Hlavní obsah

Glosář: Trenér Vrba by byl blázen, kdyby teď rozhádanou Spartu převzal

Foto: Profimedia.cz

I náznaky teatrálního chování v podání Bořka Dočkala, napumpovaného ironií a vnitřní nespokojeností se stavem Sparty, teď charakterizují rozpoložení letenského velkoklubu.

Reklama

Aktuální složitou situaci uvnitř fotbalové Sparty rozebral ve svém tradičním pondělním glosáři Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

V táboře sparťanském to po prohře s Bohemians opět vře. Tradičně se hledají viníci a rychlá, snadná řešení. Jenže ono to tak snadné a jednoduché není a nikdy nebude.

Ten Kotal, to je hrůza, na to se nedá dívat!

Klid, přijde Vrba.

To by byl blázen, kdyby do toho lezl!

Ježíšmarjá, jak může Kotal nechat sedět Bořka Dočkala? A proč vyhnali Kangu?! Co ten Rosa dělá?

Tyhle otázky a mnohé jiné létají teď asi hlavami mnoha sparťanů. Pokud o něj stojíte, tady je můj pohled na věc.

Uvnitř Sparty už nějaký ten čas zrovna nebují dobrá nálada a pohoda. A to zejména na trase mezi hráčskou a trenérskou kabinou. Kapitán týmu Bořek Dočkal podle insiderských zdrojů zásadně nesouhlasí s uplatňovanou strategií a personálními prioritami trenéra Václava Kotala, takže týmové videorozbory utkání nyní provázejí velmi dlouhé a notně vzrušené diskuse těchto dvou mužů. A atmosféra houstne.

Na tom není nic šokujícího, to se běžně stává i na mnohem zvučnějších fotbalových adresách, že se názory dvou osobností uvnitř klubu rozcházejí. Sportovní ředitel klubu Tomáš Rosický by v ideálním případě jistě měl umět takovou situaci buď zahladit, nebo řešit, každopádně nějak napravit. Ale při své nezkušenosti v dané pozici v tom podle všeho momentálně trochu plave.

Co je podstatné: Pomyslná trenérská poprava by podle dostupných informací neměla být nyní ani v nijak brzké době na pořadu dne.

Ve fotbale se, pravda, situace leckdy mění z vteřiny na vteřinu. Nicméně ať už by měl klub teď, v létě nebo kdykoli jindy převzít trenér Pavel Vrba nebo třeba Michal Bílek, Spartu to na piedestal, na němž se sbírají ovace a triumfy, samo o sobě znovu nepostaví. K tomu toho bude potřeba udělat a změnit mnohem víc.

Sparta v sobotu prohrála. To už se tak někdy ve fotbale stává, do ligové tabulky aktuálního ročníku si Letenští připsali čtvrtou porážku, shodou okolností zrovna tolik jich zatím například ve španělské lize zaznamenal shodně i Real Madrid či Barcelona.

Že Sparta prohraje s Bohemians, to už se, pravda, stává méně často. V lize se to stalo po 20 letech, přímo na Letné dokonce poprvé od podzimu 1996. A pohled na tehdejší sestavy (více zde) člověku prozradí, že už je to opravdu pěkně dávno.

Ani to by nebyla taková hrůza, fotbal hrají chybující lidé z masa a kostí, nikoli nadlidé, jak se snad někdo mylně domnívá.

Nicméně právě atmosféra zklamání po porážce snad v danou chvíli umožní sparťanům pootevřít oči. A postřehnout a přiznat si, že na Letné to moc nešlape. A to jak z hlediska herního projevu, tak i z hlediska vnitřních vztahů, což jsou leckdy – rozhodně v tomto případě – spojité nádoby.

Ano, vždycky záleží na tom, z jaké strany na věc nahlížíte. Nebo chcete nahlížet. Na jednu stranu je teď Sparta v tabulce druhá, což v posledních letech nebývalo zvykem, bývala spíš níž. Abychom byli úplně přesní, je teď s totožnou bilancí s Jabloncem v tabulce druhá až třetí. Stále s dobrým výhledem na to, že na konci ročníku získá pozici vicemistra.

