Hlavní obsah

Greta na medúze. „Můžete se jí smát, ale to není řešení,“ říká umělec

Foto: Signal Festival

Multimediální instalace Jiřího Černického pro Signal Festival s názvem Archaické aktuality. „Hlavním tématem je spravedlnost související s feminismem a ekologií,“ říká umělec.

Reklama

Je zajímavé sledovat, kdo z umělců chce z covidu vytřískat body aktuálně a kdo si dá na čas a zkusí to hlouběji umělecky uchopit a nahlédnout ten problém jinak, než to teď dělají média, popisuje Jiří Černický.

Článek

Je trochu provokatér a někdy nevíte, jestli si z vás utahuje, nebo mluví vážně. Ale rozhodně mluví bez obalu. Ostatně jak sám říká: „Je jednou ze strategií v umění udělat něco kontroverzního, protože tím přitáhnete pozornost médií.“ Ale zároveň jeden z našich předních výtvarných umělců Jiří Černický nemá rád tvorbu, která neskrývá pod první třeba i prvoplánovou vrstvou vrstvy další, které mohou překvapit, a dokonce třeba i diváka zmást.

„Takové umění může kultivovat. Ne že by se lidé stávali lepšími. Ale když člověk přemýšlí, byť chvilku nad něčím vrstevnatým, je to určitá intelektuální činnost, a ta je prospěšná,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Aktuálně připravuje instalaci Archaické aktuality pro nadcházející Signal Festival, který proběhne v Praze od 15. do 18. října za zpřísněných hygienických podmínek. Živočichy z hlubin moře, kteří jsou schopní bioluminiscence, používá Černický jako plátno pro své projekce. V nich je třeba rozzuřený obličej světově proslulé bojovnice za životní prostředí Grety Thunbergové.

„Je velmi jednoduché kritizovat ji a tnout do takto mladé holky, která v mnohém nemůže mít jasno. Ale já si skutečně myslím, že jejími ústy promluvila její generace. A já ten její hlas jen přenáším do vrstvy, kde může znít až strašidelně,“ popisuje Černický.

Vy rád mystifikujete a vytváříte paralelní historie. To musí být tato koronavirová doba docela inspirativní…

On je to obecný jev, že se vytváří paralelní historie podle toho, jak se co komu hodí. Já jsem z generace, která vyrostla ještě v době železné opony. Tehdy bylo velmi těžké získat relevantní informace, takže jsme poslouchali západní média, četli samizdat a snažili se dobrat pravdy, která byla paralelní historií k tomu, co bylo oficiálně prezentováno. Vždy je lepší poslouchat verze pravdy z více stran a udělat si svůj obrázek, byť nemusíte k stoprocentní pravdě dojít.

Jaká je vaše verze pravdy o covidu?

Neříkám, že mám pravdu, ale mám v tom jasno. A to, že pochází z Číny. Tam jedí věci, které my nejíme, což vychází z jejich kultury. Já s tím mám problém do té míry, když jedí chráněná zvířata. Na to dojedeme všichni. Takže něco snědli a máme tu covid. A dokud nebude vakcína, tak budeme mít problémy. Ekonomické a taky psychické.

A pak tu máte paralelní historie. Číňané třeba říkají, že covid může pocházet z dánských ryb. A to je propaganda.

Ta mimochodem hraje velkou roli v dnešním světě a ve výsledku i v mé práci. A proto se vám může někdy zdát, že mystifikuju. Protože u mystifikací hraje velkou roli to, co vy sám si myslíte, že je pravda.

Odrazí se to nějak v umění?

Ono se to už odráží. V umění se odráží vše od nejmenších témat po ta největší. Teď je ovšem zajímavé sledovat, kdo z toho chce vytřískat body aktuálně a kdo si dá na čas a zkusí to nějak hlouběji umělecky uchopit a nahlédnout ten problém jinak, než to teď dělají média. Notabene epidemie se budou vracet, takže to bude stále aktuální.

Máte už něco takového v hlavě?

