Havlíček: Ušlý zisk kompenzovat nemůžeme. To by Česko zbankrotovalo

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Kdybyste měl nástroje, kterými vláda míří proti krizi, přirovnat k nějaké zbrani, co by to bylo? Byl by to kanon, prak, nebo třeba brokovnice?

Řekl bych, že je to zbraň přiměřená tomu, co nastalo. A bude-li se to prostředí zhoršovat, tak budeme i my přidávat. Je třeba si uvědomit, že jsme 14 dní poté, co jsme odizolovali část byznysu podnikání, a musím říct, že jsme udělali správně, protože jako jedna z mála zemí v Evropě jsme to udělali včas a důsledně, což ve finále může znamenat to, že z toho budeme rychleji venku. Samozřejmě zdraví je prioritní, o to se zde hraje. Nicméně musíme současně už balancovat ty ekonomické dopady, takže adekvátní zbraně jsou jasné. Jeden bilion korun, který musíme alokovat do ekonomiky prostřednictvím přímých dotací a prostřednictvím nepřímé podpory. Ta nepřímá podpora je zejména ve financování, to znamená v zárukách, abychom udrželi financování komerčních bank. No a ten zbytek je v přímé podpoře, kterou dáváme podnikatelům, ať už malým a středním živnostníkům, anebo velkým.

Podle hodnocení některých ekonomů to vypadá, že jdete na koronavirus tak trochu s kanonem. Kritizují, že pomoc zasáhne vlastně všechno a všechny stejně. Jsou podle vás opatření dobře zacílená na ty nejpotřebnější?

Ono je vždycky hrozně jednoduché kritizovat. Někdo říká, že jdeme příliš plošně, někdo zase říká, že bychom některé skupiny měli eliminovat více, některé méně. Uvědomte si, že jsme pod obrovským tlakem desítek, ne-li stovek zájmových skupin a každá z nich se snaží v dané chvíli, když se distribuují desítky až stovky miliard korun, získat maximum pro sebe. My se nesmíme nechat vyhecovat, vyprovokovat, musíme to dělat spravedlivě, aby to dopadlo postupně na ty skupiny, které jsou zasaženy nejvíce. Současně aby to bylo vyvážené jak ve smyslu zaměstnanců, tak ve smyslu živnostníků, středních firem a větších firem. Tady není dneska důležité diskutovat, kdo je důležitější více a méně.

Není to ale plýtvání? Protože některé firmy zasáhne krize brutálně, jiné napůl, některé na ní dokonce vydělají.

Na každé krizi máte vždycky někoho, kdo se dokáže šikovně k něčemu přišít a dokáže na tom benefitovat. Když se kácí les, tak prostě lítají třísky.

A neměl by právě proto stát mezi podnikateli rozlišovat?

To nezvládneme, prosím pěkně. Jestliže máme každý den jednání vlády a rozhodujeme o desítkách usnesení, rozlišit to, jestli náhodou někdo něčeho nezneužije, nezvládneme. Samozřejmě, nastat to může, ale přibližně do 30. června, což máme spočítáno, bude v ekonomice chybět řádově 600–650, v horším případě 700 miliard cashových peněz. A ty musíme bleskurychle sanovat. Přibližně třetinu v soukromých postižených firmách. Další třetinu musí doplnit vláda, to jsou ty programy, které jsme začali. Třeba minulý týden to bylo 100 miliard korun. A poslední přibližně třetinu nezvládneme bez pomoci bank. Pomoc bank musí být ve dvou rovinách. První je ta rychlá, to je to, co dneska diskutujeme.

Základem pomoci podnikatelům bude patrně kurzarbeit. Tedy opatření, kdy se zaměstnancům zkrátí pracovní doba a ušlý příjem jim doplatí stát. Firmám se ovšem nelíbí, že z kompenzace mají platit odvody. Není to zvláštní?

Není to zvláštní, protože ty kompenzace jsou poměrně vysoké. My dnes kompenzujeme až do 80 % příjmu.

Ale z každé té kompenzované stovky odvede zaměstnavatel 34 korun zpátky státu. Proč?

