To, že vylezete na Everest, z vás horolezce nedělá, říká český Messner

Co je v herectví Oscar, to představuje v horolezectví Zlatý cepín. Marek Holeček se svým parťákem Zdeňkem Hákem tuhle nejprestižnější horolezeckou cenu získal hned dvakrát.

Poprvé v roce 2018 za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa Gašebrum. Právě tady se mu přitom před sedmi lety nenávratně zřítil jeho tehdejší parťák Zdeněk Hrubý i s vybavením do propasti a on zůstal sám na sedmikilometrové stěně bez jištění. Horu nakonec zdolal na pátý pokus.

Druhá cena přišla začátkem podzimu, tentokrát za prvovýstup na nepálský vrchol Chamlang vysoký 7321 metrů.

Marek Holeček odmítá, že vrcholem horolezectví má být dosahování co nejvyšších nadmořských výšek. Everest ho neláká. Místo toho objevuje nové cesty a leze náročnějším alpským stylem. A před každým výstupem vypne a definitivně se odepíše. Jak to dělá, prozradil na vrcholku Černolických skal. Horolezci si mezi sebou tykají, takže tomuto zvyku podřídil i tento rozhovor.

Jsme teď na vrcholku Černolických skal, kde je docela hezky. Ale ty jsi říkal, že když dokončíš ten výstup, vylezeš na vrchol, tak tam hezky jako tady není.

Je jedno, jestli je to někde v Antarktidě, v Alpách, nebo Himálaji – samozřejmě záleží na tom, kolik tomu člověk obětoval energie - ale většinou je to opuštěné místo. Když jsme třeba pod tíhou počasí a únavy, tak je dost problematické si ten moment vychutnat. Navíc všechno, co nám dělá radost, je dole, takže já říkám, že nahoře je prd a je to pravda. Je tam opuštěnost, únava a ještě nás čeká sestup. A ten může být dost dramatický. Já si tedy užívám vrcholy tak, jak to má být – teprve dole, kdy slezu a můžu bilancovat.

Když ty se rozhodneš, že vyjedeš na výpravu, jak dlouhá je příprava, než skutečně odcestuješ?

Může se zdát, že je to něco složitého. Kdepak. Je to o základním rozhodnutí a nalezení motivace – tedy najít kopec, který se mi líbí, zjistit si o něm všechny informace, které potřebuji, jestli už tam někdo byl, nebo kudy a jak se tam dostanu, celou tu logistiku. Nad tím se samozřejmě přemýšlí.

Ale takový ten moment, že jsem se rozhodl, mám k tomu i parťáka, dohodli jsme si čas, tak sbalit batoh, teď to vypadá, že si dělám srandu, ale nedělám, tak batoh dost často balím v den odletu. Je to rutina. Navíc - moc toho nepotřebuji. Jídlo a tak si většinou kupujeme na místě a tam mi s dopravou pod ten kopec pomůžou místní lidé, kterým rád za tuhle službu zaplatím.

Co v tom batohu je?

Já tam dávám především štěstí. To je hodně důležité – napěchovat ho štěstím. Jinak tam jsou jen opravdu nutné věci pro přežití. Zajímavé je, že se člověk pořád snaží ten batůžek zmenšovat a zmenšovat. Začne se tedy tím, že se pořídí opravdu malý batoh a do něj se dá nějaká potrava. Není to žádná NASA strava, nic speciálního – gró tvoří většinou bramborová kaše. To není moc energeticky náročné, ale já tam také nejedu debužírovat. Jde jen o to, aby byl ten žaludek nějak naplněný a abych se těšil dolů.

Jde o to, aby to bylo lehké a rychle připravovatelné v podmínkách, které nahoře jsou.V batohu mám kilo a půl těžký stan, který si rozdělíme mezi sebe, pak je tam samozřejmě spacák, takové spíš placebo, přes které se dají počítat hvězdy. Ten váží většinou kilo. A je jedno, jestli je to do alpských stěn, nebo na osmitisícový kopec.

