Článek
Miroslav Kotásek stojí zpocený u vinařského sklepa v Mikulčicích a kamarádům na střeše podává tašky. Až to bude hotové, budou mít po dvou měsících od tornáda konečně jistotu, že do stavení nezateče. Kotáskův dům je na tom ale hůř, okna má zakrytá jen plastovými deskami na zastřešení bazénů.
„Firma mi slíbila, že v půlce srpna budou okna, a stále nejsou. Není materiál, není to z čeho vyrábět, to je momentálně asi největší problém. Když to nedodají do září, nevím, jak budu topit. Manželka navíc za čtrnáct dní rodí a já potřebuju, aby okna byla,“ říká muž. Zároveň ale dodává, že očekávání potomka mu pomáhá vyrovnat se s náročnou situací, která po tornádu nastala.
Skupina pracantů se shoduje na jednom. Následky živelní pohromy by chtěli odstranit co nejdřív, ale nemůžou. „Chybí tady nejen materiál, ale také hromada pokrývačů, zedníků, profesí. Nejsou lidi,“ zní od kamarádů, kteří sestupují ze žebříku. S tím souhlasí i další lidé z jihomoravských obcí, které tornádo zasáhlo. Na některých střechách jsou místo tašek pořád jen modré plachty. Jiné jsou pokryté latěmi a zabalené tašky stojí před domy.
Jihomoravané měli pracovní prázdniny
Kvůli nedostatku stavebního materiálu a řemeslníků se opravy zpožďují a komplikují. Své o tom ví Lenka Preguza z Mikulčic. „Pršelo, takže nám do domu zateklo. Zplesnivěl nám sádrokarton, takže musíme dělat navíc i nové podlahy a stropy. Opravy se zdrží, nedá se nic dělat. Budeme rádi, když to do Vánoc dáme nějakým způsobem dohromady,“ vypráví žena. Dokumenty pro státní dotace Živel a pro pojišťovnu mají vyřízené, čekají na peníze.
Před pár dny jim dodali okna, tento týden je namontují, pak se chystají na okapy a střechu. Celé prázdniny tak strávili pracovně. „Nikde jsme nebyli. Ani nemůžeme, není na to nálada, nic. Nedá se nic dělat, musíme to vydržet,“ krčí rameny Lenka Preguza.
První volný víkend o letošních prázdninách si dopřál instalatér Vilém Beneš. Čeká před domem kamaráda. Za kolem má naplněný vozík. Jedou na ryby. Celé dva měsíce po tornádu pracoval na střechách nebo opravách kotlů, přestože jeho dům bouře nezničila. „Byly to prázdniny o ničem. Ale co, baráky se zas opraví, žít se bude dál. Štěstí, že bylo tak málo obětí, co na to říct víc,“ říká mladý muž.
Ještě před měsícem chodili mikulečtí pro jídlo na obec, protože neměli elektřinu. Teď se tam stravují hlavně dobrovolníci, kterých ale celkově není na jižní Moravě dostatek. Například v Moravské Nové Vsi jich podle koordinátora dobrovolníků Michala Vrby přijede denně do deseti, o víkendech třeba dvacet. Přičemž ještě před dvěma měsíci – těsně po pohromě – jich bývalo klidně sto padesát.
Známosti pomáhají zrychlit opravy, říkají lidé
Pomoc pracantů by se hodila například důchodkyni Miroslavě Benediktové z Moravské Nové Vsi. Její děti bydlí v Bratislavě, takže nemohou pomoci tolik, jak by bylo třeba. Novou střechu pořád nemá dodělanou. „Jsou ale lidé, kteří mají ostré lokty, dokáží se pohybovat v této situaci, jsou jako ryba ve vodě. Rychle si zařídí dotace, řemeslníky. Takoví jsou prakticky za vodou, domy už mají vyšperkované,“ popisuje starší žena. I další člověk potvrzuje, že rychlost oprav mnohdy závisí na známostech.
Někteří lidé z tornádem zasažené oblasti nemohou ani dva měsíce poté slyšet vítr nebo bouřku. „Pořád to je obrovské trauma jak v hlavě, tak v duši. Snažím se to ze všech sil vytěsňovat někam pryč. Bojím se toho. Když hlásí, že bude bouřka, úplně trnu hrůzou. Ještěže můžu chodit na obec popovídat si s ostatními,“ zakončuje důchodkyně.
Přes veškeré těžkosti a vědomí, že obnova bude trvat ještě dlouho, jsou ale odhodlaní dát poničenou oblast zase dohromady. Ačkoliv někteří bydlí v karavanech.
