Hlavní obsah

Komentář: Český políček Putinovi

Jiří Leschtina
Novinář, spolupracovník redakce
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Ruský speciál přiletěl na Letiště Václava Havla pro vyhoštěné diplomaty a jejich rodiny.

Reklama

Dardu, jakou bylo vyhoštění zaměstnanců velvyslanectví v Praze, ruský prezident od bývalých sovětských satelitů dosud nedostal.

Článek

Sobotní a pondělní záběry diplomatů a dalších pracovníků ruské ambasády s rodinami, domácími mazlíčky a příručními zavazadly, kterak vystupují z autobusu a vylidněným terminálem míří přes celní odbavení a dál k vládnímu speciálu Iljušin 96, byly svým způsobem fascinující.

Dalo se krájet to ticho, s nímž po oba dny celkem 123 ruských občanů odjíždělo z přelidněné pražské ambasády, která po dlouhá desetiletí fungovala jako centrála ruské špionáže pro větší část Evropy.

Jejich organizované mlčení bylo víc než výmluvné. Byl v něm cítit osten ponížení i zlověstný vzkaz pána Kremlu: Tohle vám nezapomenu.

Zřejmě až časem nám dojde, co se to vlastně v minulých týdnech odehrálo. Vladimir Putin, utahující diktátorské šrouby v zemi, roztahující ochranná křídla nad diktátorem číslo dvě v regionu Lukašenkem a zatápějící pod kotlem agresivity v zahraniční politice – tenhle Putin byl v České republice donucen stáhnout se z pečlivě vypracovaných pozic.

Nejdříve 18 vypovězených diplomatů a vzápětí vynucený odchod většiny pracovníků velvyslanectví? Něco takového se prezidentovi Ruské federace v postsovětském prostoru dosud nepřihodilo a ještě dlouho nepřihodí.

A teď se to stalo v zemi, kterou drasticky okupoval Brežněv vojsky Varšavské smlouvy. A v níž si jeho nejmocnější následník Putin postupně omotal kolem prstu současného prezidenta i jeho předchůdce, věrně mu slouží prokremelští komunisté i partaj Putinova velkého příznivce Okamury, jakož i dobře organizovaná pátá kolona našich spoluobčanů, připravená pracovat pro ruskou rozvědku.

Jak je ale možné, že k vypovězení a vypuzení desítek diplomatů, s nimiž si nedokázala poradit žádná polistopadová vláda, došlo za vlády hnutí ANO, které otevřeně spolupracuje s komunisty a v záloze má i stranu pana Okamury?

Jistě platí, že Babišův kabinet nemohl pár měsíců před volbami jednat jinak, když vyšlo najevo, že za výbuchem ve Vrběticích v roce 2014 stojí ruští špioni, kteří se pokusili zabít dvojitého agenta Sergeje Skripala v britském Salisbury.

Zkusme si ale představit, co by se po odhalení pozadí vrbětických výbuchů odehrávalo, kdyby zde vládl hypotetický nikým nevolený úřednický kabinet Miloše Zemana, který ovšem až tak hypotetický není – po případném vyslovení nedůvěry současnému kabinetu.

Je nepředstavitelné, že by loutková vláda pod taktovkou putinovského tria Zeman–Mynář–Nejedlý označila výbuchy ve vrbětickém skladu zbraní za státní terorismus a pak decimovala tuzemskou ruskou špionáž, operující pod diplomatickým krytím.

Ne, pod tímhle státnickým činem bude v historii podepsán kabinet Andreje Babiše. Ten samý kabinet, jemuž budou na vrub připsány i zbytečné tisíce obětí pandemie, během níž Babiš dovedl zemi na pokraj katastrofy. Můžeme nad tím kroutit hlavou, ale to je tak všechno.

Bylo by ovšem neprozřetelné jakkoliv přeceňovat Putinův ústupek, který je v měřítkách jeho velmocenské politiky vskutku nepatrný. A představovat si, že kremelské vedení byť na okamžik sleví ze své obnovené snahy vrátit se i v Česku do prostoru, ve kterém kdysi mocensky fungovalo.

