Inflace vytváří prostor pro investiční podfukáře, říká expert na bankroty

Držitelé dluhopisů a dalších finančních nástrojů zkrachovalých firem se musí připravit na fakt, že ze svých investic dostanou mnohdy zpátky jen pár procent z původní částky. Klíčové je, jestli představitelé firem peníze „neprojedli“ nebo „neodklonili“ mimo dosah věřitelů.

Takto popsal v rozhovoru pro SZ Byznys pozici drobných investorů u zkrachovalých firem Petr Sprinz, vedoucí insolvenční a restrukturalizační praxe pražské pobočky advokátní kanceláře Allen & Overy. Podílel se na vytvoření insolvenčních pravidel během koronavirové krize a na vzniku návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci.

Co se během koronavirové krize stalo s insolvencemi v České republice? Proč se nedostavila žádná větší vlna krachů?

Odborníci na začátku predikovali temná čísla. Také jsem očekával, že dopad na počty zahájených insolvenčních řízení bude velký. Tato očekávání se však nenaplnila. Nikdo neočekával, že dopad fiskálních a dalších opatření státu bude tak dramatický.

Takže je to zásluha státu?

Znatelně.

Jakou roli v tom sehrála moratoria na splácení úvěrů?

Relativně podstatnou. Stát přispěl celou řadou ekonomických impulsů, mezi nimi to byl i zákon o odkladu splátek. Když se podíváme na statistiky České národní banky, tak vidíme, že dopad tohoto opatření na nefinanční korporace byl velký. V čase došlo k posunu splátek 15 procent celého úvěrového portfolia. Hodně v tom pomáhaly i samotné banky a další úvěrové instituce. Ostatně dohoda mezi dlužníkem a věřitelem je vždy lepší než tvrdé řešení prostřednictvím insolvenčního řízení.

Lze tedy říci, že kdo zbankrotoval během covidu, zkrachoval by dříve či později tak jak tak?

Myslím, že do značné míry ano. Insolvence ovlivnil i fakt, že do značné míry byl zákaz podávat v určitém rozsahu věřitelské insolvenční návrhy. Zároveň byla suspendována povinnost podat insolvenční návrh ze strany managementu. To hodně rozvázalo ruce statutárním zástupcům firem, kteří nemuseli řešit, jestli insolvenční návrh podají dnes, zítra nebo za měsíc.

V nějakém rozsahu pomohla i mimořádná insolvenční moratoria. Jejich dopad ale na druhou stranu nebyl tak velký, jak jsme původně očekávali. V covidovém období využilo mimořádných i řádných moratorií zhruba 120 firem. Větších jmen z toho bylo jen několik.

Panovaly rovněž obavy ze vzniku kategorie zombie firem, tedy společností, které budou přežívat právě jen díky různým státním berličkám. Naplnily se?

Zombie společnost je definována tak, že je neudržitelná, maximálně si dokáže vydělat na úrokovou zátěž, ale dlouhodobě neexistuje předpoklad, že by byla schopna splatit jistinu. Pandemie způsobila ekonomice nevídaný šok. Celá řada opatření na státní i mezinárodní úrovni měla za cíl tlumit šok tak, aby dopad nebyl velký.

Celá řada firem a podnikatelů dokázala, že je schopna se adaptovat. Na druhou stranu ne všem se to podařilo. A čím déle tato opatření budou trvat, tím déle tu bude podhoubí pro zombie společnosti. Otázka je, jestli nám vadí. Myslím, že dlouhodobě ano. Váží kapitál, který není produktivní.

Firmy nyní čelí všeobecnému zdražování vstupů od energií až po stavební materiály. Bude to mít vliv na počet insolvencí?

Nastřádalo se tu několik faktorů, které se časem musí nepochybně projevit na ekonomice podniků. Jedním z podstatných faktorů je nárůst cen komodit nebo obecně vstupů. Dalším faktorem jsou problémy v dodavatelsko-odběratelských řetězcích. Tam nejde jen o ceny, ale vůbec o dostupnost konkrétní suroviny. Třetím elementem je růst úrokových sazeb, který se dříve či později projeví v možnostech jednotlivých podnikatelů splácet.

