Hlavní obsah

Jedenáct statečných. Vlčími máky vzdáváme hold válečným veteránům

Skutečný život hrdinů versus představy dětí o něm v krátkém videu.Video: Paměť národa

 

Reklama

Den válečných veteránů se na celém světě slaví 11. listopadu, v den výročí konce první světové války. Je to i připomínka všech hrdinů, kteří se zapojili do boje za svobodu a demokracii. Symbolem svátku se staly květy vlčího máku.

Článek

Seznam Zprávy ve spolupráci s Pamětí národa vám nabízejí 11 útržků ze životních osudů válečných veteránů a odbojářů z 2. světové války. Podívejte se, jak sami hrdinové, na jejichž počest si dnes na klopu připínáme vlčí mák, mluvili o těžkých chvílích, jimiž prošli.

S otcem odešli v roce 1939 do Polska a dál do Sovětského svazu. O dva roky později byl odvelen k československému vojsku na Blízkém východě. Bojoval v Tobruku a jen s velkým štěstím nezemřel následkem výbuchu nášlapné miny – po bouři jí totiž zvlhl provázek, který Pavel přetrhl… Rozbuška jen zasyčela a nic… Pak se přihlásil k americkému protiponorkovému letectvu a při jednom obvyklém hlídkovém letu nad Severním mořem v květnu 1945 dostal jejich radista jasnou zprávu: v Praze je povstání! Jak vzpomínal na první okamžiky, když se dozvěděl o Pražském povstání, si můžete poslechnout zde.

Po okupaci se v Palestině připojil k československé zahraniční armádě. Zúčastnil se obrany severoafrického Tobruku a v roce 1944 se účastnil vylodění u francouzského Dunkerquu. Zde při útoku narazil na nášlapnou minu, kterou aktivoval při zakleknutí. Utrhla mu jen patu a kus hýždí. Jednalo se totiž o typ miny, která explodovala až ve vzduchu po odrazu… Jak vnímal vylodění u Dunkerquu, si můžete poslechnout zde.

Když jsem se v květnu 1939 jednou večer vracel na internát, čekal na mě v ulici kamarád a říkal mi, abych tam nechodil, že Němci už sebrali některé ty kluky, kteří strhávali vlajky. Já jsem místo školy sedl ihned, tak jak jsem byl, na vlak a jel jsem domů do Ostravy. Nešel jsem ale domů, nýbrž ke kamarádovi, jehož sestru jsem poslal k rodičům se zprávou, že se den poté pokusím překročit hranice. Maminka mi ještě poslala chlebník s jídlem, kabát, baterku a 1 500 korun.
Pavel Vranský

Vyrostla na Volyni a po záboru území Sovětským svazem byla její rodina v roce 1940 vystěhována. Zpět se mohli vrátit po příchodu Němců. Na konci války jejich hospodářství zdemolovalo bombardování, pět týdnů přežívali ve sklepě. V roce 1944 se ale k západní Ukrajině už přiblížil 1. československý armádní sbor. Žilo zde okolo 45 tisíc Čechů a ti se k armádě začali připojovat. Ona sama nastoupila jako spojařka a radistka. Jak vzpomínala na rukování k armádě, si můžete poslechnout zde.

+16

Narodil se na Podkarpatské Rusi. V roce 1940 utekl s kamarády do Sovětského svazu, kde ho na „čáře“ zadržela pohraniční stráž. Komisaři sovětské NKVD ho za ilegální překročení hranic odsoudili na tři roky do gulagu. Za svými syny se pak vypravily i jejich matky. Stejně jako synové ale byly i ony deportovány na Sibiř. Po propuštění v listopadu 1942 Michal nastoupil jako obsluha lehkého kulometu na východní frontu. Jak vzpomínal na útrapy v gulagu, si můžete poslechnout zde.

V 19 letech narukoval do slovenské armády, Slovensko bylo v té době spojencem nacistického Německa. V létě 1942 byl nasazen do bojů na Krymu, zde dezertoval. S partyzány putoval přes Ukrajinu a Rumunsko až do Polska. Říká, že nejtěžší bylo získat si důvěru ostatních. Dokázal to v jednom městečku na Ukrajině, kde Němci hlídkovali na mostě. Neozbrojen střelnou zbraní přišel na most a nabídl vojákovi z německé hlídky cigaretu. Pak využil nepozornosti, vytáhl nůž a podřízl mu hrdlo. Druhý voják z německé hlídky na Ondreje vystřelil salvu, ale minul. V tu chvíli mladičký partyzán Hiadlovský už podřezanému Němci sebral pušku a druhého zastřelil. Partyzáni pak most vyhodili do povětří. Jeho vzpomínky si můžete poslechnout zde.

Chtěl uniknout totálnímu nasazení, proto narukoval v roce 1942 k vládnímu vojsku. Šlo o Němci povolený vojenský útvar na území protektorátu určený zejména pro ochranu strategických cílů. Z obavy, aby se vládní vojsko na konci války neobrátilo proti okupantům, německé úřady v roce 1944 poslaly většinu těchto vojáků do Itálie. Tam Bedřich stejně jako mnoho dalších zběhl a přidal se k partyzánům. V srpnu 1944 přešel do Francie a vstoupil do cizinecké legie. Jako tankista se pak zapojil například do bojů u belgických hranic. Když ale v Lyonu do cizinecké legie vstupoval, vítala ho brána s nápisem „Vojáci k umírání…“ Jak vzpomínal na výcvik a proč proklínali anglické kanony, si můžete poslechnout zde.

