Hlavní obsah

Kam utéct před dětmi? A co třeba do vesmíru?

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Eva Green a Matt Dillon ve filmu Proxima.

Reklama

Skloubit mateřství a kariéru bývá problém, tím spíš, když jde o kariéru kosmonautky. Irena Hejdová píše o filmu Proxima, který přichází do českých kin.

Článek

Někdy si říkám, že kdybych si mohla vybrat mezi dalším dnem se svými třemi dětmi a vystřelením do vesmíru, zvolila bych to druhé. Jenže zas tak snadné rozhodnutí to není, jak dokazuje i příběh hrdinky filmu Proxima.

Ve velmi vypjaté podobě je v Proximě, která do českých kin vstupuje 19. března ověnčena cenami z festivalů v San Sebastianu a Torontu, znázorněné dnešní hlavní ženské dilema – jak volit mezi svým mateřstvím a kariérou. Ačkoliv se nám ženské časopisy snaží namluvit opak, většinou je extrémně náročné tyto dva plné úvazky skloubit. Zvláště v Česku, kde je stále nepříjemně hluboko pod kůží zašité přesvědčení, že žena patří k plotně a dětským zadečkům, zatímco muž se vydává na lov mamutů, tedy vydělávání peněz.

I proto v našem prostředí může děj Proximy působit až výbušně. Hrdinkou filmu je mladá francouzská astronautka Sarah v podání Evy Green, která se připravuje na splnění svého celoživotního snu – první misi do vesmíru.

V cestě za splněním onoho dávného snu jí nestojí téměř nic – jen jedna maličkost, sedmiletá dcerka Stella. Lze předpokládat, že plánované roční odloučení od dítěte (a nejistý návrat) Sarah znepokojí. Většinu českých matek pobouřilo i nedávné mediální pnutí kolem toho, jestli si lze dovolit odkládání dětí do školek už ve věku kolem dvou let (nedejbože dřív). Představa ročního odloučení od milovaného, i když někdy tak nesnesitelného dítka, je pro matku obvykle jen výletem do světa snů (marných).

O to působí víc zneklidňujícím dojmem jistota hlavní hrdinky filmu. Vcelku bezbolestně se s dcerou rozloučí, přestěhuje ji k jejímu otci, se kterým spolu nežijí (ale dobře vycházejí), a odlétne směr ruská základna v Bajkonuru. Tam se bude měsíc připravovat poměrně tvrdým tréninkem na misi, přitom poslouchat poněkud dvojsmyslné narážky svého amerického kolegy a rozplývat se nad básněmi jeho ruského protějšku. A poté už deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna – start. A následuje zážeh rakety na cestě k Mezinárodní vesmírné stanici.

Samozřejmě, že se cesta hlavní hrdinky zkomplikuje a do její počáteční jistoty se začnou vkrádat pochybnosti nad tím, jestli přece jen může dceru na tak dlouho opustit. Nesluší se prozrazovat následující peripetie příběhu ani to, jak to nakonec dopadne. Dilema Sarah je ve filmu s postupujícím časem až nepříjemně bolestné i pro diváky a nutně musí vyvolávat otázky po tom, jak by se oni (a zejména ony) zachovali na jejím místě.

Americký kolega Sarah v podání Matta Dillona zanechává na Zemi dva syny a manželku – ale je to přece jen muž. A i v tak (oproti Česku) emancipovaném prostředí, jako je Francie, zaznívají rovněž v okolí Sarah nenápadná upozornění na to, jestli jako žena (a matka) opravdu dělá dobře.

Když jsou její fyzické síly při přípravě na vesmírnou misi poměřovány s možnostmi jejích mužských kolegů, je jí všemi stranami doporučeno trochu zvolnit a Sarah to urazí – má pocit, že mužům se nejen vyrovná, ale že i je předčí. V této bitvě se ale nakonec ukáže, že ženské a mužské síly se přece jen měřit nemohou – a kdo tvrdí opak, nezná zákonitosti lidské fyziologie.

A nemohou se nejspíš měřit ani v tom, o co jde ve filmu nejvíc – kdo má hlavní slovo ve výchově dětí a v jejich citových vazbách na rodiče. Protože otec ve filmu odjede na roční misi zcela bez výčitek, zatímco s matkou to vůbec tak snadné není. A navíc obtíže jsou patrné na obou stranách, na straně matky i jejího dítěte.

Role matky je v dětství téměř nezastupitelná. Dnes se už otevřeně mluví třeba o obtížích, jaké dětem způsobuje střídavá péče, nebo o absenci citových vazeb u dětí, kterým chybí jedna pečující osoba, například v kojeneckých ústavech (stále skandálně existujících v Česku jako v jedné z posledních civilizovaných zemí!).

Ženy mají nárok na sebeuplatnění i v jiných oblastech, než je mateřství. V Česku je stále většinovou společností vnímáno jako tabu, že ženy, stejně jako Sarah, touží přes všechnu mateřskou lásku i po naplnění v pracovní oblasti. A i když film nakonec vrcholí vcelku překvapivě a s českým prostředím nemá společného prakticky vůbec nic, nic to nemění na tom, jak aktuální právě tady a teď je.

Reklama

Související témata:
Proxima

Doporučované