Hlavní obsah

Glosa: Smutno by nebylo, kdybychom měli vládu

Foto: Michal Sváček / Profimedia.cz

Jaro je tady a hlavně nesmí býti smutno, snímek z pražského náměstí Míru z 25. března 2020.

Reklama

Na seznam ztrát, které přinesla pandemie, si můžeme připsat i kousek sebevědomí.

Článek

Není složité v tomhle čas najít roční výročí, které stojí za vzpomenutí. Před rokem se změnil život lidem na celém světě. V Česku si nový koronavirus vyžádal před rokem první oběti. Včera tomu byl rok, kdy premiér Andrej Babiš v televizním projevu k národu řekl: „Já jako premiér země samozřejmě osobně odpovídám za všechna krizová opatření. A beru na sebe plnou politickou odpovědnost.“ Také připomenutíhodné…

A pak je tu zdánlivě bezvýznamné výročí, které ale dosti přesně ukazuje, jak se změnila nálada během toho divného roku. Víte, co jste dělali 25. 3. 2020 přesně v poledne? Velmi pravděpodobně jste z televize, rozhlasu či od sousedů zrovna uslyšeli první tóny písně Není nutno od autorského dua Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř. Ohrané? Kýč? No možná ano. Ale jednoduchou zprávu, že se to dá vydržet a že v tom člověk není sám, leckdo potřeboval slyšet.

Bohužel z není nutno, aby bylo přímo veselo, jsme se dostali do fáze, že je smutno a taky se brečí. Nejen nad tisíci obětí, které si covid-19 u nás vyžádal.

Zdeněk Svěrák v úvodním slovu k písni přidal i vzkaz posluchačům, že ta celá šlamastyka s koronavirem není navždycky. „Protože nepanikaříte, protože jsme obětaví, spolehliví a neztrácíte smysl pro humor a taky jste vynalézaví,“ vzkázal tehdy národu. Je to jenom rok. A kdo by se teď pod ta slova podepsal?

A to je vedle obětí na životech, poznamenaného fyzického i duševního zdraví, vedle materiálních škod, které mnozí utrpěli, jedna z dalších ztrát: V roce pandemie jsme přišli o další kousek národního sebevědomí, a to jsme ho už předtím neměli na rozdávání.

Je opravdu nelehké smířit se s obrazem mapy Evropy, kde Česká republika „září“ temně fialovou, když se všechny ostatní země stěží dostanou k odstínům oranžové.

Vysvětlením ale není národní povaha, jestli něco takového vůbec existuje, ale jednoduše fakt, že Češi nemají vládu, která by jim alespoň od oka nakreslila trať, po které se v pandemii budou ubírat a která má nějaký cíl. A to jsme při vší obětavosti, spolehlivosti i vynalézavosti od vlády potřebovali.

Nemá býti smutno, natož aby se brečelo, „nařizuje“ nám populární píseň. Tak pozitivní souvislost na konec. Loni v březnu písničku Zdeněk Svěrák věnoval zdravotním sestrám. Teď už tolik potlesku neslyší, odměny si jejich odbory musí na vládě často vydupat, ale přišlo ocenění hmatatelné a ze strany, ze které se nečekalo:

Zdravotnické školy hlásí letos právě díky pandemii extrémní zájem o studium. Takže noviny neplní články o generaci nových Jágrů jako po Naganu nebo generaci nových Gabriel Soukalových, ale o generaci nových zdravotních sester. A to je hezké.

Reklama

Doporučované