Covid přibrzdí pracovní nasazení. Třeba se vrátí směnný obchod, říká designér

Myslíte si, že doma nemáte žádné ceněné umělecké dílo? Zajděte se podívat pod dřez, nebo kde u vás parkujete smetáček s lopatkou. Dost pravděpodobně tam máte ten, který navrhlo studio Divan českého předního průmyslového designéra Ivana Dlabače pro firmu Spokar. Přes dvacet let je to jejich nejprodávanější výrobek.

„Tajemství smetáčku je v tom, že potřebujete, aby byl z co nejméně materiálu. Ale zároveň zůstal pevný,“ popisuje Dlabač, který mimo jiné vede svůj ateliér na UMPRUM.

Zřejmě největší slávu mu vynesla spolupráce s výrobcem zdravotnické techniky Linet. I díky designu Divanu jsou jejich nemocniční lůžka světovou špičkou. A dostala se i do seriálu House of Cards. Když se v jedné epizodě zotavuje Frank Underwood v nemocnici po nezdařeném atentátu, svítí nápis Linet přes velkou část obrazovky.

V čem tkví tajemství dobrého designu? „V některých případech je to snaha o to, aby se věc stala jakousi samozřejmostí, když ji používáte. Nerušila vás. Ale zároveň v obchodě musíte zajistit, aby toho zákazníka v řadě rychlovarných konvic zaujala zrovna ta vaše. A za mě je to tak, že dobrý design je to, co člověku udělá radost. Ať už tím, že se vám to líbí, nebo vás to vyléčí, nebo vám to usnadní práci,“ říká Ivan Dlabač.

Dnes se snad rozhovor nedá ani začít jinak: Co vy a koronavirus?

Sám za sebe jsem v klidu. Jsem člověk, který moc nechodí k doktorům a své nemoci si léčí sám. A věřím, že mé tělo je schopno si vyrobit protilátky, aby případnou nákazu ustálo. A pokud to nepřežiju, je to chyba mého organismu.

Na druhou stranu, dnes jsem slyšel, že tento virus v těle přetrvává a že protilátek se netvoří dost, aby se člověk nemohl nakazit opakovaně. Přitom jej třeba druhá nákaza již v ničem neomezí, jen může šířit virus nekontrolovaně dál a může tak ohrozit někoho dalšího. Tak to mě trochu děsí, to bych nerad. Proto, i když nemám rád roušky, tak je samozřejmě z ohleduplnosti nosím tam, kde se to má. Ale jinak se už omezovat nenechám, byť musím říct, že karanténa a zastavení světa, které ji doprovázelo, mě bavily.

Co vás na tom bavilo?

Nejvíc to, že jsme zjistili, že studio může běžet dál online. Možná ne v té samé intenzitě, ale fungovalo. A to mi ukázalo, že bych nemusel tolik chodit do práce. Kromě toho jsem si jinak mohl rozdělit den. Ráno pracovat, přes poledne na sluníčku a večer třeba zase pracovat. Což jinak dnes, kdy se pracuje, řekněme, od devíti, člověk v práci zabije celý den a jediné, co si možná užije, je, že jde večer do hospody.

Schválně: Pracujete tak nadále?

Chvílemi. Řekl bych, že jsem víc doma. Taky chodím do práce později, protože začnu nejdřív pracovat z domova. Ale samozřejmě mi chybí socializace. Navíc - se studenty jsem vypozoroval, že přímá interakce je lepší. Že přes videokonferenci morálka upadá. Sem tam někdo odejde. Chybí mi vidět emoce ve tváři, když student prezentuje.

Takže bych určitě úplně pracovat z pohodlí domova nemohl.

Svým studentům jste mimochodem zadal semestrální práci na téma karanténa. Co vám z toho vyšlo?

