Hlavní obsah

Komentář: Čas vyrazit na Západ. Ať konečně dojdeme do Evropy

Foto: vláda.cz

Mohli bychom v EU vystupovat i jinak než jako součást party ukřivděných kverulantů.

Reklama

Největší dluh mají Češi k Evropě. Čtyři roky do Bruselu posílali oligarchu s obchodními zájmy, který zde neúnavně bral plnými hrstmi, aniž na okamžik přestal reptat.

Článek

Česko má unikátní možnost vydat se na Západ. Zvolilo si vládu, která tím směrem hledí. Po čtyřleté epizodě bezhodnotového koncernového populismu a osmiletce hradní servility vůči Východu dostalo Česko šanci dospět. A chovat se jako suverénní, čitelný i odpovědný člen západního společenství, kterým v uplynulých letech obvykle spíš nebylo.

Své volební vítězství by prozápadní demokraté měli co nejrychleji naplnit skutky. Už proto, že jejich protivníci by v případě vlastního úspěchu nečekali ani minutu.

Lze sotva odhadnout, jak rychle by Hrad a jemu oddaní politici vrátili ruského dodavatele do tendru na dostavbu Dukovan. Jistě by se o to ale pokusili. Takřka osiřelá kremelská ambasáda by se opět začala plnit zpravodajci z Moskvy. A Čína by nerušeně pokračovala v kolonizaci Česka financováním pochybných programů na zdejších univerzitách a nákupem vybraných podniků, svolných politiků i lačných fotbalových klubů.

Co tedy dělat? Předně stvrdit odklon od Ruska. Od ekonomicky zaostalého, na surovinách závislého impéria, které ospravedlňuje svou existenci vojenskými či propagandistickými výboji. Po kremelské lásce touží hlavně normalizační inženýři v čele skomírajících podniků, profesionální lichváři a jiní příznivci mafiánských trhů. Jejich byznys patří do jiného století. A oni – doufejme – právě postupně mizí ze scény společně s vlivem svého guru Miloše Zemana.

Přežila se také Visegrádská čtyřka. Obchodní a bezpečnostní vazby s nacionálně konzervativním Polskem lze udržovat i mimo rámec party ukřivděných kverulantů z unijního východu. Slovensko nám zůstane blízké i bez Visegrádu. A Maďarsko, které se cílevědomě vzdaluje demokracii, není Česku vzorem, ale varováním.

Lze si jen přát, aby spojená maďarská opozice příští rok sesadila autoritářského premiéra Viktora Orbána. Ani její případné vítězství ale nic nezmění na tom, že visegrádský formát ztratil smysl pár hodin poté, co postkomunistické čtveřici pomohl otevřít brány NATO a EU.

Hodilo by se restartovat vztahy s komunistickou Čínou. Ta je na rozdíl od Ruska opravdovou velmocí, ke které je vhodné najít pasující klíč. Je ale trapné i nevhodné před ní klečet. Už proto, že Peking oceňuje sebevědomí. Submisivní gesta dosluhující vlády a mizícího Hradu navíc způsobila zmatek v hlavách čínských diplomatů, kteří začali považovat Prahu za vlastní území. Jejich drzé, až obhroublé povely českým sluhům vyvolaly přirozenou nelibost v demokratickém táboře. Všem by prospělo, kdyby v sobě vyslanci komunistické říše znovu objevili diplomatický takt i úctu k hostitelské zemi.

Slušelo by se navázat kontakt se Spojenými státy. Už proto, že jsme členy stejné, totiž Severoatlantické aliance, která by nás měla v případě ohrožení bránit. Tragikomické, z řady pochopitelných důvodů neúspěšné pokusy o transport Miloše Zemana na návštěvu do Bílého domu učinily z Česka ještě nepodstatnější zemi, než ve skutečnosti je.

Nový ambasador a vyšší příspěvek na obranu by americkým pamětníkům možná připomněl, že kdesi na ruském pomezí stále existuje nevelký kus země, který ve Washingtonu před desetiletími proslavil ráčkující dramatik v roli nonkonformního prezidenta.

Největší dluh ale mají Češi k Evropě. Čtyři roky do Bruselu posílali hamižného oligarchu s osobními obchodními zájmy, který zde neúnavně bral plnými hrstmi, aniž na okamžik přestal reptat. A ač to část koaliční ODS nerada slyší, příslušnost k EU je hodnotou nejen ekonomickou, ale i civilizační. Jistě, neutralita je v tomto kraji iluzí. Ano, je důležité, že do Unie proudí čtyři pětiny zdejšího exportu. S evropskými sousedy ale pojí demokratické Česko nejen byznys a obrana, ale i abeceda, náboženství, úcta ke svobodě jednotlivce či odpor k samoděržaví. Evropa nejsou zlí a nepřejícní oni, Evropa jsme my.

Vlastně není důležité, který z koaličních politiků nakonec povede českou diplomacii, ani kdo se stanem ministrem pro EU. Podstatné je, aby se teď Češi konečně pokusili dojít do Evropy. Tam, kam zatím patří spíše jen podle podepsaných smluv. Žít na Západě znamená odpovědnost nejen ke své, ale i cizí svobodě a prosperitě. A černé pasažéry nemiluje nikdo.

Reklama

Doporučované