Článek
(Autorka a respondentka se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)
Když jsme spolu dělaly první rozhovor před jedenácti lety – těsně před narozením tvé první dcery Rozárky, tak si z tebe tvůj kolega dělal legraci, že porodíš a potom budou maskérky hlídat v šatně. Jak to nakonec bylo?
Byla jsem s Rozárkou docela dlouho doma. Podle mě dlouho, každý to může vnímat jinak, ale já o sobě vím, že nejsem ten typ ženy, která by byla tři roky na mateřské. Zbláznila bych se, být jen doma. Plnohodnotnou mateřskou jsem měla tři čtvrtě roku, pak jsem postupně nastoupila do divadla, později jsem začala točit. Když jsem natáčela seriál na Slovensku a pak celovečerák Líbánky s Honzou Hřebejkem, tak byla na obou těch projektech se mnou moje mamka.
Změnilo se u tebe něco s rostoucím počtem dětí, když jdeš hrát a necháváš je doma? Nejdřív bylo jedno, pak dvě, teď tři…
Největší problém jsem měla, když byla Róza jedináček. Bylo to první dítě, byla na mě dost fixovaná, takže když jsem jela třeba na zájezd, tak jsme to obě oplakávaly. Teď už je to taková smečka, tak je to pro mě čím dál tím lehčí. Tím, jak mám dětí hodně, si navíc potřebuji občas trochu odpočinout, takže se vážně chodím do toho divadla nebo na plac zrelaxovat. Neberu to jako práci. Teď už vůbec s těmi třemi dětmi.
Kdo hlídá dneska? Říkala jsi, že musíš stihnout koupání…
Manžel Viktor. Teď má na starost všechny tři. Zvládá to s přehledem a hlavně holky jsou už velké. Róze je jedenáct, takže už je z ní slečna. Márince je sedm, ta ještě občas s něčím potřebuje pomoci, a Vincent je malé prťátko. To koupání jsem jim slíbila, ale zvládli by ho i beze mě.
Ty jsi ze dvou dětí. Napadlo tě někdy, že bys jich mohla mít víc?
Nikdy jsem nepřemýšlela o počtu dětí, ale strašně brzy jsem je chtěla. Už třeba v osmnácti. Když jsem byla na DAMU, tak jsem svojí starší sestře, která už měla svoje děti, hrozně záviděla její rodinný život. Byla jsem na DAMU samý mejdan a měla jsem to ráda, ale hrozně jsem jí záviděla ten domov a rodinu.
První dceru sis pořídila poměrně brzy po DAMU, takže z pařmenky ses rovnou stala matkou?
Touhu po dítěti jsem sice měla, ale byla to veliká změna. Docela mi trvalo, než jsem s miminkem najela na nějaký režim. Měla jsem hezké těhotenství a bezproblémový porod, ale potom mě přepadla úzkost, abych to všechno zvládla.
Kdysi jsi říkala, že sis vždycky vybírala spíš grázlíky. A že tvůj muž, režisér Jaroslav Fuit, byl první kluk, který byl hodný. Jak se pozná, že je kluk hodný?
Asi jsem to myslela tak, že všichni moji kluci byli docela průseráři. Moji poslední dva muži, ale spíš bych mluvila až o současném muži, to už jsou vyzrálí chlapi. Mají to v hlavě srovnané.
Rozvod mě strašně posílil
Rozvod se dvěma dětmi v zádech jsi brala jako průšvih nebo nějaké životní selhání?
Selhání možná vůči těm dětem, ale strašně mě to posílilo. Tehdy jsem sebrala nejvíc síly v životě. Málokdo by to do mě řekl.
Jak ses seznámila se současným mužem, choreografem Viktorem?
Na jednom večírku po nějaké premiéře nás seznámila Zuzka Norisová, ale to jsme se spíš jenom pozdravili. Já jsem potom začala točit seriál Temný kraj a tam se najednou v šatně objevil kluk, který mi byl strašně povědomý a staral se o herce coby asistent režie. Takže jsme spolu byli denně na place a přeskočila jiskra.
Čím tě dostal?
Je výborně vychovaný od své mámy, a to se mi na něm asi líbilo nejvíc. Je jako z třicátých let. Má hodně blízký vztah s maminkou, vyrůstal se dvěma staršími sestrami, a proto ví, jak se chovat k ženám.