Pak tam jsou drobnosti, jako třeba náhradní ponožky, ale moc toho tam navíc není. Sakumprásk, když se startuje, máme to kolem osmi kil a pak se ta váha malinko snižuje.

Dokázal by se na takovouto cestu připravit i laik, který by se rozhodl, že příště jde s tebou?

Je to jako u každé jiné lidské činnosti, tedy kolik jsme schopni tomu obětovat, kolik máme dáno od Všemohoucího, to se nedá generalizovat. To, že chodí lidé třeba na Everest, mají o tom nulové povědomí a dostanou se nahoru, ještě neznamená, že se z nich stali horolezci. Ta horolezecká činnost není o tom, co jsem dělal poslední rok, že se připravuji na jeden kopec, ale o tom, co jsem dělal posledních 20 let a jak intenzivně jsem pracoval.

Těch dovedností je tam spousta. Nejenom to lezení, ale i schopnost psychické rezistence. Že můžete spadnout, případně že v daných momentech spadnout nesmíte, ale i rezistence být někde dlouhodobě pod nepřízní okolí. V chladu, nedostatku kyslíku a jenom s tím, co mám na zádech. Parťáka mi dělá můj kámoš, který je vlastně trošku příčina toho, proč tam jsem. Na někoho se to svést musí.

Zmínil jsi pády. Jeden fatální jsi viděl, ale zažil jsi nechtěný pád i ty?

Když je člověk pod tímto dlouhodobým, dá se říct drilem, tak by nějaká zásadní chyba neměla nastat, ale stejně jsme chybující. Spíš ale přijde takový ten osud shůry. Něco se uloupne, upadne s vámi kus ledu. Samozřejmě, jsou to věci, které nějakým způsobem už předvídáte – tedy když jdete do něčeho zjitřeného, nebo kde se zvyšuje riziko, tak se na to také připravujete. Náhodné věci se stávají minimálně a tím, že tušíte, že se něco stát může, měl by být člověk částečně připravený a mít připravenou nějakou reakci. Samozřejmě, že při pádu jste pod vlivem gravitace, to očůrat neumíme, ale dá se i udělat různé dojištění a tak, aby z toho nebyl fatální průšvih.

A tvůj nejdelší pád?

Nějaké velké pády jsem nikdy neměl. No dobře – 25 metrů je větší než panelák. Sedmipatrový.

A to jsi padal?

Jo, to jsem také lítnul, ale tam se to dalo předpokládat. To byl pád do vzduchu a paradoxně z toho nebylo lautr nic, než jenom trošku vnitřní šok, takové to vnitřní naštvání, že se mi to tam nepodařilo přelézt, ale chvilku jsem si oddychnul, asi na 10 minut jsem se vyspal na zemi, v borůvčí a pak jsem to vylezl. Na podruhé, aby se odboural ten šok, protože to si pak člověk táhne a tížilo by ho to i při dalších krocích.

Když se vrátím k pádu tvého parťáka Zdeňka Hrubého, jaké to pak bylo, vrátit se znovu na Gašerbrum?

Nevím, jak se s tím každý popasuje, ale můj pohled je, že mám to štěstí, že jsem na nějaký čas tady na planetě. Zaobírat se tím, že jsem smrtelný ? Ano, jednoho dne to nastane, nespěchám tam, také nevím, jestli ten switch off nenastane už zítra. Mám ale už naplánovány výpravy na deset let. Pracuji s tím, co se dá. To, že se potkáme se smrtí ? Čím jsme starší, je to větší jistota.

Ano, ten okamžik toho, že se něco stalo, je samozřejmě děsivý. Nicméně, nebudí mě to ze spánku, protože vím, že je to součást našeho žití. Jak řekl Remarque, každým dnem, co jsme se narodili, tak už vlastně umíráme. Takže makej a narvi tam, co se dá. Někdo není schopen jít do domu, kde umřeli jeho rodiče, někdo tam normálně žije dál. Ti strašáci jsou v nás a je důležité je odbourat a soustředit se především na to žití a na ty krásné chvíle, které jsme se Zdendou Hrubým, kterého jsme teď zmínili, prožili.