Byl to trochu punk. My původně chtěli udělat projekt pro Elona Muska a jeho Teslu. Měl to být takový pokus, kam až jsme schopni se s prací studentů dostat. Představit jim zkrátka vize studentů i s řešením. Říct jim „tohle je náš názor na vaše výrobky a na vaši filozofii a na váš svět a na váš přístup“ a třeba vás můžeme inspirovat.

Jenže pak přišla karanténa, a v té se takto intenzivní projekt dělat nedá. A tak sami studenti přišli s tím, že by mohli zpracovat téma karantény. A taky ho odprezentovat jinak vzhledem k podmínkám. Takže jsme prvně zapojili do práce studentů i veřejnost tím, že sdíleli své práce na Instagramu. A každý mohl komentovat, co si o daném nápadu myslí. Ale zatím se nám to příliš nepovedlo, protože odezva byla malá a spíš taková stydlivá.

A co jim vyšlo? Přišli s nápady, které by mohly být velmi dobré v případě mnohem brutálnější nemoci, a tudíž i mnohem přísnější karantény. Kdy by to opravdu bylo ve stylu ‚vyjdeš z domu a zahyneš‘. Vznikl třeba dron v podobě netopýra, který by umožňoval cestovat z pohodlí obýváku. A k němu celá aplikace, jak se pohybovat kdekoliv po světě z křesla.

Studentské práce nejen o karanténě: Prohlédněte si v galerii, co vymýšlejí mladí designéři.

Není to spíš děsivá vize, že se díky výrobkům - sice s úžasným designem - dostaneme do situace, že zůstaneme navždy zavření, protože nás ani nic nebude nutit opustit dům?

Tak to nedopadne. Člověka vždy bude přirozenost nutit vyjít ven. A budeme to podstupovat i za rizika, že nás to může zabít nebo zmrzačit. Nejsme stvořeni k tomu, abychom dejme tomu 80 let, která jsou nám vymezena, strávili ve sklenici.

A v jakém světě budeme žít z hlediska designu?

To se odvine od toho, jak budeme žít. A to může koronavirus ovlivnit pozitivně. Věřím, že si lidé začnou více vážit svého času. Omezí dosavadní spotřební způsob života, kdy hltají všechny možnosti, které jim svět nabízí. Ať už jsou to věci nebo zážitky.

A to by mělo pak ovlivnit i design. Protože by lidé mohli začít spíš kupovat dobré, kvalitní, chcete-li designově povedené věci, a ne cokoliv, co jim zrovna přijde pod ruku a za měsíc to vyhodí. Naopak by se z nakoupených předmětů opět mohly stát věci, které se dědí. A to pomůže zbrzdit plýtvání materiálem, energiemi a tak dále.

A když méně nakupujete, tak také potřebujete méně peněz. Což by v rámci toho, že si budou lidé více vážit svého času, mohlo vést k tomu, že budeme méně pracovat. Zjistíme, že osm hodin je zbytečně moc, že budou stačit tři nebo pět hodin na pokrytí našich tužeb.

To ovšem znamená i méně práce pro vás jako designéry. Protože firmy nebudou potřebovat, abyste jim vymýšleli podobu stále nových věcí…

Nejsem hltač peněz a výrobků, takže jsem schopen žít skromně. Navíc jsem člověk, který si řadu věcí umí vyrobit sám. Někdo ty schopnosti nemá, tak si to musí koupit za peníze od někoho jiného. Ale ve výsledku bychom se mohli částečně vrátit k směnnému obchodu. Ty mně vajíčka, já ti něco sešroubuju.

Chápu, že by to byl krok zpět, a to není pro společnost přirozené. Ale minimálně doufám, že by se díky tomu, co právě prožíváme, mohla vrátit trochu do normálních kolejí jedna věc. Že už to nebude tak, že v jedné místnosti je člověk, co něco doopravdy vyrábí, a nad ním je pět pater lidí, kteří to řídí a rozhodují, kam pojedou šňůry kamionů a celé šiky letadel. Z těch mám skutečně úzkost, když je vidím. Že se výroba vrátí trochu k lokálnosti a nebudeme všecko tahat po světě. Zeleninu a ovoce z Řecka, plastové výrobky z Číny. Vždyť tu zeleninu si umíme vypěstovat sami u sebe na zahradě, když na to ovšem máme čas. Já to v karanténě zkusil a je to skvělý pocit, když teď sbírám všechny ty dýně a rajčata.

