Článek
Desítky let oficiální místa popírají, že by to mělo mít nějakou souvislost se službou v Černobylu, a stále se vede právní bitva o kompenzace.
„Celou dobu jsme přemýšleli, kdo jsme. Jsme hrdinové Černobylu, nebo jeho oběti? A já jsem dospěl k závěru, protože jsem často jednal s úřady: jsme oběťmi úředníků,” říká jeden z likvidátorů.
Druhý den ráno po návštěvě se muži probírali starými fotografiemi a novinovými články. Byli tehdy sice mnohem mladší, ale vzpomínky jsou přesto smutné.
„13 let jsem neměl žádnou státní podporu. Úředníci se ke mně chovali strašně. Říkali mi, abych vypadl. Takže mě Černobyl hodně pomohl,” dodává ironicky další ze skupiny.
Bývalí likvidátoři se pokusili dojet až k místu, kde se nachází poškozený reaktor. Chtěli si udělat fotku nového sarkofágu, který tam byl vybudován, aby zabránil únikům radiace. Ale na kontrolním stanovišti jim bylo řečeno, že jejich povolení není v pořádku a nemohou jet dál.
„V roce 1986 jsme tuto zónu překročili bez problémů třikrát denně, i když jsme nechtěli. A teď nás zastavili – nás likvidátory – a to kvůli nějaké formalitě,” stěžuje si jeden z bývalých záchranářů.
Okolo Černobylu se nachází tzv. zakázaná zóna – více než 2 500 km2 z velké části neobydleného území. Novinářům, vědcům i turistům je ale často povolen vstup. Před třemi desítkami let tady muži strávili 48 dní, které jim změnily život. To, že se jim nepodařilo se tam teď vrátit, je pro ně jen další hořká pilulka.