Já si dávám čas. Dá se samozřejmě působit aktivisticky, ale mě je bližší to nechat uležet a najít si nějaké nečekané vrstvy.

Foto: Paměť národa

Máme pocit, že nadchází apokalypsa. Ale ono to může být i tak, že jsme příliš fascinovaní přítomností a zapomínáme na to, že existují světy, které náš pohled nesdílí, míní Jiří Černický.

Jiří Černický (54)

- Významný český intermediální umělec, který má sběratele doma i ve světě.

- Ve svém díle dává nové významy odloženým věcem, pracuje s paralelní historií a zamýšlí se nad osudem civilizace.

- Vede ateliér malby na VŠUP.

- Na svém kontě má řadu ocenění. Mimo jiné Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Když jsme u těch aktualit, tak vaše instalace pro blížící se Signal Festival se jmenuje Archaické aktuality. Využíváte v ní povrch těla hlubinných živočichů, schopných bioluminiscence, jako projekčního plátna pro apel na ekologii. Je to téma, které právě kvůli covidu podle vás přehlížíme?

Upřímně, to nevím. Idea této instalace je starší a s covidem jsem nepočítal. Ale každou myšlenku, která je dostatečně vitální, můžete vztáhnout na ledasco. Covid je pro mě zatím příliš tajuplný a zároveň jej společnost velmi silně prožívá, takže u něj si musím vážně počkat déle, abych věděl, jak to uchopit. I když, někdy mě to docela naštve a pak mám tendenci být přímočařejší a používat třeba karikaturu.

Ale ta instalace pracující s tématem životního prostředí v Anežském klášteře je koncipovaná přece jen jinak. Týká se živočišných druhů, jejich působení na svět, paralelních světů, které nevnímáme. Ale hlavním tématem je spravedlnost související s feminismem a ekologií.

A je to i určitý druh karikatury? Protože projekce rozzuřené Grety na těle medúzy mi trochu tím zavání…

To není karikatura, takto jednoduché čtení to není. Karikatura navíc má tnout, musí mít jednodušší informaci. Já Gretu vůbec nezesměšňuji, pro mě není k smíchu. Já ji beru vážně. Vážím si její odvahy, zvlášť když si uvědomíte, kolik jí je.

Je velmi jednoduché kritizovat ji a tnout do takto mladé holky, která v mnohém nemůže mít jasno. Ale já si skutečně myslím, že jejími ústy promluvila její generace. A já ten její hlas jen přenáším do vrstvy, kde může znít až strašidelně. V hlubinách moře, kde jej vysílá nějaký živočich do prázdna. Je to v podstatě paralelní svět, kde informace doznívají až po dlouhé době, třeba po sto letech. A najednou promlouvají k úplně jiným živočichům a jiným způsobem a je v tom určité tajemno. Ale parodie v tom není.

Jen je to ukázka, že v jiných světech možná vidí naše problémy jinak. My to teď třeba prožíváme velmi ostře, máme pocit, že nadchází apokalypsa. Ale ono to může být i tak, že jsme příliš fascinovaní přítomností a zapomínáme na to, že existují světy, které náš pohled nesdílí. A v této instalaci se ty světy určitým způsobem potkávají.

+3

Trpíte ekologickou tísní?

Někdy ano. Tomu se málokdo ubrání, když vidí, že v Zimbabwe zemřelo sto slonů kvůli znečištění jezírek, z nichž pijí stovky let. Nebo nemusíme do Afriky. To zoufalství, když vidíte, jak v Bečvě vytahujete tuny mrtvých ryb kvůli nějaké továrně. U toho si vždycky říkám, jak je to možné, že jsme tak bezmocní zvířata ochránit. Jenže chránit zvířata chce jen promile lidstva, ostatním je to fuk. Možná si nad nimi zaslzíme v médiích, ale nic neuděláme. A tím myslím i sebe.

Ale na druhou stranu jsou i dobré zprávy. Třeba v nějakém tom vojenském újezdě se znovu objevili vzácní ptáci, kteří tu dlouho nebyli. Takže se nesmíme hroutit a snažit se dělat pro životní prostředí alespoň to, co skutečně můžeme ovlivnit.