Něco takového neodpovídá ruské mentalitě, kterou prohlédl už Karel Havlíček Borovský při své návštěvě Ruska: „Rusové spřátelili se hned a sbratřili se s námi a s Ilyry, považujíce se za starší bratry a poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci míti budou“ napsal v roce 1846.

O tom, jak přesně Havlíček předpovídal budoucí ruský imperialismus, vyrůstající z přesvědčení o vlastní vyvolenosti a nehynoucích zásluhách o svět, se o 122 let později přesvědčili českoslovenští vůdci odvlečení po srpnové invazi v roce 1968 do Kremlu. Působivé svědectví o tom vydal tehdejší tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, který v knize Mráz přichází z Kremlu zaznamenal při jednání o české kapitulaci nezvykle spontánní a nic nepředstírající vystoupení Leonida Brežněva:

„Vaše země leží v oblasti, kde ve druhé světové válce stanula noha sovětského vojáka. Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme. Hranice této oblasti jsou našimi hranicemi,“ hřímal sovětský vůdce a pokračoval:

„Výsledky druhé světové války jsou pro nás nedotknutelné a budeme je hájit i za cenu nebezpečí nového válečného konfliktu.“

K Brežněvovým jednoduchým a jasným slovům si doplňme neméně jasný výrok Vladimíra Putina o tom, že rozpad Sovětského svazu byl „největší geopolitickou tragédií 20. století.“ A když přidáme jeho tvrzení, že „Sovětský svaz nebyl nic jiného, než Velké Rusko“, a to všechno opředeme Putinovým sněním o mocné euroasijské unii coby protiváze dekadentního liberálního Západu, tak se nám to jeví jako na dlani: Putin kráčí v Brežněvových, ale v některých momentech dokonce už i ve Stalinových stopách.

Putin si s Brežněvem v ničem nezadá v udušení svobody projevu, nezávislých médií ve vlastní zemi, ve věznění opozice, v brutálním potlačování všech demonstrací a projevů občanské nespokojenosti, například s porušením občanského práva kandidovat ve volbách.

Ale také až někam k padesátým letům se přibližujeme s ruským prezidentem v případech vražd politických odpůrců současného režimu, jako byli Alexandr Litviněnko a Boris Němcov, i pokusů o otravu Sergeje Skripala nebo Alexeje Navalného, kde všude je zřejmá zákulisní role Kremlu.

Svým způsobem teď události v Rusku i Bělorusku mohou být drsným školením mladé generace v celém postsovětském prostoru, která nezažila totalitu a nechápala, proč v ní jejich rodiče a prarodiče zbaběle setrvávali. Teď tedy mohou v přímém přenosu sledovat, na jakých principech funguje diktatura.

Putinovu odvetu za český políček nečekejme v nejbližších měsících, které zbývají do voleb. Kreml si počká na jejich výsledek. Což ovšem neznamená, že nerozpoutá dosud nevídanou hybridní válku a dezinformační tsunami s jediným cílem: Zasáhnout do voleb ve prospěch prokremelských politických sil včetně zranitelného a na libovůli Miloše Zemana čím dál závislejšího Andreje Babiše.

Ve hře totiž není nic menšího než vytvoření nové závislosti České republiky na Rusku. K tomu ovšem nemusí dojít za pomoci vojenských akcí nebo skrytou podporou povstaleckých sil, jak jsme to viděli na Krymu a na Ukrajině.

Ale také vytvořením ekonomické závislosti Česka na Rusku, která by měla vyvrcholit výstavbou jaderného bloku v Dukovanech ruským státním koncernem Rosatom. Tak, jak se to Putinovi povedlo v Orbánově Maďarsku. A co se může u nás vrátit do hry v případě prokremelské vládní konstelace, vzešlé z podzimních voleb.

Není tedy žádnou frází, když tvrdíme, že volby rozhodnou nejen o Putinově odvetě za diplomatické ponížení, ale především o dalším zahraničním směřování České republiky.

Pak je ale jen dobře, že vrbětický skandál vybuchl včas a tak prudce, že ostře nasvítil předvolební scénu. A kdy zase o něco lépe než dosud vidíme, kdo je kdo.

Reklama

Doporučované