Ano, ale to je o tom, kde je maximální hranice toho, co my zaměstnanci potom uhradíme. My dneska vycházíme z toho, že si firma může zažádat v několika kategoriích. Ty kompenzace jsou do výše 80 %, některé do 50 %, přičemž dneska už to nepočítáme jenom z té mzdy průměrné. Jdeme dokonce nad průměrnou mzdu. A pozor, dáváme více, než jsme předpokládali a slíbili. To znamená, není to 50 %, ale 60 %. A je to až 80 %. A když to celé sečteme, tak ve finále je to už docela seriózní peníz. My tu kompenzaci dneska dáváme jak výrobním firmám, službovým firmám, tak firmám obchodním, což je v Evropě nevídané. A proto nemůže dát každému úplně 100 % nebo to, co by si možná ideálně představoval, protože pak by se nedostalo na ostatní. Už takhle nás kurzarbeit bude stát desítky miliard korun.

Bude to ale stačit, aby firmy nezačaly ve velkém propouštět? Protože ty peníze měly jít hlavně na mzdy zaměstanců a ne na odvody zdravotního a sociálního pojištění. S těmi přece mohl stát počkat, ne?

Firmám ty peníze samozřejmě jdou zejména na mzdy těch lidí, to je úplně jednoznačné.

Já ale upozorňuji na to, že nezanedbatelnou část z náhrad odkrojí právě ty odvody. Nemohl by s nimi stát počkat?

Stát nemůže současně přispívat na mzdy a na zdravotní a sociální. To by se v tuto chvíli nedoplatil. Buď se odpustí zdravotní a sociální, nebo se přispěje na mzdy. To znamená jedno, nebo druhé. Pokud by to bylo úplně všechno, tak my vyčerpáme jen prostředky na kurzarbeit během jednoho měsíce a druhý, třetí, čtvrtý měsíc by nic nebylo. Respektive by bylo, ale za předpokladu gigantických výdajů. Musíme si uvědomit to, že jsme 14 dní poté, co jsme odizolovali ekonomiku. To znamená, že my dneska v kurzarbeitu upouštíme už nízké desítky miliard korun. Počkejme si, jak se první měsíc vyhodnotí, jaký o to bude zájem. V tuto chvíli předpokládáme, že zájem bude řádově v nízkých stovkách tisíc firem a v řádu jednotek milionů zaměstnanců.

Otázka je, jestli ještě bude co vyhodnocovat. Protože ekonomové i firmy upozorňují, že je třeba jednat rychle. 47 % firem poslalo zaměstnance na nucenou dovolenou, na home office nebo je propustilo. Každá pátá firma už snížila mzdy zaměstnanců. Není to odrazem toho, že ta podpora státu není dostatečná?

Jak můžete něco takového říct, když krize trvá 14 dní?

Já se pouze ptám, jestli ten vývoj mezi podnikateli nenaznačuje, že podpora není dostatečná?

Začala v březnu a my už za březen, opakuji za březen, budeme dávat ty kompenzace. To znamená, že rychleji to ani technicky nešlo. Jak se zaúčtují mzdy za březen, dejme tomu 5. dubna, tak okamžitě je možné o toto žádat. Technicky to ani rychleji nešlo. Nemůžeme přece dávat kompenzaci za únorové mzdy. Kompenzace, a to je ta největší výhoda, se budou dostávat už v průběhu dubna. To znamená, že rychleji to nebylo možné udělat ani technicky.

Asi se shodneme, že situace je ekonomicky vážná. Proč tedy vláda v takové situaci nechce kompenzovat podnikům škody?

Vláda kompenzuje podnikům vzniklé náklady, které jsou. To znamená, že to je v pořádku, pokud berete škodu jako náklad. Firma má třeba náklady za zaměstnance, firma prostě potřebuje zaplatit to či ono, to se dneska vláda snaží v řádech stovek miliard korun kompenzovat.

Ušlý zisk se kompenzovat nebude. Proč?