Třeba?

No tak jsme dobří v třídění odpadů. Tak je nutné ho třídit ještě lépe, než se třídí, a také si ověřit a dohlédnout na to, aby skončil tak, jak má. A ne na nějaké skládce.

Plus taky nehledat pořád výmluvy, že na něco nemám čas, protože mě pohlcuje práce, a pak mám čas možná na rodinu. Ale když mě něco trápí, tak tomu část času věnovat.

Potřebujeme víc Gret, které si na to čas najdou?

To já nevím, protože Gretám se budou zase smát. A vyjde z toho, že ekologové jsou pitomci. Vždyť to vidíte. Její hlas zazněl a spousta lidí se jí jen směje, včetně našeho premiéra.

Teď je důležité, aby to uchopili politici. Jenže ona k nim ta informace nepromlouvá. Oni především řeší, jak se udržet u moci, a to jim starost o ekologii nezajistí. Takže Babiš radši rozdává důchodcům, aby ho volili. To se nám vymstí. A až tu nebude, bude to muset někdo místo něj vyřešit.

Vy jste jednou řekl, že nejhorší je, když s vládci nesouhlasíte a oni vám zároveň vnucují svoji pravdu. Je to ta situace, kterou teď prožíváme?

Jasně, to je dennodenně. Vždycky to tak bylo. Blbé je, že my jsme nikdo a náš hlas je nicotný proti hlasům politiků. Takže my si můžeme žvanit, co chceme, a stejně nás převálcují. Oni bývají chytří a vědí, co mají říkat.

Když vidíte, jak se změnil nebo různě proměňuje premiér Babiš. Když chce, vypadá jako budulínek a strašně sympaticky. Protože mu radí, co má říkat, jak se má chovat. Ale pak vidíte, jak se v něm probudí ta temnota, když třeba sjel dnes už exministra Adama Vojtěcha. Vidíte toho malého hajzlíka, který vnucuje okolí svou pravdu. Tam bylo vidět, jak je ten Vojtěch svázaný, nemůže říct, co si myslí. Příšerně nesvobodné. A to je v politice pořád i u těch největších lídrů. Nemůžete si říkat, co chcete, protože jste pod tlakem, abyste nepřišli o voliče. To já si můžu říkat, co chci, a v nejhorším si to vylížu.

Co jste si musel, jak říkáte, vylízat?

To je pořád něco. Jednak se může mnohokrát ukázat, že nemám pravdu, byť jsem o něčem přesvědčený. A druhá věc je, že jsem do jisté míry starý a dnes už se věci pojmenovávají jinak, mluví se o nich jinak. A já si nesu břímě minulosti, kdy jsme tolik korektní nebyli.

A já se tomu musím přizpůsobovat a jen tak něco neplácnout. Protože je dobře, že se svět mění a vyvíjí. V mnohém naštěstí k lepšímu. Takže musím myslet na to, že jsme dnes citlivější k otázkám ekologie, feminismu, rasismu a tak dále. A já občas musím volit jiný slovník, než bych byl zvyklý z mládí.

To máte konkrétně slovo levičák. To je bráno jako pejorativní. Já jsem ho používal, neříkám, že často, ale používal jsem ho celý život a rozhodně nijak zle. Ale teď jsem zjistil, že to není tak jednoduché. Takže si to musím znovu promyslet. A samozřejmě že někdy prožívám pocity stresu, že se svět vyvíjí někam jinam, než bych chtěl. Že jsme se dostali do orwellovského románu nebo Švejka, který říkal: Tady se něco kecne, a hned jdeš do vězení. A člověku se může stát, že se celkem nevinně vyfauluje.

Neomezuje to uměleckou svobodu?

Nic neomezuje uměleckou svobodu. Jen víte, že něco je za hranou. Takže buď si je tvoříte do archivu, protože víte, že jsou nekorektní, nebo pro soukromé sbírky. To se stávalo dřív, jako se to stává dneska. Příkladem může být Hieronymus Bosch, jehož obrazy mohly v té době někoho pohoršovat.