Leckdo řekne: Vidíte? Vůbec poprvé v tomto kalendářním roce Sparta inkasovala! To je také pravda.

Ale já si k tomu dovolím dodat, že letos v lednu Baník, Opavu, Mladou Boleslav ani Bohemku nebyla Sparta schopna buď vůbec, nebo po významnou část utkání přehrát, na hřišti rozebrat, začít si proti soupeři velkokapacitně vyrábět šance.

Na bezbrankovém výjezdu v Ostravě se Sparta toliko bránila. V Opavě nad ligovým outsiderem sice vyhrála 3:0, ale po nečekaně velkou část utkání setrvávala také v defenzivě. A s Jarolímovou Boleslaví to byl plus minus vyrovnaný zápas, o němž nakonec rozhodl jeden gól. Ten převážil výhru na stranu Sparty. Takže bylo jen otázkou času, než rameno osudu a náhody převáží na stranu druhou. I stalo se v utkání s Bohemians.

Nejdříve jsme si poslechli a přečetli, že byla zima. A že prý zmrzlý terén nevyhovuje kombinační sparťanské hře. Teď už trenér Václav Kotal setrval u konstatování: „Snaha tam byla.“ Snad se všichni shodneme alespoň na tom, že to je tedy na Spartu opravdu trochu málo.

Nezastírejme si, že za Slavií, která nyní české lize dominuje, zaostává Sparta asi v milionu fotbalových disciplín. Připusťme, že Sparta teď na své fotbalové cestě prochází jistým vývojem, po předchozích nezdarech probíhá další pokus o vybudování úspěšného týmu. Ale ten progres jako by se teď zastavil – a to ještě v tom lepším případě.

Většinou se nyní v letenské nabídce servíruje jen překopávaná, šablonovité zakládání útoků, jen zřídka dojde na nějaký pokus o moment překvapení nebo změnu rytmu utkání. A hlavně se všechno děje strašlivě pomalu a strašlivě čitelně.

Soupeři proto stačí důsledně pokrýt kraje, nenechat jediné dva rychlejší sparťanské hráče Hanouska a Karlssona, aby se rozeběhli. A pak jen v klidu přesouvat kompaktní bránící a důrazně hrající blok.

Kdyby „klokani“ dokázali lépe řešit nabídky protiútoků po zisku míče, mohli dát na Letné v sobotu třeba pět gólů. Naštěstí pro Spartu tak dobří nejsou, lze se ale s vysokou pravděpodobností domnívat, že třeba slávisté nebo hráči Lille, když připomeneme podzimní pohárovou konfrontaci, by takové situace dohrávali nejspíš mnohem efektivněji.

Ano, kdyby Krejčí II. v sobotu netrefil tyč, ale o pár centimetrů blíže do brány, nebo kdyby po Karabcově nádherné přihrávce nebyl Karlsson v ofsajdu a jeho gól by platil, Sparta by nejspíš zase bod či body uhrála. Jako v této sezoně, nejen v lednu, už tolikrát. Ale zase by jen výsledkem zakryla své reálné nedostatky.

Někomu ta předchozí věta může možná přijít nesmyslná, vždyť co se má počítat než body. Ale obecně v tomto ročníku dlouhodobě platí, že s přihlédnutím k nepřesvědčivým herním výkonům dosahuje Sparta až neadekvátně dobrých výsledků. Třeba i díky tomu, jak to na podzim pálilo Lukáši Julišovi, který opravdu s neuvěřitelnou efektivitou uklízel balony do sítě.

Spartě prostě dosud docela přálo štěstí, což je důležitá veličina, která se ale často obrací. A obvykle platí, že v průběhu jednoho soutěžního ročníku se u každého týmu rozloží nakonec plus minus rovnoměrně. Což se teď možná začíná dít.

V jaké personální situaci se teď Sparta nachází? Dovolte mi pro srovnání vzpomínku na Vánoce roku 2011. Tehdy se ve Spartě uskutečňoval převrat. Jeden z mnoha za poslední roky. Ale tenhle byl tehdy hodně výrazný. Po ostudném pohárovém výpadku s rumunským celkem jménem Vaslui si majitel Daniel Křetínský řekl dost. A Spartu opustili trenér Jozef Chovanec i hráči-veteráni typu Jaromíra Blažka či Tomáše Řepky.

