Hlavní obsah

Český lékař v Anglii: Kdyby Evropané odešli, budou chybět sestry

Foto: Jiří Hošek

Profesor Jan Marek

Reklama

Stojí v čele dvou oddělení nejlepší dětské nemocnice ve Spojeném království. Manažeři Great Ormond Street Hospital o profesora Jana Marka stáli natolik, že na něj počkali tři roky, dokud Česká republika nevstoupila do Evropské unie. Český kardiolog v Londýně zůstává, ale Spojené království mezitím Evropskou unii opouští. Na těžce zkoušené ostrovní zdravotnictví to prý může tvrdě dopadnout.

Článek

Jak se vlastně kolem vás změnila atmosféra od června 2016, kdy si Britové odhlasovali brexit? Tři a půl roku poté v podstatě pořád ohledně brexitu nemáme jistotu. Ptám se zvláštním zřetelem na to, že v britském zdravotnictví působí celá řada cizinců, v první řadě občanů členských zemí Evropské unie.

Obecně se situace změnila tím, že lidi obecně daleko víc zajímá vůbec vztah s Evropskou unií a s Evropou jako takovou. Dobře víte, že Británie přece jen není součástí kontinentální Evropy a že má velmi silnou vazbu na Spojené státy a na své bývalé kolonie. To vidění Britů Evropy před referendem nebylo tak silné, jako začíná být teď.

Dalo by se říct, že Britové poznávají Evropu z trochu jiné stránky a začínají sledovat politické události na kontinentu, což nikdy nebyla výsada britských médií. Samozřejmě ten pohled se mění v tom, že se lidé vůbec zabývají vlastní identitou. Ty spory pro a proti brexitu se opravdu netýkají vlády, politiků, parlamentu, ale jdou až dolů, do jednotlivých rodin.

Rozděluje to rodinu i přátele…

Přesně. Manželé, jeden je pro brexit, druhý je proti. To samozřejmě vede k tomu, že se lidé o tyhle věci najednou daleko víc zajímají a daleko víc se o tom baví. Druhá stránka věci je, že se veškeré události v poslední době poměrně dost rychle vyvíjejí.

Otázka pro nás, pro Evropany a cizince je docela zásadní ohledně našeho statusu a postavení ve Velké Británii. To samozřejmě zase vede k tomu, že se o tom všem daleko víc debatuje a diskutuje, jak na osobní úrovni, ale i mezi lékaři, sestrami, mezi zdravotnickým personálem. Také mezi námi a našimi zaměstnavateli. Například, moje nemocnice mi zařídila status usedlíka…

Takže jste se o to vůbec nemusel starat?!

Zaplatila všechny poplatky, takže jsem se o to opravdu nemusel starat. Nabízejí i pomoc, kdybych žádal o britské občanství.

Vy máte v Great Ormond Street Hospital (GOSH) samozřejmě výsadní postavení, ale úplně stejné to bylo u jiného unijního personálu?

Ano, ano. To nám sdělil management nemocnice, že zaplatí veškeré poplatky a pomůže všem. Existuje vládní aplikace a přes tu se všechno zařizuje. V podstatě to dělá zaměstnavatel v naší přítomnosti. Pořídí naši fotografii, dodají data přímo odsud, takže celá žádost o status usedlíka trvala asi pět minut.

Profesor Jan Marek

- narozen 1957

- profesor Karlovy univerzity v Praze a University College v Londýně

- vedoucí lékař neinvazivní diagnostiky a prenatální kardiologie Great Ormond Street Hospital for Children v Londýně, nejlepší dětské nemocnice ve Velké Británii

Dá se to shrnout tak, že člověk na politické úrovni cítí nejistotu, ale tohle vás potěšilo, protože zaměstnavatel projevil zájem a vlastně starost o ty úplně nejniternější potřeby svých zaměstnanců.