Když jdeš nahoru, musíš si úplně vypnout hlavu a nechat všechny starosti dole?

Je to základ pro to dělat věci dobře.

A jak to uděláš?

Všechno je jenom trénink. Třeba naučit se spát pod obrovským tlakem. Spoustě lidem to dělá problém, možná i já bych měl mít neklidný spánek, často i tady doma, ale mám ho naprosto dobrý. Vše je otázka tréninku, i to soustředění. Když něco nemůžu v daném okamžiku ovlivnit, tak se na to nesoustředím. I naše myšlení je nějaká část energie a tu máme limitní. Tady se dobíjíme odpočinkem a tím, že se dobře nakrmíme. V horách to ale tak není.

Tam jsme neustále pod nějakou tíží. Ležím v určité nadmořské výšce, tím mám samozřejmě daleko vyšší frekvenci dýchání. Vše je náročnější na chlad, vyrovnávání teplot. Já se tam tedy jen vybíjím. A vybíjet se ještě něčím dalším, co stejně nejsem schopen na dálku vyřešit, nejde. To znamená, že musím zapomenout, že mám doma třeba těhotnou ženu, nezaplacené účtenky, nebo že tam mám dítě, což je největší stres.

Moc hezky to řekl Doug Scott z klasické anglické horolezecké školy. Když jede do hor, tak se nejprve definitivně odepíše. To neznamená, že rezignuje na život, on se jenom soustředí na tu danou věc.

Jak moc je složité se otočit třeba jen pár set metrů před vrcholem?

Lidé vždy spekulují, jestli se to dalo dolézt, nebo nedalo. Já to mám jednoduché – nedalo. Jsem sice docela zaťatý, když chci něco dodělat, ale když to nejde, nemá cenu nad tím přemýšlet. Vždy jedu do maximální fáze a to, co mě otočí, je většinou tak silné a velké protivenství, že prostě nemám šanci s tím soupeřit.

Otáčím pod tíhou okamžiku a v tu chvíli musím úplně přešaltrovat. Každý ten krok má vlastně váhu nebe, protože tady nejdu po rovině, ale ten svah má třeba 70 stupňů, je ledový. Slézám, létají mi tam drobné sněhové lavinky, nebo jsem v uragánu a nevidím nikam. Soustředím se jenom přesně na to, co mám dělat a ne na to, co se stane, když neudělám třeba tento krok dobře. Musím dělat ty mechanické věci, které mám naučené a zafixované.

Ty jsi získal dvakrát nejvyšší ocenění Zlatý cepín. Máš ho někde vystavený?

Jeden má u sebe Huk neboli Zdenda Háček, Hák. Má ho doma, ale je polorozpadlý, zničil se hned napoprvé při předávání. Ten druhý mám doma. Já si na cenách ale moc nerajtuju. Lezení samo o sobě o nějakých prvních vítězstvích není. Je to cena za dobře vykonanou práci, které si svět všiml. Je to nějaké pohlazení nejenom toho cechu horolezeckého, ale i lidí, kteří horám fandí. Ale co s těmi cenami? K nábytku se většinou moc nehodí, a když je člověk vyhodí, je nebezpečné, že je někdo najde a ještě řekne, že si toho nevážím.

Reinhold Messner váš výstup na Čamlang označil za umělecké dílo. Je tohle víc než samotná cena?

Ten to pěkně pohladil! No, jasně, vždyť je to chlapík, který tím, jak žil, posouval hranice lidských dovedností. A najednou, když z jeho úst přijde tohle, ježíšmarjá, teď se normálně začínám zase červenat. Jasně, že je to dobré, je to moc milé a ani jsem mu nemusel moc sedět na krku, aby to řekl. Díky Reinholde, máš to u mě.

Podle něj jste váš výstup pojmenovali UFO Life. On tam právě údajně UFO viděl. Viděli jste ho také?