Taky mám pár věcí nevystavitelných. Třeba v 90. letech jsem dělal sérii s názvem Bin Ládinova lampa a tehdy jsem to vystavoval v Galerii Václava Špály. To bych dnes už neudělal. A když jsem byl v Číně, čelil jsem cenzuře. Nebo teda mi důrazně doporučili, abych to nevystavoval, protože by to oficiální místa četla špatně.

Co jste tam přivezl?

Mě to vůbec nenapadlo, že by to mohlo vadit. Měl jsem udělanou takovým tradičním způsobem perokresbu draka, který je na grilu.

Tak to snad i chápu…

Ale rozumíte, to není úplně karikatura. Byla to krásně vyvedená kresba odkazující i na to, že je v Číně silná tradice grilovaného jídla. Vždyť oni snědí úplně všecko, když to proženou grilem. A to bylo to, na co jsem chtěl mírným ostnem upozornit. Ale na druhou stranu mě na tom zajímal ten rozpor, jak chcete upálit, ugrilovat draka, který je symbolem ohně. To je přece protimluv. Tohle zvíře přece neugriluješ a nesníš, je to jen zrcadlo k tomu, jak se chovají, nebo chováme ke zvířatům. Ale tuhle vrstvu oni v tom vůbec nečetli. Viděli jen hanu a to, že chci upálit Čínu. Byla to nadsázka, humor, ale oni to vůbec jako humor nebrali. To tak v těch totalitách bývá.

Tak, jak to popisujete, to ale znovu vede k tomu, že umění je elitářské, protože hlubší stránku hledá málokdo…

Myslím si, že to tak nemusí být. Já mám rád vícevrstevnaté umění. Ale stále existuje umění, které je ploché a je pro zábavu na ulicích. Říkám tomu kolotočářské umění. Jako když třeba Jeff Koons udělá nafukovacího králíčka, postaví ho v Berlíně na náměstí a všichni jsou spokojení. On má velký kšeft a lidé na to rádi chodí a lezou po tom. Tam žádné vrstvy nejsou, je to pro zábavu, je to v ulicích, je to v pořádku. Tady máme také jednoho pražského umělce, který to tak dělá, a je to v pořádku.

A pak jsou umělci, kteří cílí na lidi druhou, třetí, čtvrtou vrstvou. A vy ji nemusíte odkrýt hned. Můžete na to přijít za rok nebo za třicet let, i když kolem té sochy chodíte denně. A najednou jste zmatení, protože zjistíte, že to, na co jste se dívali celou dobu, říká něco jiného, než jste si mysleli. A ta zmatenost vám odkryje další vrstvu. Ale stále tady musí být ta první, která vás chytí za oko stejně jako ten nafukovací králíček. Vtáhne vás do dialogu s umělcem. Jednou ze strategií samozřejmě je, že ta první vrstva je kontroverzní, aby se toho chytla média a stalo se to populárním. Ale není jediná.

Je pro vás jako pro umělce zajímavější tvořit pro ulici, nebo pro galerii?

Já netvořím pro galerii, ale pro lidi v galerii, když už. Když dělám věci na ulici, tak počítám s tím, že tam budou chodit lidé z ulice. Tedy i ti, kteří nepřijdou do galerie. A snažím se jim vyjít vstříc, snažím se vžít do lidí, které umění nezajímá. Velkou roli hraje to, jestli se vám podaří zachytit nebo vložit do díla nějaké tajemství, které je přitáhne.

A pro mě je důležité, aby to bylo vícevrstevnaté pro ty, které byste nazval kulturní elitou, s nimiž se o těch vrstvách mohu bavit, ale zároveň přitažlivé i pro ty, kteří by do galerie nešli. Ale přitom je to může kultivovat. Ne že by se stávali lepšími. Ale když člověk přemýšlí, byť chvilku, nad něčím vrstevnatým, je to určitá intelektuální činnost a ta je prospěšná.

Reklama

Související témata:

Doporučované