Historie vlčích máků

Každého jedenáctého dne jedenáctého měsíce v roce přesně v jedenáct hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život. Tento zvyk trvá již od roku 1919 jako symbol uctění památky padlých v den podpisu příměří na konci první světové války.

K tradici dvouminutového ticha se v roce 1921 přidal symbol rudého vlčího máku a podnět dala právě založená Britská legie, jež pomáhá všem bývalým vojákům, kteří se zúčastnili válečných konfliktů.

O symboliku vlčího máku se nevědomky zasloužil vojenský lékař podplukovník John McCrae z kanadského Ontaria, který v první světové válce sloužil v Evropě. Je autorem slavné básně Na polích ve Flandrech. Tradice nošení vlčího máku se John McCrae nedožil, padl před koncem války.

Zdroj: army.cz

Otce mu popravili nacisté a jemu samotnému se podařilo utéct za hranice. Bojoval ve Francii, když Francie padla, podařilo se mu přesunout do Anglie. Tam ho vycvičili a zařadili do speciálních jednotek. Za jasné únorové noci roku 1945 Jaroslav seskočil na území protektorátu a jako člen výsadku Platinum naváděl letouny shazující zbraně pro domácí odboj. Mnohem dřív, těsně před začátkem války, viděl, jak naši vojáci odcházejí po mobilizaci nadšeně a odhodlaně do boje. Zakrátko ovšem bylo všechno jinak. Jak vzpomínal na dobu po Mnichovu, si můžete poslechnout zde.

Člověk si nedovedl představit, co ho čeká. Jen tak mlhavě. Ale mládí si neuvědomí určité věci, že ho to může odradit. Prostě vlastenectví zvítězilo.
Slávka Altmanová

Narodil se na Podkarpatské Rusi v rodině, která vlastnila menší hospodářství. Za druhé světové války přišel během bojů na východní frontě o pravou ruku – při Karpatsko-dukelské operaci ho zranila střepina. Ve svém vyprávění popsal jednak chvíli, kdy došlo k zásahu, ale také děsivé okamžiky, které prožil při ošetřování těžce zraněných bezprostředně po boji.

Její rodina žila v malé obci na úpatí Nízkých Tater. V říjnu 1944 se po vsi rozneslo, že Slovenské národní povstání padlo. Pak ale zažila mohutný konflikt mezi wehrmachtem a partyzány, kteří ostřelovali jejich údolí minomety, a Němci na to odpověděli sedmihodinovou dělostřelbou. Během této strašné noci jejímu otci prý hrůzou zbělely vlasy. Její rodina během války i přes neustálé kontroly německých hlídek pomáhala partyzánům. Jednoho z nich dokonce několik týdnů ukrývali u sebe, Lýdie ve svém vyprávění popsala drama jedné německé kontroly.

Byl čerstvým nováčkem u vojenského jezdectva v Pardubicích, jenže se psal březen 1939 a za několik dní do republiky vpadla německá armáda. Kasárny zabrali nacisté a on se vrátil na rodnou Podkarpatskou Rus, jenže tu už obsadili Maďaři. Rozhodl se tedy, že s přáteli uteče přes Karpaty do Sovětského svazu. Na hranicích je ale zatkli, Sovětům pak vysvětlovali, že u nich chtějí pracovat a bojovat. Jenže místo toho byl Ivan odsouzen na pět let za špionáž. Jak na zatčení vzpomínal, si můžete poslechnout zde.

Mládí strávil doslova na útěku před válkou. Po vypuknutí první světové války uprchla jeho židovská rodina z polského Lvova do rakouského Štýrského Hradce, kde Gustav vystudoval lékařskou fakultu. Jeho otec nepožádal o rakouské občanství, a protože měl domovskou příslušnost na Slovensku, získal jeho syn automaticky československé občanství. Pak po anšlusu Rakouska a nacistické okupaci Čech a Moravy se Singerovi vydali přes Polsko do Británie. Tam se ale už nedostali… Žena s dětmi stačila odjet posledním vlakem, on za nimi vyrazil pěšky. Na domluveném místě ale rodinu nenašel. Vydali se dál na východ. Nic víc se nedozvěděl. Prostě jen na východ. Později vstoupil v Buzuluku do tvořící se československé jednotky. Jeho vzpomínky si můžete poslechnout zde.

Paměť národa kvůli covidu-19 rozvinula rozsáhlou charitativní síť určenou především pro účastníky druhého a třetího odboje. Starým lidem obstarává nákupy, léky, venčení psů, nabízí konkrétní individuální pomoc. Kromě toho také zajišťuje neméně důležité společenské aktivity. Chcete-li podpořit aktivity Centra pomoci Paměti národa, můžete zde.

Reklama

Doporučované