Samozřejmě že nebude. Co je to ušlý zisk? To bychom se bavili o tom, co by mohlo nastat, kdyby ty firmy pokračovaly třeba po 12. březnu, kdy byly vyhlášeny ty hlavní kompenzace. Kdo dneska ví, jak by ta situace vypadala? Mohla být daleko horší, ztráty mohly být ještě větší, než jsou dnes. Tak jako to nastalo v těch zemích, kde se právě tohle podcenilo. To znamená, že my budeme a jsme připraveni kompenzovat náklady, ale nemůžeme kompenzovat ušlý zisk. To by v podstatě země přišla k bankrotu.

Nemohou to, pane ministře, některé podniky a podnikatelé brát tak, že se vláda povinnosti nahradit ty ztráty vyhýbá? Protože vy jste se v určitou chvíli přepnuli z toho „krizového zákona“ do zákona o ochraně veřejného zdraví. Neměla vláda ty podmínky nastavit rovnou?

Ne, vláda nejdříve nastavila zdravotní zákon, pak krizový zákon a teď to dala opět do módu zdravotního zákona, který může fungovat i po nouzovém stavu.

Na to se právě ptám. Jestli ty podniky nemohou ztratit důvěru ve vládu, když neustále přepínáte ze zákona do zákona…

Proč by měly ztratit důvěru? Pro ty podniky se nemění vůbec nic. Zaprvé co se týká jakýchkoli kompenzací, jak za toho tzv. zdravotního zákona, tak za toho krizového zákona, tam se v tomhle nemění vůbec nic. A opakovaně říkám, podnikům jsme kompenzovali, ať už to jelo v tom nebo v tom režimu. Podniky dneska zajímá především to, aby získaly hotovost, aby přežily. A to je to, co my musíme dělat. Nemůžeme dneska spekulovat nad tím, co by nastalo, kdyby firma přišla o takový či onaký zisk. Zaprvé nikdo neví, jaký by byl, mohlo by to být také horší. A zadruhé se na to musíme také dívat trošku z určitého nadhledu, protože je nesmírně neseriózní v současné době začít diskutovat o tom, jaké by mohly být ztráty a co bych si mohl teoreticky od toho státu vzít. Kdyby takhle k tomu přistoupil každý, tak by se ta země dostala do několikabilionové ztráty a to by bylo neufinancovatelné. A je to tak všude na světě, Česká republika není výjimka.

Pojďme se ještě podívat do budoucnosti. Co bude ten moment, kdy vláda řekne: všichni si sundejme roušky, je vyhráno?

O tom nerozhodují ekonomové, o tom rozhodují zdravotníci, o tom rozhodují epidemiologové, kteří u nás podle mého názoru odvádí perfektní práci, a my do určité míry musíme jejich názor respektovat.

Ale jako vláda jistě víte, k jakému momentu směřujete? Co je ten moment? Až tu nebude ani jediný nakažený nebo až bude vakcína pro všechny?

To v žádném případě ne. Ten moment bude v tom, kdy uvidíme, že křivky růstu nakažených jsou pod kontrolou. Dlouhodobě pod kontrolou. To znamená, že to procento, které roste, je už přiměřené. Zjednodušeně řečeno nedostat se tam, kde je Španělsko, Francie, Itálie, dostat se do trajektorie růstu, která bude dávat lepší zítřky. To jinak není možné říct. To musí rozhodnout epidemiologové. Oni to sledují každý den, dělají prognózy a my samozřejmě všechno monitorujeme. Krátkodobě to pod kontrolou máme, co se udělalo, přináší výsledky. Jako jedna z mála zemí v Evropě to skutečně můžeme říct.

Co znamená, že dlouhodobě bude koronavirus pod kontrolou? Třeba měsíc?

Těžko říct. Velikonoce budou hodně velkým zlomem, protože tam uvidíme zaprvé takřka po 4 týdnech to, jakým způsobem se všechna ta opatření podařilo překlopit do nárůstu počtu nemocných, a porovnáme to s ostatními zeměmi. A dovedeme si představit, že po Velikonocích už budeme uvolňovat některé maloobchody, možná některé provozovny. Ale je třeba ještě říct, že sekundárně to má dopad na průmysl. A ten se bude vzpamatovávat déle, protože když uvolníme jeden maloobchod nebo typ maloobchodu, provozoven, řemesel, tak to ještě neznamená, že začne Škodovka vyrábět. Ta bude čekat na situaci v Německu, Francii, Itálii, protože tam exportuje vozy.