Oni tenkrát s Dougem Scottem na vršku Čamlangu viděli něco, co pro ně v tu chvíli nebylo nic pozemského. Může to být nějaký úkaz, ale teď už je to jen těžko dohledatelné. Nicméně my, když jsme přemýšleli, jak pojmenovat tu cestu, tu novou krásnou linii v panenské stěně sošného kopce uprostřed Himálají, líbilo se nám to propojení se starší generací. Tahle generace udávala směr, kodex, a ten jsme chtěli popotáhnout zase dál pro tu další generaci a ukázat jí: Hele, tihle chlápci uměli také dobře lézt. Takže jsme to pojmenovali UFO Life. Já k tomu dodávám, že jsem UFO viděl na rozdíl od nich každý den. A to v podobě mého parťáka Háčka.

A něco jiného, co sis neuměl vysvětlit, jsi někdy viděl?

No, asi jsem moc přízemní. Určitě bych rád viděl něco jako yettiho, ale měl jsem asi smůlu. Ani jsem neměl žádné vidiny z nadmořské výšky, kde jsem byl dlouho, když mě tam třeba zaseklo počasí. Nic takového se nekonalo.

Kolik vlastně stojí expedice?

To samozřejmě neřeknu, protože to je otázka na berňák - ne, dělám si srandu. Záleží samozřejmě na lokalitě. Třeba Antarktida – to už je dražší snad jen výlet na Měsíc. Ale třeba když vezmu standardní model výpravy na Everest, to může stát třeba 70 tisíc dolarů pro jednotlivce. Ale i víc. Mě třeba tento cíl v podobě nejvyššího bodu této planety moc neláká. A když vezmu výpravu, jako byl třeba náš Čamlang, tak tam zase nic tak dramatického není. Je to vlastně běžně dosažitelné pro smrtelníka, který chce lézt v horách. Pohybujeme se v řádech zhruba 10 tisíc dolarů. Plus samozřejmě další věci okolo jako oblečení a podobně. To samozřejmě také vyšplhá, ale není to nic, co by bylo až tak vzdálené.

Jak to vlastně funguje? Ty máš za sebou úspěšné výstupy, tak máš i sponzory. Je to tak, že čekají v blocích, až oznámíš, že někam vyrážíš a rádi to zaplatí?

Můžeš se stát sponzorem také, jsou to partneři. Sponzor, to je spíš, když hraješ hokej a sázíš tam góly a za to dostáváš plat. Takhle to není. Vždy je to spíš takový výměnný obchod. Za přednášky, dokončení dokumentu, productplacementové fotky. Teď jsem třeba dopsal knihu. Je to i psaní reportů z výprav do zahraničních i českých časopisů a na základě toho se partneři rozhodují, jestli jsem pro ně zajímavý.

Že by to bylo jen na základě toho, že někam vylezu, tak to postavené není. Není to tedy za jeden vyhraný zápas, ale za to, co potom z toho člověk ještě dokáže udělat. Pořád je to lezení v rovině hobby a zábavy a to je dobře. Samozřejmě, dá se to pak přetočit do toho byznysového formátu, ale mně zatím dělá klidné živobytí. To znamená, že nějak běžím tím životem a nehladovím ani já, ani moje rodina.

Kam ještě chceš vylézt? Co je ten nejbližší cíl?

Tahle prapodivná doba mě trochu zasekla, protože jsem nemohl odjet na dvě výpravy. Ty kopečky tam ale zůstanou a já se budu snažit se už na jaře vrátit. V Nepálu mám vybranou krásnou stěnu, jmenuje se Baruntse – je to obrovská neslezená stěna, takže kdo by chtěl, tak mě může předběhnout.

A potom do Karákóramu, tam se chodí na známý kopec K2. Ten má všechny ty přívlastky – nejtěžší, nejnebezpečnější, ale je zajímavé, že ten kopec, okolo kterého se na K2 chodí, tak tam každý sklopí zrak. Není tak vysoký, má necelých osm tisíc metrů, ale naposledy na něm člověk stál před třiceti lety. Proč? Protože je těžký. A má spoustu nevylezených stěn. Jmenuje se Masherbrum, takže také jako hozená rukavice. To jsou jedny z těch snů, které bych chtěl zrealizovat. A pak jsou tu další.