Článek
Na tiskové konferenci, kde s vicepremiérem Janem Hamáčkem oznamoval pětitisícový předvánoční příplatek k důchodům, Andrej Babiš podle ČTK vládní návrh vysvětloval slovy:
„Naši důchodci, kteří tady 60 let budovali naši zemi a klíčovou infrastrukturu, si to (příspěvek) zaslouží. Jejich životní náklady stoupají.“
Aniž bych ho chtěl chytat za slovíčka, myslím, že v první větě je právě to, co se mi na celé operaci příčí. Ne až tolik těch 15 miliard, jakkoli jde o obrovskou sumu i v relacích rozfofrovávacího státního rozpočtu na rok 2020.
Přivlastňovací zájmeno „naši“, pevné objetí ve verbální politické náruči, nepoužívají jen čeští politici a jen ve vztahu k důchodcům. Ale v tomto případě zvlášť pěkně podtrhuje, že důchodců si vážíme, máme je rádi, a proto jim všem posíláme peníze s mašličkou a v rádiu necháme zahrát písničku s věnováním. Našim důchodcům – podobně jako se dřív na fasády rodinných domů psávalo věnování „Našim dětem“.
Vedlejší věta „kteří tady 60 let budovali naši zemi a klíčovou infrastrukturu“ to posouvá ještě dál. Charakterizuje zásluhy masy našich důchodců o budování naší země.
Za pozornost stojí těch „60 let“, u kterých alespoň mně není úplně jasné, jestli je tím myšleno 60 let budování jednotlivcem (ale to by byl docela dlouhý produktivní budovatelský věk), nebo se tu spíš odkazuje k letopočtu, tedy k jakýmsi 60 letům budovatelského úsilí našich důchodců. Druhé možnosti by nasvědčovala zmínka o zásluhách na klíčové infrastruktuře (silnice, mosty, elektrárny, telekomunikace a podobně).
Je evidentní, že do takhle definované budovatelské škatulky by se mnoho, opravdu mnoho lidí, kteří pobírají důchod, nehodilo. Překládám si to proto tak, že se premiér prostě pokusil vyjádřit, proč si máme vážit stáří a úsilí našich spoluobčanů, což je samozřejmě naprosto správné.
Ale to přece ještě neznamená, že všichni bez rozdílu musí dostat pět tisíc, jako by to byla nějaká vánoční kolekce, dárek zdarma. V principu to připomíná „polévku pro chudé“ – důchodci se v tomhle pojetí stávají cílovou skupinou potřebných a tím, co potřebují, je státní příplatek.
Důchodci jsou ale v první řadě individuality, jako my všichni. Tisíce mezi nimi potřebných bez diskuse jsou, státní penze mají mizerné a obracejí každou korunu. O trablech se zdravím už vůbec nemluvě. Přidejme jim peníze, ať už budovali, nebo nebudovali cokoli, to je přece jedno, respektive trapné.
Někteří důchodci zase žijí takzvaně plnohodnotný, činorodý život a bez problémů se postarají sami o sebe. Důchodce jako takový není ani vitální, ani zoufalý, to jsou karikatury.
Jenže když se politici chtějí rychle blýsknout výplatou, nezbývá jim než všechny důchodce kreslit jako zástup zasloužilých budovatelů k obdarovávání.
Skutečně prospět seniorům – a mimo jiné „odnálepkovat“ slovo důchodce od konotace „člověka odkázaného na směšný důchod, an drobí na lavičce housku ptáčkům“ – je mnohonásobně náročnější úkol než zásobovat je penězi na vlak nebo na cokoli jiného. Především to znamená myslet hodně dopředu a nejen na seniory dnešní, ale i na ty budoucí.