Místo nich nastoupili na klíčové pozice Jaroslav Hřebík s Martinem Haškem a začali ve velkém nasazovat hráče ze sparťanského ročníku 1992, tedy Pavla Kadeřábka, Ladislava Krejčího I, Jakuba Brabce, Martina Frýdka mladšího i další. Vzhledem k datu narození byli ti kluci tehdy ani ne dvacetiletí.

Načež k potměšilé radosti Jozefa Chovance ztratili sparťané velký podzimní náskok a letenská legenda vzkázala svým následovníkům, ať raději roztrhají své trenérské licence.

Proč to celé zmiňuji: Přijde mi, jako by teď Sparta míchala napolovic tým z Vaslui a napolovic „hřebíkovské“ děti. Veterány, co už se vrátili ze zahraničních angažmá a zenit výkonnosti už mají logicky za sebou, a kluky, před kterými se naopak rýsují obrovské perspektivy. Jen jsou prostě zatím mladí a nezkušení.

Jestli má být spojovníkem toho všeho Bořek Dočkal, tak to tedy moc nefunguje. Přinejmenším na hřišti.

Aby bylo jasno: Adam Hložek je v 18 letech fotbalový úkaz. Ale ještě nějaký čas to potrvá, než se po zranění na hřiště vrátí, řekněme v březnu. Klobouk dolů před tím, co na trávníku předvádějí v 17 letech Adam Karabec nebo v 18 letech Martin Vitík.

Na jednu stranu je skvělé, že i takhle mladé hráče už Sparta v lize takzvaně „obehrává“. Může to hodně prospět jejich budoucnosti. Na stranu druhou: nikdo od nich v tomhle věku nemůže čekat, že na nich hra Sparty bude stát. Na to jsou tam jiní. Jenže…

Jenže střední ani starší generace moc nezáří. Není o koho se opřít.

Sparta si v uplynulých letech otestovala, že její koncept míčových kouzelníků, kteří v Česku všechny přehrají a do Evropy snadno proklouznou, i když místo nich bude po hřišti běhat míč, už prostě v současném fotbale nefunguje. Ať už na to šla přes stramaccionovské cizince za zenitem, nebo přes Guélora Kangu, který byl do kolektivního pojetí, o které se začal snažit Václav Jílek, nenaroubovatelný. Samozřejmě že někteří sparťané teď mohou po Kangovi plakat. Ale realita je taková, že ani s ním to v Česku nikdy nestačilo na lepší než třetí místo. A do pohárové Evropy Spartu taky nepopostrčil.

Očekávalo se, že tmelem kabiny a veskrze pozitivní osobností Sparty bude Bořek Dočkal. A on tak obvykle opravdu funguje. Tedy dokud je všechno v pořádku a Bořek má své pevné místo na hřišti i v hierarchii týmu.

Ve chvíli, kdy se tohle naruší, je ale zle. Takové situace Bořek Dočkal lidově řečeno nedává. Nezvládá, nezkousne je.

Pamatuji si na příhodu z léta 2013. Bořek Dočkal byl tehdy na Letné představen jako nová posila z Rosenborgu Trondheim. Vybavuji si, jak dlouze a košatě tehdy Bořek novinářům vyprávěl, jak mu to v norském klubu úžasně šlo, kolik posbíral gólů a přihrávek. Ale jak potom přišel jiný trenér a navzdory Bořkovým zásluhám ho přestal stavět.

Ten trenér začal sázet na jiné typy hráčů a na kolektivnější, pohyblivější, běhavější fotbal, do kterého mu český fotbalista nepasoval. A Bořek Dočkal se s tím už tehdy absolutně nedokázal vyrovnat.

No a teď se vlastně děje něco podobného. A všechno je pro Bořka asi o to horší, že si nejspíš doma ve Spartě vůbec neuměl představit, že by mohl hrát jiné než první housle.