Co to tedy bude nakonec znamenat pro průmyslový design? Nějaké nové materiály, které pohlcují viry?

Ve svém důsledku se to samozřejmě může stát. Ale primárně teď bude na laboratořích a vědcích, aby našli cesty, jak budeme žít v době pokoronavirové.

Z toho ovšem může vzejít mnoho impulsů pro designéry. Protože je otázka, jak chápat design. Má totiž spoustu podob. Design je v základu konstrukce nějaké věci, a ta může být i v těch laboratořích. Je to ale také myšlenka, která vstupuje do výrobku od prvopočátku. Neboli odpovídá i na to, proč, nebo jak se to vyrábí. A na konci je estetická funkce. Aby to bylo líbivé.

Design, který se zaměřuje jen na uměleckou formu, ten tolik ovlivněný nebude. Směr průmyslového designu, který reprezentuji já, samozřejmě mnohem víc. Protože u nás je základem funkčnost a my tomu ještě dáváme ten konečný punc třeba ekologických materiálů a tvaru, který přitáhne oko, aby si člověk danou věc chtěl koupit. Takže správně bych se měl asi označovat jako tvarovač, ne designér. Mě zkrátka baví tvarovat funkční a po technické stránce dokonalé věci a vtiskávat jim emoci, až se stanou předmětem touhy. Neboli dosáhnout toho, aby při vybírání z více v podstatě stejných předmětů, byl estetický vliv, který vymyslím, tím rozhodujícím faktorem.

A není vám někdy líto, že si lidé běžně pod pojmem design představí holínkovou vázu Maxima Velčovského nebo oděvní kreace Liběny Rochové? Ovšem nad tím, že mají doma smetáček a lopatku od Dlabače, tak nějak nepřemýšlejí?

Jasně. S egem jsem samozřejmě bojoval, když jsem viděl kolegy a spolužáky, jak se z nich stávají skoro celebrity. A ješitnost, jistá soutěživost a závist samozřejmě probublávaly. Ale čím déle jsem tu práci dělal, tím větší uspokojení mi přinášely nové a nové výrobky, které s mým designem zaplňují svět. A je to řada běžných věcí, které lidé berou jako samozřejmost a vůbec si neuvědomují, že na ně sáhl designér.

A když se pak díky vašemu designu stane český výrobek tím, který vytlačuje ostatní jinak absolutně srovnatelné výrobce po světě, jako se to stalo u Linetu, tak máte ego napravené. Zvlášť když pak přijedete do Austrálie, kde je jedno z pěti nejlepších světových studií, a oni znají vaši práci a řeknou, že i něco opsali.

Druhá věc, která mi k umělecké duši designéra nesedí: Vy dostane zadání, že to musí být nějak velké, nějak těžké… zkrátka minimum manévrovacího prostoru…

Naopak - je to skvělá výzva a zábava. Dokonce čím víc parametrů, tím je to nakonec jednodušší. Protože to předurčí z velké části, co z toho nakonec vzejde a já to jen domodeluji tak, aby se to odlišilo od konkurence, nebo aby to nalákalo zákazníka.

Tak mi řekněte, co se dá vydesignovat na smetáčku s lopatkou. Něco, co tady máme desítky, ne-li stovky let.

Záhada příběhu smetáčku s lopatkou, který ta firma vyrábí už přes dvacet let a pořád je nejprodávanější, se jmenuje konstrukce. Cenu smetáčku s lopatkou totiž tvoří skoro výhradně množství použitého materiálu. A čím méně ho použijete, tím je takový gumovější a vlastně ne moc použitelný.