Nejvíce se to projeví v podnicích, které nejvíce bojují se zmíněnými faktory. V první řadě to budou energeticky náročné provozy například ve sklářství nebo hutnictví. U podnikatelů je běžné, že smlouvy na dodávky energií mají často fixované k 1. lednu. V řadě případů se tak dopad navýšení cen teprve projeví. Klíčová bude schopnost podnikatele přenést vyšší náklady na konečný produkt, respektive na spotřebitele.

Podílel jste se na vzniku návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci, který má firmám umožnit řešit finanční potíže s věřiteli ještě dříve, než dojde k insolvenci. Je to něco, co by v této nové situaci podnikům pomohlo?

Obecně ano. Dosud nemáme právní rámec, který by umožňoval strukturální vyjednávání mezi věřiteli a dlužníkem. Samozřejmě jsme již i dříve pomáhali celé řadě subjektů na straně věřitelů i dlužníků vyjednávat úvěrovou angažovanost tak, abychom se vyhnuli nejdražšímu procesu, který zde je, tedy insolvenčnímu řízení, v němž může být relativně rychlý a vysoký rozpad hodnoty.

Tento režim vyjednávání bez právního rámce je ale relativně fragilní. Nějaký sofistikovaný hráč dokáže takový proces narušit. Přínosem připravované legislativy je tedy vnucení dohody ze strany majority vůči minoritnímu věřiteli. Celý proces je nastaven tak, aby byl co nejvíce konsenzuální. Nebude to prostředek pro každého, ale hlavně pro firmy, které včas řeší své problémy.

V praxi řešíte i velké bankroty typu společnosti Arca Investments, kde zastupujete zajištěného věřitele J&T Banku. Kam se podle vás tento konkrétní případ bude ubírat?

Klíčové je, že v posledních týdnech došlo k zásadním rozhodnutím. Zaprvé byla povolena reorganizace. Současně Vrchní soud v Praze rozhodl o tom, že hlavní řízení bude v České republice. To je naprosto klíčové. Teď nás čeká příprava reorganizačního plánu.

V posledním období vidíme řadu dalších krachů emitentů dluhopisů. Jakou pozici zvláště drobní investoři v takovýchto insolvencích mají?

Na trhu vidíme pády emitentů zvláště s podlimitními dluhopisy, které z pohledu České národní banky nejsou tak přísně regulované. Důležité je se podívat, jaký je na straně emitenta ekonomický fundament. Často se stává, že když padá emitent, padá i celá struktura společnosti, která je okolo něj nabalená. Pokud je emitent holdingová společnost, tak je velmi důležité, jaké jsou operační firmy dole. Pokud dojde k pádu celé skupiny, tak pro holdingové věřitele to znamená skoro nulu. U operačních společností to může být lepší ve chvíli, pokud tam byl reálný základ podnikání.

Často se tam ale prostředky projedly nebo tam může být seniorní financování, které prakticky vylučuje uspokojení nezajištěných věřitelů včetně držitelů dluhopisů. Z tohoto pohledu je držitel dluhopisů odkázaný jen na to, jakým způsobem management nakládal s prostředky a zda nedocházelo k různým nekalým jednáním, kdy se přesouval majetek jinam, aby byl uchráněn před věřiteli. Obecně je úroveň uspokojení nezajištěných věřitelů v České republice na úrovni jednotek procent, tedy blízká nule.

Je tu prostor pro zpřísnění podmínek pro vydávání dluhopisů?

Nějaká nová regulace už přišla. Možná ještě důležitější je edukace a finanční gramotnost. Česká národní banka kontroluje u podlimitních dluhopisových programů jen z pohledu, jestli prospekt splňuje všechny náležitosti. Nekontroluje bonitu emitenta. To je klíčový aspekt.

Důležitou roli hrají i různí zprostředkovatelé. Právě oni přinášejí produkt jednotlivým klientům. Je důležité, aby i v této oblasti byla dostatečná regulace a korektnost. Riziko totiž možná ještě narůstá s ohledem na vyšší inflaci. Potenciál pro klamání spotřebitelů a investorů může narůstat s tím, jak se spousta lidí bojí o své investice a může dělat zbrklé kroky.

Celý rozhovor je k dispozici v úvodním videu.