Hlavní obsah

V modré baště rudého státu: „Čekala jsem konec světa, už když vyhrál Bush“

Foto: Profimedia.cz

Voliči přicházejí hlasovat do jedné ze škol v New Orleansu.

Reklama

Obyvatelé státu Louisiana rozhodovali nejen o příštím nájemci Bílého domu, ale i o soudcích, zákazu interrupcí nebo zřízení zvláštního fondu pro katastrofy. I zde se odhaduje vyšší volební účast než před čtyřmi lety.

Článek

S jasnou převahou zvítězil v Louisianě Donald Trump. Stejně jako před čtyřmi lety ukázala i tato volba, že jižanské státy jsou tradičně republikánské. S výjimkou několika okrsků a výhradně modrého městského centra New Orleansu. „Město je tradičně demokratické, tady vítáme imigranty, oslavujeme život lidí různé orientace, a i když nemáme stejný názor jako zbytek státu, vždy se vyslechneme,“ slyším před jednou z volebních místností.

Voliči mířili na různých místech New Orleansu do státních škol, knihoven, úřadů. Hned ráno objíždím nejdříve hlavní silnice, zajímá mě, jestli narazím na aktivisty postávající na rušných křižovatkách a mávající cedulkami svých kandidátů. Všude je ale klid. Křižovatky jsou rušné hlavně kvůli tomu, že ještě na každé druhé vinou hurikánu Zeta nefungují semafory a cesta městem se táhne. Obrazy ze zpravodajství v rozhodujících státech, jako je Florida nebo Pensylvánie, se naprosto míjejí s louisianskou realitou. Tady jsou maximálně cedulky se jmény kandidátů zapíchnuté do země. Tady se o nerozhodnuté voliče bojovat nemusí.

Zatáčím na kruhovém objezdu, kde ještě před pár lety stála socha konfederačního vojevůdce. Dnes jsou na stejném místě vysázeny tropické rostliny. Mířím do volební místnosti v okolí. Ve dvou různých řadách čeká asi dvacítka lidí. Trochu opodál u malého stolku nabízejí zdarma kávu, koblihy, jablka a také křížovky dvě ženy – Jenny a Nita. Z reproduktoru vyhrává energická hudba.

Autoritářství na obzoru

„Byl to nápad tady Jenny, já jí jen pomáhám. Snažíme se všem zpříjemnit čekací dobu. Je nám jasné, že to může být trochu nuda, pokud se čeká dlouho, a také je trochu zima takhle po ránu,“ říká Nita s kulichem na hlavě. Ve skutečnosti bylo úterní ráno prosluněné s teplotou 15 stupňů Celsia.

Většina lidí jen tak postává s telefonem v ruce, někteří se dávají do řeči, panuje ale klid a nadějná nálada. „Mně je 56 let a tohle jsou ty nejdůležitější volby v mém životě. Volím od roku 1982 a myslela jsem si, že bude konec světa, když zvítězí Ronald Reagan nebo George Bush. Neměla jsem ani tušení, že se může naše země dostat až tak daleko, že je na obzoru autoritářství,“ říká Nita, která do jara pracovala v jednom luxusním hotelu v centru New Orleansu a dnes je kvůli koronavirovým opatřením nezaměstnaná.

„Letošní volby jsou docela komplikované. Nejenže já osobně se nemohu dočkat změny prezidenta, ale konkrétně tady v Louisianě volíme tolik nových soudců a je tam tolik dodatků, že je to docela komplikované,“ dodává Jenny. Nebojí se přiznat, že jí s rozhodováním pomáhal takzvaný volební průvodce: „Je to webová stránka, která konkrétně popisuje všechny kandidáty a jejich politickou minulost a také vysvětluje návrhy změn, o kterých hlasujeme v dodatcích.“

V Louisianě se hlasovalo mimo jiné o tom, zda si lidé přejí zákaz interrupcí, nebo o zřízení speciálního fondu, který by mohl stát využívat v případě přírodních katastrof.

Nevěřím politikům, bude se podvádět

Američtí voliči po celé zemi letos mimořádně pečlivě zvažovali, jakou formou odvolí. Demokraté preferovali odevzdání hlasů poštou, republikáni se zase netajili naprostou nedůvěrou v poslané lístky. Voličská účast trhala rekordy i v předtermínech. Také v Louisianě už 2 týdny předem hlasovalo necelý milion obyvatel a podle odhadů by mohla účast dosáhnout 71 %, což je o 3 procentní body více než před 4 lety.

„Nechtěl jsem nechávat volbu na poslední den, jsem už starší, a tak jsem mohl požádat o volbu poštou, ale razantně jsem to odmítl,“ říká mi v chodbě základní školy Airline Park Academy na neworleanském předměstí Metairie sedmdesátiletý George. „Nevěřím už politikům, s lístky se bude podvádět,“ říká přesvědčeně a žena před ním se otáčí, aby souhlasně přikývla.

Dveře do školy, která stojí jen na dohled od jejího domu a kam chodí všechny tři její děti, otevírala před šestou ranní Amanda Kaiserová. Dobrovolně se přihlásila k práci do volební komise. Stoly ve školní jídelně jsou sestěhované ke kraji a uprostřed místnosti stojí čtyři volební přístroje za plentou.

„Zatím to jde překvapivě hladce. Měli jsme jen jeden incident s mužem, který byl špatně registrovaný, a proto nemohl najít své lístky. Rozčiloval se, ale nakonec se mu podařilo odvolit,“ říká Amanda, která už mnoho měsíců předem aktivně na sociálních sítích vyzývala své přátele k tomu, aby nebyli pasivní, a která má jako jedna z mála v této čtvrti před domem cedulku s názvem Biden–Harrisová.

„Kvůli politice máme roztržky v rodině. Nemohu mluvit se svým bratrem a švagrovou, protože se naprosto míjíme. Nechápu, jak můžeme být tak názorově odlišní, když jsme vyrostli ve stejném domě,“ podotýká a doufá, že se po volbách vše uklidní. V šest hodin večer mi píše zprávu, že ze šesti set registrovaných voličů v její volební místnosti jich už odvolilo téměř 500. Práce je skoro u konce.

Po čtrnácti hodinách strávených kontrolováním průkazů totožnosti za sebou Amanda Kaiserová v půl deváté večer zavírá dveře a domů odnáší prázdnou termosku, kde byl ráno litr a půl kafe.

Reklama

Doporučované