Článek
Jednotlivé díly Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška vycházely v letech 1921 až 1923, kdy spisovatel zemřel. Za svého života tak stihl napsat tři díly a část čtvrtého, který za něj později dokončil jiný spisovatel – Karel Vaněk.
Již tehdy si čtenáři příběhy vojáka Josefa Švejka, který se potýká s dohasínajícím režimem Rakouska-Uherska, oblíbili. Málem si je však neměli kde koupit, protože čeští knihkupci zpočátku odmítali sešitové vydání Osudů prodávat.
Hašek se totiž rozhodl první sešit vydat vlastním nákladem s pomocí přítele Františka Sauera, který sehnal potřebný kapitál. Založili si proto nakladatelství s názvem Hašek a Sauer, jež však knihkupci neznali a příliš mu nedůvěřovali. Navíc se jim nelíbily vulgární výrazy, které se v knize objevovaly.
Kritici versus Švejk
Ještě déle než knihkupci otáleli čeští kritici. Část z nich několik let Haškovo dílo úplně ignorovala a k prvním recenzím je přivedl až překlad Švejka do němčiny v roce 1926. Navíc se objevily nabídky na další překlady do ruštiny, francouzštiny či angličtiny.
Čeští kritici tak cítili potřebu se k Osudům oficiálně vyjádřit a vyslat do zahraničí zprávu o tom, jaký ke Švejkovi mají postoj. V tomto případě je důležitý i historický kontext, protože na osamostatnění Československa měla velká válka značný vliv. Především pak role československých legionářů, a do takového duchu válečného hrdinství postava Švejka nezapadala.
Například spisovatel Viktor Dyk se obával, aby Švejk nedával československým vojákům špatný příklad. Viděl v něm totiž „hrdinu ulejváka, který plodí další ulejváky“, jak napsal v roce 1928 do Národních listů.
Stejně jako knihkupci se ani kritici neztotožnili s vulgárním jazykem, který dle nich autor v díle používal. Problémem však byl i samotný Hašek, jenž neměl v pražském uměleckém kruhu dobrou pověst. Spisovatel Karel Poláček například označil Osudy jako „výplod nezřízené a opilé fantazie svého autora“.
„Lidový hrdina“
Naopak levicově orientovaní autoři si Švejka pochvalovali, viděli v něm „lidového hrdinu“, který je předzvěstí „nových hodnot, jež se teprve rodí“. Nadšení neskrýval již v roce 1921 spisovatel Ivan Olbracht, který v textu pro Rudé právo označil Osudy za „jednu z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány“.
O sedm let později se ozval další známý představitel levicového proudu Julius Fučík, který Osudům předpovídal, že se stanou „školní četbou, na níž učitelé historie budou demonstrovat rozklad buržoazní třídy a její armády, jež byla jejím posledním trumfem“. Po únoru 1948 pak převzal režim Fučíkův narativ.
Švejk dnes
O významu postavy Švejka se vedou debaty dodnes. Podle Tomáše Kubíčka, ředitele Moravské zemské knihovny v Brně, však Hašek ani nechtěl, aby se kdy některé otázky zodpověděly. „Kdyby Hašek chtěl, abychom se touto otázkou zabývali, pak by nám pro ni nechal v textu nějaké indicie a román by stavěl jako psychologický. Ale ta otázka je nezodpověditelná a román je mimo jiné fascinující tím, že vlastně řešení této otázky nenabízí a ani nevyžaduje,“ řekl Kubíček v rozhovoru pro Deník.cz. A jestli je Švejk Haškova autobiografie? „Opět otázka zbytečná, protože snižuje význam literárního textu na autobiografickou rovinu,“ uvedl Kubíček.
Ani tyto dohady však nepřekáží čtenářskému zájmu, kterému se Osudy dobrého vojáka Švejka těší dodnes. A to nejenom v Česku, ale i v zahraničí. Haškův román dodnes přeložili do téměř 60 různých jazyků včetně jidiš, tatarštiny nebo arabštiny. Úspěšné jsou také filmové či divadelní adaptace, například minulý rok jej zdramatizovalo kodaňské divadlo Nørrebro.
Pokud nemáte čas na cestu do Kodaně, můžete si příběhy Švejka připomenout sledováním snímku Poslušně hlásím, druhého dílu filmového zpracování režiséra Karla Steklého z 50. let, který vysílá televize Prima 30. prosince. Vedle Rudolfa Hrušínského, který ztvárnil vojáka Švejka, hrají Jaroslav Marvan, Vlastimil Brodský nebo František Filipovský.