Nicméně stalo se. V průběhu sezony mu poklesla herní forma, vypadl i ze základní jedenáctky reprezentace. Fotbal se posouvá, mění a zrychluje – oproti tomu Bořek Dočkal bohužel chvílemi doslova stojí na místě.

Je to skvělý, na zdejší poměry technicky mimořádně nadaný fotbalista. Navíc i inteligentní, hloubavý člověk.

Ale bohužel hraje pomalu, nevrací se, neběhá, zejména ve dvojici se stejně pomalým Pavelkou je pak na hřišti už absolutně nepoužitelný, přes ty dva si totiž soupeři mohou rovnou narýsovat autostrádu. To je nejspíš základní důvod, proč se Dočkal ve sparťanské sestavě přestal objevovat.

A zejména v utkání s Mladou Boleslaví předváděl uražené, teatrální scény, když si po příchodu na trávník nevzal podávanou kapitánskou pásku. Nebo když hned po odpískání konce zápasu zaplul expresním tempem do kabin.

Veřejně dává najevo nespokojenost. Fajn, je to jeho způsob reakce, která na první pohled může konflikt jen vyhrotit, eskalovat. Spoluhráči mu na sociálních sítích vyjadřují podporu, jako lídra si ho váží. Ale na hřišti prostě Sparta jako celek nefunguje.

Lze očekávat, že v průběhu tohoto týdne ještě na Letné do kádru nějak „hrábnou“, nejspíš oběma směry, tam i ven. Co se tematiky možných příchodů týče, stalo se poslední dobou zvykem, že se ze Sparty občas povypustil nějaký balonek o uvažované zahraniční posile, tu o Belgičanovi, tu o Chilanovi nebo o dalších Skandinávcích, zejména do zadních řad. Nakonec ale obvykle nikdo nepřišel a Sparta dala přednost vlastním odchovancům.

Což je pěkné, ale jak v létě na adresu Sparty poznamenal i Pavel Nedvěd: „Jen s mladými hráči moc trofejí neposbíráte.“ Fergusonův Manchester United s generací Beckhama, Scholese, Butta či bratří Nevillových budiž obvyklou výjimkou potvrzující pravidlo.

Důležité je také pro Rosického, jak vybalancuje už zmíněné napjaté vztahy mezi kabinou trenérů a hráčů. Trojúhelník vztahů hráči–trenéři–vedení je v každém klubu klíčový. A ve Spartě jde nejspíš pořád navíc o čtyřúhelník, v jehož čtvrtém koutě zůstává majitel klubu Daniel Křetínský.

Spekuluje se o tom, že zejména jemu by se příchod plzeňskými triumfy ověšeného Pavla Vrby, nyní volného trenéra, výhledově líbil.

Sám Pavel Vrba opakovaně zdůrazňuje, že pro něj je důležitá dlouhodobá koncepčnost klubu, do kterého by byl případně ochoten jít. Což v podtextu znamená, že upozorňuje na sparťanskou minulost, možná i současnost, v níž se „koncepce“ střídaly až příliš často. A k ničemu to zatím moc nevede.

Navíc by si Vrba chtěl o spoustě věcí rozhodovat sám nebo se dohadovat nejvýše s jedním šéfem. Rozhodně by mu vadilo, kdyby mu do práce mluvil ten i onen, což se na Spartě historicky přinejmenším léta dělo.

Po mém soudu Pavel Vrba rozhodně není blázen, který by s horkou hlavou vletěl do aktuálních sparťanských problémů právě teď, kdy to v týmu vrže až běda.

A upřímně: divil bych se i jeho letnímu příchodu. Jednak kvůli důvodům právě vyjmenovaným, jednak proto, že vztahy mezi ním a Tomášem Rosickým nejsou od Eura 2016 zrovna idylické. Tehdy se tým s trenérem hodně rozkmotřil.

Šušká se navíc, že Tomáši Rosickému by se mnohem víc zamlouvala varianta s trenérem Michalem Bílkem, který se vrátil z Kazachstánu. Ten prý ale pro změnu zase příliš nevoní Danielu Křetínskému.

Teprve čas tedy ukáže, kam se sparťanský škuner v příštích týdnech, měsících či letech vydá. A kdo u toho bude točit kormidlem.

Reklama

Doporučované