Hlavní obsah

Glosář Jaromíra Bosáka: Tam, kde Lišky gratulují Slavii k postupu snů

Foto: Profimedia.cz, Seznam Zprávy

Glosář Jaromíra Bosáka o čtvrtečním dění v Leicesteru a slávistickém postupu.

Reklama

Fotbalisté Slavie jdou v Evropské lize dál, po výhře 2:0 postoupili do osmifinále přes Leicester City. Úspěch v duelech s předním týmem Premier League patří mezi historické. A v glosáři se za ním ohlédl Jaromír Bosák.

Článek

Leicester skutečně není extra zajímavé město. Ovšem fotbal tam hrají dobrý, vždyť usilují o špičku Premier League. Jenomže tentokráte honící psi v červenobílých dresech zahnali příbuzenstvo lišky Bystroušky do kouta.

Slávisté se po domácím utkání, které v Praze skončilo 0:0 , museli na odvetu v centru hrabství Leicestershire těšit. Po sněhu a ledu v Příbrami nebo bahenních lázních v Teplicích na ně čekala na King Power Stadium tráva. Skutečná zelená tráva. Jaký nezvyk oproti českým podmínkám. K tomu rovný podklad, velmi krátký střih, příkladná závlaha, zkrátka ideální podmínky pro konání fotbalového mače. To, co si play-off Evropské ligy zaslouží.

Hodně se před utkáním řešilo, jak moc bude domácím chybět zraněný James Maddison, který se přidal k podobně poznamenaným Justinovi, Fofanovi či Praetovi. Mladý středopolař je pro hru Leicesteru velmi důležitý. Dokáže řídit běh věcí na trávníku, dává góly, přihrává na ně. Jeho absence bývá velmi citelná, o to více překvapilo, že trenér Brendan Rodgers nechal sedět na lavičce Harveyho Barnese, zářivou kometu posledních měsíců. Jestli ho šetřil na víkendový mač s Arsenalem, to je otázka. Teď tohoto tahu trenér „Foxes“ , tedy Lišek, možná lituje.

I když úvodní minuty patřily jednoznačně domácím. Z pohledu na monitor v pražském studiu mi připadalo, že slávisté nastoupili poněkud ustrašení, jako kdyby na ně najednou dolehla odpovědnost a tíha velkého utkání. Podle trenéra Jindřicha Trpišovského mohla hrát roli i zmíněná kvalita trávníku, s níž se slávisté od utkání na Chelsea nepotkali a zase si museli chvíli zvykat.

Domácí měli míč takřka neustále pod kontrolou, sešívaní si ho užívali vždy jen na několik vteřin a dva tři doteky, na polovinu soupeře se dostávali asi tak často jako prostý občan ČSSR na dovolenou do západní Evropy. Leicester se dostal do dvou nadějných příležitostí, ještěže je Söyüncü nebo Evans nedokázali využít.

S postupujícím časem se slávisté ale začali cítit lépe a lépe. Jako by si postupem času stačili uvědomit, že hrát se dá s každým a že ani Vardy a spol. nejsou nedotknutelní fotbaloví bozi. Najednou je míč daleko více poslouchal, dovolili si jeden na jednoho a hlavně nebyli vyděšení z toho, že jim spoluhráč přihrál.

Nakonec si vytvořili i největší šanci prvního poločasu, když nákop slávisty Nicolae Stancia špatně odhadl Söyüncü a Sima se snažil přehodit překotně se vracejícího gólmana Schmeichela. Konec úvodního dějství se odehrál v daleko příjemnějším stylu, než jak to se Slavií vypadalo prvních dvacet minut.

Chtěl bych být muškou v kabině českého mistra. V tomhle to má komentátor fakt těžké. Nemá ponětí, co trenéři sdělují svým svěřencům předtím, než se vrátí zpět na hrací plochu. Může jen odhadovat, jakým směrem se ubírají myšlenky koučů i hráčů. Z toho, co jsem na monitoru viděl, bych si tipl, že Jindřich Trpišovský zavelel k útoku. Nějaké to – teď na ně vlétneme a ono se uvidí.

Sešívaní začali velmi důsledně atakovat rozehrávku mužů v modrých dresech, posunuli těžiště hry o pěkných pár desítek metrů od branky Koláře. Najednou mi přišli domácí poněkud bezradní. Dopředu to zčistajasna nějak nefungovalo. Vardy sice neustále zkoušel své pověstné náběhy za obranu, jenže mladý stoper David Zima, který ho měl většinu času na starosti, byl v obranné činnosti skvělý. V rozehrávce to u Zimy ještě leckdy skřípe, ale defenzivní práci odvedl na nejvyšší možné úrovni. A to proti sobě neměl nějakého nýmanda. Tenhle borec dal během 294 utkání v dresu Leicesteru 135 ligových branek. Na Zimu si nekopl.

