Hlavní obsah

Komentář: Babiš nechce Evropu, ale kasičku na dotace

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vlada.cz

Pokud chce Česko měnit navržené parametry evropské pomoci postiženým koronavirem, mělo by hledat spojence a přinášet návrhy, ne se chlubit vlastními úspěchy.

Reklama

Česko se zásluhou svého premiéra řítí do dalšího evropského průšvihu. Vyjednávací taktika zvaná „kůl v plotě“ je čirý nerozum.

Článek

Neexistuje žádná povinnost členského státu Evropské unie jásat nad nápady Evropské komise. Existuje ovšem jistá morální či politická povinnost lídrů členských zemí hrát podle svých možností o rozumné kompromisy, které z mnohdy velikášských vizí komisařů udělají reálnou politiku. V těchto hrách je samozřejmě pořád v čele priorit národní zájem, ale hned za ním by měl být také zájem onoho většího celku, jehož jsme členy.

U exportní ekonomiky, která 84 procent svého vývozu prodá v zemích unie, by vyvážení těchto dvou zájmů mělo být vlastně velmi jednoduché. Ale český premiér Andrej Babiš s ním zjevně má velký problém. Když přijde řeč na pomoc evropským ekonomikám po pandemii nového koronaviru, ohání se premiér českými zájmy hlava nehlava, ale ve skutečnosti jim škodí.

Záchranný plán, který eurokomisaři představili společně s rozpočtem na příštích sedm let, je v mnoha ohledech přelomový. Samotná astronomická cifra 750 miliard záchranných eur nad rámec rozpočtu je sice atraktivním, ale spíše méně významným prvkem celé zásadní stavby.

Důležitější je prolomení několika dosavadních tabu v čele se společným evropským zadlužením a plánem na vlastní rozpočtové příjmy EU. Dosud je rozpočet unie tvořen téměř výhradně příspěvky členských států. I poplatky vybírané jménem EU protékají přes národní pokladny. Do budoucna se ale nahlas počítá s daněmi (digitálními, transakčními či ekologickými), jejichž výnos poputuje přímo do rozpočtu EU, totéž je v plánu s částí příjmů z prodeje emisních povolenek na evropském trhu ETS.

Je tedy zřejmé, že zdaleka nejde jen o lepení různě velkých ekonomických děr způsobených opatřeními proti koronaviru, ale že tato pomoc jde ruku v ruce s hlubší strukturální změnou fungování celé unie. V nadcházejících týdnech se odehraje důležitá debata, která plán komise zohýbá podle národních zájmů těch, kteří dokážou šikovně vyjednávat. S čím jde do těchto jednání český premiér? Pouze s jedním velkým NE.

„Bylo by nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni,“ pravil premiér v narážce na to, že velká část – podle návrhu 313 miliard eur – plánované pomoci má zamířit do Itálie a Španělska, jejichž ekonomiky (kvůli náporu na zdravotnictví i velké závislosti na turistickém ruchu) koronavirus srazil hluboko do kolen a vyžádal si desetitisíce mrtvých. Onou „penalizací“ Babiš mimochodem míní, že Česku by vznikl nárok na pomoc „jen“ ve výši 19,2 miliardy eur, v přepočtu zhruba 550 miliard korun.

Současný český premiér si během svého působení v byznysu zvykl uvažovat o EU jako o kasičce na dotace. Během politické kariéry pak ještě jako o vhodném fackovacím panáku, na jehož otloukání lze získávat snadné politické body. Žádné hlubší chápání evropské myšlenky nedal nikdy najevo. Proto jeho reakce na záchranný plán vlastně není překvapivá. Nicméně je těžko přijatelná nejen morálně, ale také z pohledu české pozice v nadcházejících jednáních.

Babiš má pravdu v tom, že velký pomocný balík má zamířit do zemí, které měly strukturální ekonomické potíže už před koronavirem. Italský státní dluh se dlouhodobě pohybuje vysoko nad roční produkcí celé ekonomiky a tamní bankovní sektor budí ze spaní hodně ekonomů. Ve Španělsku je zase zásadní problém s trhem práce. Nezaměstnanost mladých se pohybuje kolem jedné třetiny. Takže ano, tyhle země mají vnitřní problémy, za které nemůže koronavirus.

Jenže právě extrémně vyčerpávající boj s covid-19 může tyto ekonomiky definitivně a velmi živelně položit, což by pro EU byla katastrofa. Itálie a Španělsko jsou po Německu a Francii pořád největšími ekonomikami v unii. Jejich krach by otřásl samotnou podstatou EU a jednotného trhu, což by mělo obrovské dopady i na Česko. Jinými slovy výsostným českým zájmem je, aby k tomu nedošlo.

Fungující jednotný trh je totiž pro české hospodářství ještě výrazně důležitější než štědré osmisetmiliardové dotační saldo našeho členství. Podle nedávné studie Bertelsmannovy nadace přidává účast Česka na vnitřním trhu k blahobytu každého Čecha v průměru 17 tisíc korun každý rok. Studie Evropského parlamentu spočítala dopad případného vystoupení Česka z vnitřního trhu na 3,6 procenta HDP v nejoptimističtějším a 13,3 procenta v nejčernějším scénáři.

Česko potřebuje funkční unijní vnitřní trh a k tomu zase potřebuje unii bez katastrofálních otřesů. Je to z pohledu vztahu problémových ekonomik a zbytku unie morální hazard? Nepochybně ano. Proto má určitě smysl debatovat o tom, zda pomoc nepodmínit či nedoprovodit reformami v postižených ekonomikách, přísně nezacílit případné investice nebo jinak nepohlídat osud použitých peněz. Rakušané či Nizozemci plédují za to, aby v záchranném balíku – když už se kvůli němu EU společně zadluží – byl menší podíl dotací a větší podíl výhodných půjček. Témat i potenciálních spojenců by Česko mohlo mít v nadcházejících jednáních mnoho, kdyby ovšem dokázalo přijít s nějakým alternativním návrhem nebo jasnějším postojem a ne jenom s arogantním odmítnutím pomoci nejpostiženějším.

Babiš úplně zapomněl na budování ad hoc vyjednávacích koalic, jaké kdysi alespoň zkoušeli jeho předchůdci – ve fiskálních věcech jsme měli blízko k Britům, když šlo o víno, hodili se Němci, v energetice zase jaderní Francouzi nebo uhelní Poláci. Babiš se upnul výhradně na Visegrád, který ale není jednotný skoro v ničem, a už vůbec ne v pohledu na záchranný balík peněz.

Babiš se v otázce evropské pomoci s koronavirem stává jakešovským kůlem v plotě, což je poloha, která exportnímu srdci Evropy nejen nesluší, ale hlavně nesvědčí.

Je pravda, že Babiš má čistě teoreticky sílu shodit celý plán ze stolu. Souhlas musí být jednomyslný. Pak se ale stane nejen evropským kverulantem, to by ještě tolik nevadilo, ale hlavně jediným evropským lídrem, který hledí na evropskou pomoc v boji s koronavirem jako na turnaj, v němž ti s nejnižším počtem mrtvých a nejmenšími problémy v ekonomice mají shrábnout hlavní cenu. Snad se česká vyjednávací pozice ještě vyjasní, než dojde při summitech na lámání chleba. Jestli ne, bude to velká ostuda.

Reklama

Doporučované