské série My, v níž reportérka Šárka Kabátová mapuje nejrůznější komunity české společnosti a představuje známé i neznámé fenomény. Audiovizuální podobu najdete pod názvem „My, tělem posedlí“ níže:
My, tělem posedlí. Nová epizoda publicistického pořadu Šárky Kabátové.Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy
Honem k činkám
Jihlava, poslední patro modrooranžového obchodního centra. Úderem druhé hodiny odpolední se začíná zaplňovat šatna, kde se milovníci fitness převlékají do sportovního úboru.
U činek a posilovacích strojů se míhají postavy orosené potem. „Když vidím člověka s pěkným tělem, tak se vždycky podívám. Chlap, ženská, nerozhoduje,“ říká hned na úvod Pepa, jeden z těch, které potkáváme mezi posilovacími stroji.
Byť není profesionálním kulturistou, ostatní lidi hodnotí podobně jako ti, kteří jsou ověnčení cenami za vytvarovaní vlastních svalů. „Určitě máme postižení. Koukám se pořád na lidi kolem. A třeba si řeknu: Jo, ty jo, ten je dobrej, ten má dobrej základ, ten by mohl bejt dobrej kulturista,“ prozradila svoji „metodu“ hodnocení známá česká kulturistka Věra Mikulcová. Ta je majitelkou jihlavského fitness centra, do kterého kvůli ní mnozí dojíždějí.
Při cvičení je důležité se maximálně soustředit.
Naše nejúspěšnější kulturistka Věra Mikulcová bývala jako dítě obézní. Teď už si to vůbec neumí představit.
Jak vnímají tělo ti, kteří v posilovnách překračují běžnou mez, a jak se dívají na lidi, kteří svému tělu nedopřávají tolik pozornosti? O tom pojednává reportáž z novinářské série My, která má taktéž audiovizuální podobu s názvem „My, tělem posedlí“.
Češi jsou nejtlustší v historii. Dětí nevyjímaje. Nadváhu má každý druhý Čech. Jak vypadá svět, kde je obezita téměř sprosté slovo? Ještě před zavřením posiloven jsme natáčeli o posedlosti cvičením.
Známá česká kulturistka Věra Mikulcová.
Jihlava, poslední patro modrooranžového obchodního centra. Úderem druhé hodiny odpolední se začíná zaplňovat šatna, kde se milovníci fitness převlékají do sportovního úboru.
Výbava jihlavské posilovny.
My, tělem posedlí.
A vytrvat.
....a vytrvat...
...a vytrvat...
...a vytrvat...
...a vytrvat!
Odměna se dostaví.
A když se dokončí cvičení s vlastní vahou.
Je potřeba pořádně protáhnout i nohy.
Jak často cvičíte? „Tak šestkrát týdně hodinu a půl.”
Umíte si představit, že byste prostě bez toho třeba měsíc fungoval? „Měsíc ne. Maximálně dva tři dny.”
„Pak už jsem nervózní.”
Takže to je fakt závislost pro vás? „Ano, závislost.”
„A taky životní styl.”
A co když se o sebe člověk nestará? „Je to obrovská škoda. Protože v tom těle je obrovský potenciál.”
Jak lze najít balanc mezi starostí o sebe a závislostí na dokonalosti?
My, tělem posedlí.
„Proč nesportovat, že jo?”
„Když je třeba člověk tlustej, má nějakých 200 kilo, tak má motivaci zhubnout, aby byl zdravej. A kulturisti mají zase motivaci zhubnout a odhalit ten tuk pro to, aby vlastně viděli, jak vypadá jejich tělo a aby se pak na pódiu předvedli v co nejlepší formě. Myslím si, že teďka je taková doba, že lidé o sebe víc dbají, nechtějí být v sekci obézních. Když to řeknu blbě, chtějí vypadat dobře.“
Jste to, co máte v nákupním košíku
V přísném hodnocení ostatních ji doprovází také kolegyně a osobní partnerka Jana Paulátová. „Profesní deformace je velká. V supermarketu koukám lidem do košíků, co v nich mají. Pak se podívám na to, jak vypadají. A zjistím, že je to věrný odraz,“ říká trenérka.
Kritika obézních podle ní ale není samoúčelná. „Baví mě teďka koronabublina a to, že se přišlo na to, že nejrizikovější jsou lidé, kteří jsou obézní. Fantastická zpráva,“ říká s ironií v hlase. Nechápe, že to někoho vůbec překvapuje.
„Proč necvičit, že jo?”
Jak se potom odbornice dívají na lidi, kteří se o sebe vůbec nestarají?
„Na jednu stranu mají můj obdiv, že takhle vypadají a že takhle mohou žít. Jdou do práce, přijdou domů, lehnou si na gauč, nacpou se a nemají žádnej koníček. Vlastně tím jediným koníčkem je jídlo. Mají můj obdiv, že hazardují se svým zdravím, se svým srdcem, protože je okolo něj strašně moc meziorgánového tuku. Kdyby se komukoliv cokoliv stalo, tak než ho rozříznou, než se tam prohrabou tím tukem, dojde ke ztrátě třeba až půl minuty,“ míní Mikulcová. „A na druhou stranu si říkám, proč prostě nepřijdou a nechtějí pomoct,“ zamyslí se.
Těžko rozporovat, že pravidelné cvičení a střídmá strava jsou pro tělo i mysl člověka zdravé. Jak lze ale najít balanc mezi starostí o sebe a závislostí na dokonalosti?