Ostatně, podobně bych mohl mluvit o celé obranné hře slávistů. Když to vezmu kolem a kolem, tak Kolář nemusel během druhého poločasu řešit žádnou nebezpečnou akci soupeře. Dokonalé plnění obranných úkolů, to byl pevný základ Slavie úspěchu v Leicesteru.

Když se při presinku nebo útočné akci vytáhl Bah, okamžitě za něj couval na místo pravého beka Sima, uprostřed se točili Hromada, Provod i Olayinka, v případě nutnosti mazal zpátky i dříč Kuchta. Znovu se ukázala základní Trpišovského premisa: Team is the Star. Ve Slavii se nehraje na hvězdy, důležitý je úspěch mužstva. I když máte po ruce Simu, Stanciua, Provoda či další harcovníky, musí se podřídit společnému zájmu. A to se v Edenu daří. Proto jsou červenobílí tam, kde jsou.

Druhý poločas se hrál podle pražského scénáře. Možná někomu u obrazovky bliklo v hlavě, jestli nebyla chyba, že slávisté netrénovali penalty, protože zápas klidně mohl končit 0:0. Nebyla. O tom rozhodl Lukáš Provod. Jeho gól je ukázkou toho, že když uděláte pro úspěch maximum, zhusta se na vás osud usměje. Středopolař Slavie sám celou akci začal a nebyl líný sprintovat do pokutového území další desítky metrů, počkal na moment, až k němu dorazí přesný centr Stancia, a přesně zakončil. Zároveň těžil z toho, že Sima šel do souboje se stoperem domácích, i když věděl, že na míč nedosáhne. Tím pádem odtáhl obránce do středu a zařídil volný prostor pro Provoda. Dokonalá spolupráce. A šok pro domácí. S tímhle nepočítali.

O pár minut později se trefil i sám střelecký zázrak Abdallah Sima. Po přihrávce Olayinky si nedělal hlavu, že proti sobě má Söyüncüho a Thomase, namířil střelu po zemi k tyči a pak už mohl jen sledovat, jak se po ní Schmeichel marně natahuje. Musím opakovat, co jsem říkal v přenosu. Sima je nevybroušený klenot. Už teď je velmi dobrý, ale zároveň je toho hodně, v čem se musí zlepšit. Dejte mu dva roky v české lize a evropských pohárech a může z něj být druhý Bony Wilfried. Ne stylem hry, ale možností fantastického zhodnocení na evropském trhu.

Dva vstřelené góly na hřišti soupeře, to je, panečku, věc, když hrajete s anglickým klubem. Slávisté to znají, na Stamford Bridge nasázeli před časem týmu Chelsea dokonce tři banány. Ale tehdy k postupu nestačily. Tentokráte se psal jiný příběh.

Dvakrát pokořit Schmeichela a jeho spoluhráče, to se opravdu počítá. Do fotbalového světa ale také letěla zpráva, že pražský klub od velkého favorita za sto osmdesát minut ani jednou neinkasoval. Ano, vím, hodně si všímám defenzivních hráčů, protože útočníci sami zápasy nevyhrávají, ale v tomto případě je opravdu nutné pečlivě pozorovat základy stavby úspěchu Slavie. Spolehlivost, důraz, zodpovědnost, touha, dřina, taktická připravenost, tohle všechno byly atributy úspěchu.

Proč to nenapsat, z vystoupení Slavie jsem měl radost. Český klub nepůsobil – snad až na prvních dvacet minut – jako tým, který si to přijel do Leicesteru „užít“, dostat nakládačku a pak žít měsíce z toho, že si zahrál v Anglii. Slávisté přijeli tvrdě pracovat. Odměna je sladká. A závěrečné tanečky s pozdravem Tomáše Součka na mobilu, to už bylo jen dokonalé potvrzení toho, jak to v kabině sešívaných dnes funguje. Já k tomu jen dodám, že slávisté odehráli skvělý zápas, byli výborní a zaslouženě mohou vyhlížet další pohárové dobrodružství.

Jsem zvědav, co udělá tento úspěch s pozicí Jindřicha Trpišovského. Moc bych se divil, kdyby si ho nevšimli manažeři a funkcionáři některých klubů z Premier League nebo Championship. Už jsme si zvykli, že ze Slavie odchází hráči do kvalitních zahraničních klubů. Možná že přichází i čas trenéra…

Reklama

Doporučované