Šéf krizového štábu Roman Prymula původně říkal, že jestli bude na konci března 8,5 tisíce nakažených, tak se některé restrikce uvolní. Které provozovny by se mohly otevřít?

Pochopitelně by se nejdříve otevíraly provozovny, kde se neshlukuje větší množství lidí, které nejsou součástí velkých obchodních center. Abychom to tam zase nepřeplnili. Půjdeme cestou řemesel, drobných služeb, zejména takových, kde nedochází k bezprostřednímu kontaktu lidí. To znamená, kde se nemusí dotýkat ti lidé vzájemně a kde je předpoklad bezpečnostní vzdálenosti nebo hygienické vzdálenosti alespoň dvou metrů. Tam se budeme dívat nejdříve. My už v tuhle chvíli vytváříme skupiny, které budeme postupně pouštět. A právě ty skupiny, které jsem teď jmenoval, by byly v té první linii. Pochopitelně tam, kde se naopak shlukuje větší množství lidí, kde jsou blízko u sebe, kde jsou v uzavřenějším prostoru, to budeme otevírat až na konci.

Jen třeba ministerstvo vnitra Číně zaplatilo za ochranné pomůcky a zdravotní materiál 1,7 miliardy korun. Některé české firmy si přitom stěžují, že na objednávky od státu čekají marně. Proč?

Není to tak. České firmy nečekají na objednávky od státu marně, akorát se musí vyhodnotit…

Marně čeká například firma Ego Zlín a je jich více.

Nevím, jestli firma Ego Zlín. Ale my monitorujeme a máme pod inzertem průmyslu takřka všechny firmy, které nabízí zdravotní prostředky podle charakteru. Okamžitě zprostředkováváme kontakt na ty, kteří by to mohli odebírat, ale všechno se musí také vyhodnotit. Není to o tom, že někdo přijde a řekne, že má geniální výrobek, a my ho okamžitě odebereme. Denně jsou stovky různých nabídek, které sem chodí z České republiky, ze zahraničí. Valná část z nich jsou třeba spekulativní. Někteří z nich jsou třeba obchodníci, nejsou to výrobci. Co se týká té Číny, tak ano, ta Čína sem dodává jednotky milionů respirátorů a desítky milionů roušek týdně. Tomu nelze konkurovat. To jsou ty jednoduché produkty, které se sem prostě vozí.

To ano, ale čeští výrobci si stěžují, že je nikdo o spolupráci ze státu ani nepožádal. Jak je možné, že takové firmy vůbec jsou?

Velmi se mýlíte. My s nimi komunikujeme a tím, že se najde jeden, kterému jsme třeba nevyšli vstříc…

Je jich více.

My je tady monitorujeme všechny přes ministerstvo průmyslu a obchodu a komunikujeme s nimi. Když ale někdo nabídne nějaký produkt a stát ho neodkoupí, tak to neznamená, že s tou firmou vyběhl. To také může být proto, že ten výrobek je drahý nebo že třeba neodpovídá kvalitě. Ministerstvo, konkrétně třeba ministerstvo zdravotnictví, nemůže vyjít vstříc každému, kdo se nabídne. A prostě a jednoduše třeba dá zamítavou odpověď. Ale my ty kvalitní výrobky, které se tady vyvíjejí, dokonce které podporujeme přes ministerstvo průmyslu a obchodu, ať už jejich vývoj nebo investice do výrobních linek, tak prostě s těmi firmami komunikujeme, zprostředkováváme je. A mohu uvést, že třeba ten tolik diskutovaný respirátor vyšší kvality z ČVUT se vyvinul během týdne, abychom ho pomohli certifikovat v rámci NPO, respektive CzechInvestu, a prvních několik set kusů, asi 600, už bylo v nemocnicích asi po týdnu, co se to začalo vyvíjet. Není to o tom, že bychom něco nestíhali, ale musí to být samozřejmě podloženo nějakou kvalitní cenovou nabídku. Pokud to tak je, tak mají české firmy samozřejmě přednost.