Hlavní obsah

Italští poslanci schválili prořídnutí vlastních řad

Foto: Marek Baloun

Italští poslanci si schválili prořídnutí vlastních řad. Je to čirý populismus? Na snímku premiér Giuseppe Conte.

Reklama

Italský parlament si v úterý „zametl před vlastním prahem”. Vládnímu Hnutí pěti hvězd prošel návrh na snížení počtu poslanců a senátorů z celkového množství 945 na 600 křesel. Důvody jsou dvojí: Jednak čistě populistické, ale i ekonomicky praktické.

Článek

Italský parlament je dvoukomorový, to znamená, že se dělí na senát a sněmovnu stejně jako v České republice. Do doby, než vstoupí v platnost nový zákon, má celý italský parlament 945 členů. Kabinet staronového premiéra Giuseppe Conteho se však nyní rozhodl tento počet radikálně snížit. Argumentuje tím, že chce zredukovat politický elitismus a „zbytečné” vyhazování peněz. Ušetří tak prý miliony eur.

Dolní komora italského parlamentu bude mít od roku 2023 už „jen“ 400 křesel, horní komora pak 200 křesel.

„Je to historický okamžik. Konečně se nám povedlo snížit počet členů parlamentu. Na pořád,” radoval se lídr Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio.

Hnutí přišlo s návrhem v srpnu letošního roku. Opoziční Demokratická strana (PD) novinku přijala pozitivně. „Souhlasíme se snížením počtu členů parlamentu, pokud se zachová garance demokracie,” uvedla levostředová opoziční strana ve svém vyjádření.

„Pokud se jedná o zemi, která patří k nějakému standardu, je to podle mě téma zcela umělé,” komentuje pro Seznam politolog Tomáš Lebeda. „Velmi často jsou důvody ke snižování počtu členů parlamentu populistické. Navrhovatelé se snaží vytvořit dojem, že chtějí šetřit,” upozorňuje.

Účelem takového kroku může být podle Lebedy snaha o dosažení vlastního záměru. Dveře se otevřou například lobbistům a jiným zájmovým skupinám, pro které bude nyní jednodušší prosadit svou.

Jak je to v Evropě?

Příklad země, kde „italský” návrh také prošel, je Maďarsko, kde v roce 2014 vláda prosadila snížení počtu poslanců z 386 na 199. „V Maďarsku to dopadlo tak, že nový systém hraje do karet straně Fidesz,” komentuje Lebeda. Jednoduše řečeno, je mnohem snazší přesvědčit méně hlav.

V řadě evropských zemí se počty poslanců výrazně liší. A zdaleka tu není souvislost s počtem obyvatel. „Někde je to fixně dané ústavou a někde je počet daný i historicky a je to stovky let stejné. Například ve Francii a jeho Národním shromáždění,” ilustruje na příkladu politolog Lebeda.

Francie má dlouhodobě 925 členů obou komor. S ohledem na populaci, která aktuálně čítá přibližně 67 milionů osob, je počet poslanců výrazně vyšší než v jiných evropských zemích. Například Německo má o 20 milionů obyvatel více než jeho západní soused a zástupců v tamním sněmu přibližně o 200 méně.

Německo je ale jednou ze zemí, kde počet mandátů každé volební období osciluje. Občané totiž mohou volit nejen strany, ale i jednotlivé kandidáty, proto se konečný počet liší, a to relativně zásadně. Ve volbách v roce 2013 se do sněmovních křesel dostalo 630 kandidátů, v roce 2017 dokonce 709. Podobně počet poslanců kolísá i ve Velké Británii. Tam je to ale podřízeno často se měnícími volebními pravidly v sestavení volebních okrsků.

Švédský syndrom a rušení senátů

„Máme případy zemí, kdy se šlo s počtem poslanců dolů, ale žádný pozitivní efekt to nepřineslo. Je důležité vycházet z nějaké dlouhodobé racionality systému,” vrací se k Itálii Lebeda.

Vysvětluje, že pokud je systém dané země nějak nastaven, je důležité ho i dodržet. Podle něj totiž nejde pouze o samotné číslo, ale také o celou strukturu, například o výbory a podvýbory složené právě ze členů parlamentu.

A v neposlední řadě to podle politologa naruší i dlouhodobě zaběhlý způsob jednání, což je obrovský zásah do politiky země.

V České republice se debata o počtu poslanců a senátorů otevírá také často. „Nijak nevybočujeme ze středního proudu,” říká o české situaci Lebeda.

Premiér Andrej Babiš (ANO) dlouhodobě nastoluje diskuzi o celkovém zrušení horní komory – Senátu. A podle Lebedy právě to je častějším bodem debat v dalších evropských zemích.

„Ke změnám často dochází právě spíše v tom, že se přechází na jednokomorový systém, například ve Švédsku,” dodává politolog. Skandinávská země přešla na jednokomorový systém v roce 1970 s počtem 350 poslanců. Zajímavostí je, že první volby po těchto změnách skončily patem. Opozice i vládní strany získaly po 170 mandátech. O pár let později proto Švédové snížili počet poslanců na 349.

Právě kvůli patovým situacím po volbách se i v Česku hovoří o změně počtu poslanců ze sudého na lichý. Po sněmovních volbách v roce 2006 totiž získaly politické „bloky” po 100 mandátech. Na jedné straně sociální demokraté s komunisty a proti nim ODS, KDU-ČSL a zelení. Volební pat vedl k dlouhodobé politické krizi.

Reklama

Doporučované