Takže takový Oldřich Nový?
Takový moderní Oldřich Nový.
Narazila jsi na Temný kraj – jak se ti hrála role vyšetřovatelky?
Hrozně dobře. A to i přesto, že jsem nikdy nic takového nehrála a na první pohled se může zdát, že je to můj „typový“ opak. Ale to mě na tom právě hrozně bavilo. Je pravda, že holky režisérky Jitka a Kateřina Bártů po mně nikdy nechtěly, abych hrála nějakou drsnou vyšetřovatelku, ranařku policajtku. Pořád jsme to držely v rovině citlivé ženské a jenom v některých situacích se tam trošku ukázala nějaká síla.
Byla jsi dětská herečka a chtěla jsi jít na konzervatoř. To nevyšlo. Jak jsi to brala?
Strašně. To se mi vyloženě zhroutil svět. Protože jsem do té doby docela točila a hrála divadlo, brala jsem tu konzervatoř jako úplnou samozřejmost. Vůbec jsem nemyslela na nějaká zadní vrátka a přihlášku na druhou školu jsem si dávala jenom z povinnosti, protože se podávaly dvě přihlášky na střední.
Jednou jsi mi říkala, že máš problém s tím, že neumíš moc žít „tady a teď“, upínáš se na to, co bude. Chtěla jsi to změnit. Povedlo se ti to?
Anebo na to, co bylo…
Taky?
To je už takový můj celoživotní úkol, odnaučit se to. Nebo spíš se naučit právě žít tou přítomností. Pořád to tak mám, ale učím se to, vědomě na tom pracuji. Takže doufám, že se to trošku lepší. Ale pořád mě něco žene dopředu, ať se to týká práce, bydlení nebo úplných maličkostí. Pořád mám pocit, že by to mohlo být ještě lepší.
Máš dvě dcery z prvního manželství, tvůj muž má holčičku, spolu máte syna – takže občas máš na krku čtyři děti. To musí být hukot…
Je to hukot. Ale tím, že už jsou holky velké, tak to docela klape, i když to samozřejmě někdy skřípe. Mezi holkami je syn Vincent jako poslední, jediný kluk. Chtěla bych, aby byl jednou trochu raubíř, ale nejvíc jsou zatím u nás slyšet holky, protože všechny tři jsou divoké.
Už se připravuješ na to, jak budou holky dělat mejdany?
Zrovna jsme o tom s Viktorem mluvili, jaké to bude, až se vrátíme nečekaně domů a jedna z nich tam bude mít třeba kluka. Já si to vlastně vůbec neumím představit. Jediné, co vím, je, že jim do vztahů nechci nikdy mluvit.
Copak ty sis do nich nechala mluvit?
Nenechala. Ale tendence rodičů tam byly. Myslím, že holky jsou natolik silné osobnosti, že si to taky nenechají líbit. Už teď mi řeknou, že je to jejich život, když jim třeba mluvím do oblékání. A to jim přitom vůbec nemluvím do stylu, to si jenom dovolím říct, že by si mohly na sebe vzít něco teplejšího.
Udělala bys dneska něco jinak? Když vidíš svoji kariéru, svoji rodinu a ohlédneš se za sebe?
V kariéře asi ne, protože já jsem ji nikdy neprožívala, takže jsem ji ani neřešila. Neudělala bych nic jinak. Protože si jdu po nějaké cestě, o které si myslím, že je správná. Nedělám věci, které by mi byly proti srsti. V osobních věcech jsem ale někdy moc unáhlená…
…ale víš o tom, takže s tím můžeš pracovat.
Vím. Když se něco děje nebo něco chci, tak to musím mít hned. Pak třeba lituji, že jsem mohla počkat, ale v tu chvíli mi to nejde, přes to prostě nejede vlak. V tom jsem trošku netrpělivá a nedočkavá, což už pozoruji i na mojí starší dceři, která to má bohužel po mně. Tak třeba to bych někdy chtěla změnit. V některých rozhodnutích nebo v nějakých věcech. Ale nejsou to žádná zásadní rozhodnutí, která by mi změnila život.
