Klimatická neutralita do roku 2050? Takhle může přispět každý z nás

Přehled možností, jak dosáhnout klimatické neutrality, jsme probrali v předchozích dílech podcastu 2050. Čeho je potřeba dosáhnout na politické úrovni i vlastním jednáním každého z nás, aby se to opravdu stalo? Poslechněte si následující epizodu.

Změna klimatu je globální problém, a abychom ho dokázali vyřešit, musíme k němu i globálně přistupovat. „Je to otázka veskrze globální a my na úrovni České republiky ani Evropské unie nejsme schopni tento problém sami dlouhodobě vyřešit. My potřebujeme všechny ostatní, musíme hrát se silnými státy, jako jsou Spojené státy, Čína, Indie, Brazílie,“ říká Michal Broža, vedoucí české pobočky informační kanceláře OSN.

OSN je také organizace, která organizuje mezinárodní klimatická jednání, včetně nedávné konference COP26 v Glasgow, jež se pravidelně odehrávají v rámci tzv. Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) z roku 1992. „To je vlastně dlouhodobý proces států, které na základě této dohody spolupracují na tom, aby dokázaly zabránit rozvíjení klimatické změny,“ vysvětluje Michal Broža.

Důležitým milníkem ve světové klimatické politice byla tzv. Pařížská dohoda z roku 2015, v níž se státy světa zavázaly zastavit nárůst globální teploty výrazně pod hranicí 2 stupňů Celsia, ideálně na hranici 1,5 stupně. K naplnění tohoto cíle je potřeba právě dosažení klimatické neutrality do roku 2050.

Kolik skleníkových plynů můžeme do atmosféry ještě vypustit, abychom stanovenou teplotní hranici nepřesáhli, můžete vidět v grafice:

Státy však nemohou snižovat emise skleníkových plynů přímo. Co mohou dělat, je pomocí konkrétních nástrojů působit na společnost, aby ke snížení emisí docházelo. Mezi takové nástroje můžeme řadit například uhlíkové daně, emisní povolenky, emisní normy v dopravě nebo daňová zvýhodnění pro nízkoemisní produkty a firmy.

Jak se k prosazování klimatické politiky do praxe staví Česko? „Pro Česko je typický resortismus. Politiky, a to nejen klimatické a environmentální, jsou tvořené na velkých resortních ministerstvech, která spolu často nemluví a nekoordinují se. Chybí tu nějaké jasné zadání, vládní koordinace. A také to, aby se za rozhodnutí postavili přední politici a před veřejností jednotlivé kroky obhájili,“ říká Tomáš Jungwirth z Asociace pro mezinárodní otázky.

Kromě úrovně nadnárodní legislativy a mezinárodních dohod se musíme podívat také na to, jak může ke snižování emisí přispívat každý z nás. Kdybychom například všichni v Česku spotřebovali doma poloviční množství elektřiny, ušetříme tím 5,9 % emisí. Snížení konzumace masa na polovinu sníží emise o 2,6 %. A kdybychom najezdili polovinu vzdálenosti osobními auty, ušetříme 4,6 % emisí.

V druhé části epizody proto nabízíme pohled, jak k těmto osobním spotřebitelským změnám přistupovat, které z nich dávají smysl a které vlastně možná tak důležité nejsou. Pokud chceme osobně přispět ke snižování emisí, musíme totiž vědět, kde jsou ta správná místa, jež budou mít největší efekt.

„Mě často překvapí, že i lidé, kteří se snaží změnit svůj život, aby byl udržitelnější, netuší, že mohou ovlivnit i to, odkud berou elektřinu. Právě spotřeba energie je jedno z nejvýraznějších rozhodnutí, jež člověk může ovlivnit,“ sdílí svoje zkušenosti ze seminářů Helena Továrková z brněnské environmentální Nadace Veronica.

Jaké osobní kroky můžeme jako jednotlivci podniknout, abychom přispěli k dosažení klimatické neutrality a zastavení nárůstu globální teploty? V čem spočívá evropský Green Deal? A jak zajistit, aby řešení klimatické krize bylo spravedlivé?

Poznámka: Epizoda vznikla těsně před summitem COP26 v Glasgow. Speciální epizody věnované summitu poslouchejte na webu 2050podcast.cz.