A my přišli s konstrukčním principem žeber, lemů a ještě pár prvků, které i při využití méně materiálu ten smetáček vyztuží a tím je praktický. Plus je tam samozřejmě i estetická stránka, že je takový, jak rád říkám, uklizený, urovnaný.

Ale ještě lepší příklad takového paradoxu je štětec pro stejnou firmu. Na tom se už nedá udělat fakt nic. Je to prostě držátko a chlupy. A náš výrobce měl problém, že ho vytlačovali Maďaři nebo Poláci, kteří to dělali levněji. Tak jsme přemýšleli, co udělat, aby ten štětec byl jiný, dal se i patentovat a ochránit, a aby zaujal zákazníky.

Vzali jsme plochý štětec a to oválné držadlo jsme natočili asi o patnáct stupňů. A to má dva bonusy. Štětec se lépe drží. A hlavně v obchodě vám vyčnívá z řady ostatních visících štětců. Plus navíc k tomu, protože mě samotného štve, když něco natírám a nemám si čím otevřít plechovku, jsme přidělali takovou špachtli na otvírání. Tím chci říct, že vždycky se dá něco vymyslet.

Umělecká díla, která přehlížíme. Podívejte se na práci Ivana Dlabače a jeho studia v galerii.

Dalo by se takhle vylepšit i záchodové prkénko?

No jeje. Shodou okolností tady zrovna něco takového připravujeme, byť je to více konstrukční než designérská práce. Ale skutečně se tu snažíme vylepšit záchodové prkénko.

Otvírák čeho tam přidáte?

Zklamu vás, nemůžu vám říct vůbec žádné podrobnosti. Je to ve fázi vývoje a smluvně máme nařízenou mlčenlivost.

My se tu pořád bavíme o designu něčeho hmatatelného. Ale vy jste nedávno dovolil studentovi projekt s virtuálním designem. Je to skutečně ještě průmyslový design?

Vývoj nezastavíte. A design se skutečně dostává za hranice fyzického světa. Víte, z počátku, když jsem přijímal studenty, jsem koukal na to, s čím si hráli, když byli jako děti. Co postavili z lega. Povídal jsem si s ními o jejich přístupech k tvoření v dětství. Na tom mnohem lépe poznáte talent, než když vám prezentují práce ze školy, kde už jsou nějak vedeni.

A v současné době je svět čím dál tím víc virtuální. Děti si nehrají s legem, ale hrají si na počítači různé hry a něco staví, něco vytváří na počítačích. Takže pro mě je teď už rozhodující, co v tom virtuálním obraze světa dokázaly vytvořit. Navíc virtuální svět má mnohem větší možnosti než ten skutečný, takže - ano, je to stále práce s hmotou a průmyslovým designem, ale ve virtuálním podání.

Ve výsledku nás to posune zase víc k době, kdy umělá inteligence, pro kterou takový prostor stvoříte, bude učenlivější. A nadejde čas, kdy Matrix přestane být sci-fi, ale bude to v podstatě dokument.

To mi ale malujete apokalyptickou verzi světa, na kterou jsem se vás prve ptal. Tedy že zůstaneme někde připoutaní k drátům a budeme vše prožívat jen virtuálně. Zároveň jste říkal, že doufáte, že lidé budou utrácet peníze rozumněji, přičemž koupit si něco virtuálního mi tedy zrovna rozumné nepřijde.

Ale dá se o tom uvažovat i pozitivně. Třeba máme potřebu vyvolávat si extrémní pocity, vybudit adrenalin a k tomu používáme extrémní sporty. V dobře nadesignovaném virtuálním prostředí toho můžeme dosáhnout taky, jen bez toho, abychom si ohrožovali život. Pro mě je přijatelnější vlézt na motorku a létat vzduchem virtuálně než ve skutečnosti. A nadopovat se tak adrenalinem, který pak zužitkuji jinde.