Je to závažná situace, zvlášť pro naši nemocnici, která je špičková, a jde o vlajkovou loď britské medicíny. Z hlediska odbornosti je to v podstatě ekvivalent motolské dětské nemocnice v Česku. Jsme tady do jisté míry závislí na práci Evropanů, možná ani ne tak v počtu lékařů, ale v počtu sester. Tak jako v Čechách, i my máme stejný problém s nedostatkem zdravotních sester.

Mnoho z nich je z Portugalska, z Irska nebo ze Španělska. Tam buď práci nemají nebo si dost nevydělají. Dokonce sem létají jen na směny. Přiletí na tři dny, pracují na pooperačním a na čtyři dny se vrátí zpátky. A vydělají si dost.

A pořád se jim to vyplatí…

Bohatě. Dokonce jsem slyšel, že některé sestry spolu sdílejí byty, protože samozřejmě bydlení v Londýně je extrémně drahé, takže ušetří za bydlení. Je to opravdu vážná věc. Kdybychom my, Evropané, odsud odešli, tak si nedokážu dost dobře představit, jak by tato nemocnice fungovala.

Foto: Profimedia.cz

Demonstranti se bojí privatizace NHS.

Vy zažíváte paradoxní situaci. Vaše londýnská nemocnice vám držela místo, dokud Česko nebude v EU. Teď v Unii bude Česko, ale už v ní asi nebude Británie.

To je pravda, oni na mě čekali tři roky, což tedy bylo neuvěřitelné. Teď je pravdou, že se to do jisté míry obrací a Velká Británie musí dělat všechno pro to, aby nás tady udržela, spolu se svým odchodem z Unie.

Jak se to projeví na lékařské vědě? Ta se dneska dělá v týmech. Týmy žádají o unijní granty, a jakmile v těch týmech je najednou mix lidí z členských a nečlenských států Evropské unie, bude to problém?

Já myslím, že to problém být může. Takhle, bavíme se hypoteticky. Já věřím, že i když k brexitu dojde, tak se vytvoří nové vazby a budou nějaké nové smluvní vztahy, které pořád budou umožňovat spolupráci. Ta dneska není jenom mezi jednotlivými týmy, ale jednoznačně mezi jednotlivými zeměmi. Samozřejmě z pohledu vědy, a ať je to věda v medicíně nebo v matematice, fyzice či chemii, tak velká spousta důležitých objevů byla udělaná tady v Británii. Oxford a Cambridge – to jsou dobře známá místa elitní vědy.

Čili já věřím k tomu, že nedojde k úplnému odtržení, kdy by Evropané neměli přístup ke špičkové vědě v Británii a obráceně Britové v Evropské unii. Už jsem ale četl nějaké zmínky o tom, že právě Cambridge a Oxford na to můžou doplatit, že investice do vědy jsou z Evropské unie poměrně velké. Evropské granty jsou jinak strašně složité byrokraticky.

Teď se v britské předvolební kampani znovu ukazuje, že zdravotnictví je prostě obrovské téma a není divu. Pro Brity má NHS opravdu takový až kultovní status, je to něco jako BBC, taková nedotknutelná věc, na kterou jsou všichni hrozně pyšní a citliví. A ty dopady brexitu nebudou úplně zanedbatelné. Je ten systém bezplatné zdravotní péče vůbec udržitelný?

Tady musíme oddělit dvě věci. Jedna věc je reálná situace v britském zdravotnictví a druhá stránka je pak politikum. Tady je zdravotnictví vždycky velká politická otázka před každými volbami.

Ať se podíváte na jakýkoli systém zdravotní péče, nikde to není ideální. Zdravotnictví je extrémně drahé a nedá se vůbec predikovat jeho vývoj. Kam medicína půjde?! Ta je čím dál tím dražší, protože se objevují nové věci, zavádějí se nové léčebné a diagnostické postupy.

