Článek
Rasismus skutečně tak snadno nezmizí, zvlášť v zemi, která úplně vážně 25 let diskutovala o tom, jestli je prasečák na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy dostatečně důstojným vyjádřením piety vůči obětem holokaustu.
Určitě jste to také slyšeli: kabelová televize HBO stáhla ze své online nabídky slavný americký film Gone with the Wind, v češtině známý jako Jih proti Severu.
Což má být definitivní důkaz politicky korektního šílenství, kterému dnešní svět podlehl a v němž už není možné říkat černým Američanům „negři“ a Romům „černé huby“ jako za starých dobrých časů plných svobody a demokracie.
Což plně dokázal další krok HBO, která film z roku 1939 do nabídky vrátí, ovšem s příslušným vysvětlením, v jaké době vznikal, a proč tedy obsahuje všechny tehdy společensky zcela přijatelné předsudky při popisu reálií amerického jihu v polovině 19. století. Konkrétně mluvíme o otroctví.
Což si tedy soukromá americká firma, která za práva k filmu zaplatila nemalé peníze, dovolila dost. Názor místních nesmiřitelných bojovníků za svobodu vyjádřila například kulturní kritička Lidových novin Jana Machalická: „Rasismus nepřestane, když se film bude smět vysílat jen s komentáři. Tohle gesto, které učinila HBO Max, je konjunkturální až běda. Film se k nám za komunistů nedostal vůbec – a teď nás zase chce někdo vychovávat.“
Jistě, je to pravda, rasismus skutečně tak snadno nezmizí, zvlášť v zemi, která úplně vážně 25 let diskutovala o tom, jestli je prasečák na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy dostatečně důstojným vyjádřením piety vůči obětem holokaustu. Což je mimochodem pro Česko mnohem bližší a dnes také důležitější téma než importované kulturní války.
Ale přesto může být užitečné něco se o klasickém díle světové kinematografie dozvědět.
Film Jih proti Severu získal celkem 10 Oscarů – mezi nimi i pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. A tady začíná historické poučení.
Protože onou vítězkou této kategorie se stala jistá Hattie McDanielová. První Afroameričanka, která byla vůbec kdy na Oscara nominována. Paní McDanielová, jedna z prvních černých hvězd americké popkultury, hrála ve filmu jedinou možnou roli, kterou tehdy společenské konvence Afroameričanům dovolovaly: otrokyně v bohaté jižanské rodině.
Jistý problém ovšem nastal už při natáčení v jižanském státě Georgie, který ještě koncem 30. let uplatňoval tvrdé, ovšem na svou dobu celkem běžné segregační zákony. Což se nakonec podařilo vyřešit, střet s realitou tehdejší Ameriky ale přišel při předávání Oscarů v Los Angeles v únoru 1940. Ceremoniál se odehrával v hotelu Ambassador, který ovšem uplatňoval striktní politiku „pouze pro bílé“, a tak černošská hvězda na prahu svého životního úspěchu byla nucena sedět u zvláštního, odstrčeného stolu v rohu. Pro Hattie McDanielovou to nebylo nic nového a aspoň se do sálu vůbec dostala. Na rozdíl od slavnostní premiéry filmu v Atlantě v Georgii.
Před svou smrtí v roce 1952 si paní McDanielová přála být pohřbena na hollywoodském hřbitově. To se jí nevyplnilo, černí Američané, byť držitelé Oscara, na takhle prominentním místě ještě tehdy spočinout nesměli.
A to je všechno. Nechci nikomu vymlouvat, že se svět zbláznil, ale myslím, že v roce 1940 byl mnohem šílenější a že je dobré si to občas připomenout, například před sledováním oblíbeného filmu.
