Článek
Glosu si také můžete pustit v audioverzi.
Kde, zda a jakým způsobem bude volit prezident Miloš Zeman? A proč se podle sondáží čeká nižší volební účast mladší generace? Obě otázky, respektive možné odpovědi mají kupodivu společného jmenovatele: Archaický způsob, jakým jsou české volby organizovány.
Jde v první řadě o takzvanou korespondenční volbu. Ve světě je naprosto běžná a hodně využívaná. Funguje v různých verzích ve všech našich sousedních zemích. V rakouských volbách byl milion hlasů korespondenčních, teď v Německu dokonce zhruba polovina. „Poštou“ hlasovala i kancléřka Merkelová.
Naprosto nejde o nějakou nevyzkoušenou raritu. Naopak – raritní, ba starožitný je český volební řád. Nepochopitelné. Zatímco od rána do večera slyšíme, jak se svět řítí kupředu nesnesitelnou rychlostí, u nás se pořád hlasuje jako za krále Klacka. (Pro tak malou zemi kuriózní dvoudenní termín voleb se tiše převzal z komunistických dob.)
Kdyby existovala korespondenční volba, nemuselo by se řešit, kde a kdy se prezident dostaví k volební urně, anebo zda volební poslové s urnou přijdou za ním. Hlasoval by jednoduše korespondenčně, tak jak to běžně dělají jeho evropští spoluobčané. Kdyby.
Miloš Zeman je samozřejmě jen ilustrativní příklad - korespondenční volba by tu měla být už jen kvůli mnoha tisícům starých nebo nemocných lidí, kterým by zjednodušila výkon hlasovacího práva. Se stárnutím populace to bude čím dál důležitější.
Diskutuje se o tom, že mladé lidi volby moc nezajímají, protože nabídka stran míjí jejich problémy a zájmy. Jistě, ale právě volební účast těch nejmladších by stoupla se zavedením korespondenční volby. Vždyť jde o nadprůměrně „mobilní“ voliče, kteří bývají zvyklí být pány svého času a často se v termínu voleb nenacházejí na své trvalé adrese. Anebo rovnou studují či pracují v cizině. Speciálně český systém voleb v zahraničí je až nehorázně „user-unfriendly“.
Korespondenční volba není žádná vychytávka pro ty, kdo nechtějí nebo nemohou dorazit do hlasovacích místností. Má to být úplně běžná součást servisu, který stát voličům rozdávajícím karty poskytuje. Jako když z kohoutku teče teplá voda. Volební pravidla musí jít s dobou, nebo aspoň ne moc daleko za ní – jinak roste riziko, že z volebního soukolí vypadne zkreslený výsledek „vůle lidu“.