Já si myslím, že Britové jsou docela oprávněně hrdí, protože NHS je opravdu do jisté míry tím, co u nás bývalo socialistické zdravotnictví, tedy naprosto bezplatné. Na druhou stranu se taky ovšem dá daleko jednodušeji zneužít. My nemáme žádné restrikce. Pacient může jít ke svému lékaři, kdy chce. Může jít na emergency, kdy chce. Ty nároky na zdravotní systém jsou dané i požadavky společnosti, které nejsou třeba úplně vždy adekvátní.

No a samozřejmě s tím, jak se zvýšila imigrace, tak samozřejmě stoupají nároky na personál a na potřeby zdravotnického systému jako takového. Problém je, že do jisté míry se jako by omezuje migrace a na druhou stranu je třeba víc a víc personálu z ciziny ve zdravotnictví.

Britové měli vždycky tu výhodu, že si uměli vybírat lidi. Ze svých kolonií, z východní Evropy, ze západní Evropy… Pořád je to země, která je nesmírně atraktivní, a to i z hlediska způsobu práce. Třeba ten způsob práce ve zdravotnictví je úplně jiný než v Česku. Tady vůbec není ta hierarchická kultura, středoevropská nebo německá, francouzská, takže práce je tady příjemná a atraktivní, protože je nesmírně stimulující…

Takže je to týmovější? Jenom abychom to lépe pochopili…

Systém práce je týmovější a mnohem komunikativnější. Není tam hierarchický princip podřízenosti. To znamená, že se v Londýně na úrovni nás, konzultantů, musíme domluvit na společném postupu. Proto je tady poměrně hodně schůzek, to je známé z amerických nebo britských filmů. Já si pamatuji, že jsme si vždycky říkali: „No jo, oni pořád schůzují, místo, aby pracovali.” Ale ta výhoda je, že nemáme nikoho, kdo by nás direktivně řídil, a nemusíme se zodpovídat nějaké jediné osobě. Prostě se nedá brát jako „svaté” to, že přednosta je ten, kdo všechno umí a nejlíp vše zvládá. Takže tady je to rozhodování daleko týmovější než třeba v České republice. Což je do jisté míry příjemnější, protože když umíte argumentovat, tak si prosadíte svou spíš, než když otrocky posloucháte nařízení svého šéfa. Navíc tyto odborné debaty jsou nesmírně obohacující a poučné. Samozřejmě ale není vše černobílé. Určitou daní za tento způsob práce je někdy prodleva v rozhodnutí. Naštěstí se to ale nikdy netýká urgentních případů.

Britské zdravotnictví je samozřejmě bezplatné, nicméně člověk si třeba platí za recept. Kdyby ale londýnská vláda řekla lidem, že budou platit pět liber za návštěvu u lékaře, vyšli by protestovat do ulic?

Nevím, co by se stalo, ale takhle, jak se mě ptáte, tak se mi úplně ježí vlasy hrůzou. Nedovedu si představit, že by zpoplatnění návštěvy lékaře bylo v tom systému průchozí. Ono i to placení za recept, to je minimální poplatek, a je tam velká část populace, která je z placení vyčleněná, protože není finančně dost silná.

Určitě je pravda, že kdyby se zavedl malý poplatek na emergency, tak nebudou ležet pacienti na zemi, jako ten čtyřletý chlapeček v Leedsu, zvlášť v situacích, kdy jsou epidemie chřipek a viróz. Bohužel k tomu prostě může dojít. Sám vím moc dobře, když jsem sám šel někam k lékaři v rámc NHS, tak jsem musel často čekat. Ideální ten systém není, protože je bohužel dost často zneužívaný tak, jako to bylo u nás v době úplně bezplatného socialistického zdravotnictví. Ale jak už jsem zmínil, ideální zdravotní systém prostě neexistuje a existovat pravděpodobně nikdy nebude. Český a britský systém je pořád daleko lepší a levnější, než systémy v jiných zemích, včetně tzv. „bohatých“ Spojených států.

Reklama

Doporučované