Hlavní obsah

Komentář: Dvacet let od 11. září. Spojené státy nemají být moc na co pyšné

Jiří Hošek
zástupce šéfredaktora
Foto: Profimedia.cz

Dělníci na newyorském Ground Zero drží minutu ticha při prvním výročí teroristických útoků 11. září 2002.

Reklama

Válka proti terorismu trvá, lidé jsou méně svobodní a Spojené státy ve světě více osamělé. Bilance dvou dekád od teroristických útoků z 11. září 2001 pro Američany podle Jiřího Hoška nedopadá moc lichotivě.

Článek

Komentář Jiřího Hoška si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nebyly to ztráty na lidských životech (v součtu 2977, teroristy nepočítám), nýbrž právě šokující způsob provedení teroristického útoku z 11. září, který posunul v našich myslích hranice toho, co je vlastně možné. A nejen to. Nejspíš výrazně přispěl k míře americké odplaty a zásadních kroků Washingtonu v krátkodobém i střednědobém horizontu.

Poprask a zděšení byly takového rázu, že ani NATO tehdy nemělo žádný problém s tím poprvé v historii aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy o útoku na jednoho ze spojenců coby útoku na všechny. Jenže na koho podniknout odvetný protiúder? Státní útvar coby možného soupeře se bezprostředně identifikovat nepodařilo i proto, že nitky spojující atentátníky se Saúdskou Arábií, tehdy s USA spřízněnou, se tak úplně nehodily do krámu.

Vznikla tak Bushova GWOT, Global War on Terror, globální válka proti terorismu, v níž se tehdejší šéf Bílého domu zavázal zničit nejen Al-Káidu a další nadregionálně působící teroristická uskupení. Zažíváme tuhle válku všude kolem nás, i když nám to už skoro ani nepřijde. Zajímavý průvodní jev posledních dvaceti let.

Novinář a historik Garrett Graff pro The Atlantic napsal, že skoro všechno, co Američané po 11. září podnikli, dopadlo špatně. Zní to možná trochu příkře, ale bohužel lze s tímto hodnocením souhlasit.

Oslabení teroristů se vydařilo, export demokracie už méně

Invaze do Iráku v roce 2003 byla naprosto zásadní chybou nejen proto, že americká a britská vláda obalamutily vlastní i světovou veřejnost důkazy, které se pak ukázaly být zcela vylhané. Hlavní chyba spočívala v tom, že Američané za George W. Bushe nedotáhli tehdy slibně rozjetou operaci v Afghánistánu k naprostému zdecimování Al-Káidy a Tálibánu a roztříštili své síly.

V Iráku nasekaly Spojené státy spousty chyb, když umožnily úplný rozpad iráckých bezpečnostních složek a vznik vakua, které rychle zaplnili extremisté nejrůznějšího typu. Američané tak se svými spojenci museli válku v Iráku vyhrát vlastně dvakrát. Podruhé nedávno proti nebezpečně se rozpínajícímu útvaru, který si říkal Islámský stát. Po porážce kdysi obávaného Saddáma Husajna už dneska nikdo ani nevzdychne.

Vlády nastolené a podporované Spojenými státy v Afghánistánu i Iráku se ukázaly být stejně nesamostatné jako zkorumpované a veskrze neschopné. I to významně přispělo k atrofii podpory Američanů a dalších zemí nasazených v regionu ze strany civilního obyvatelstva a zcela zbytečné i k radikalizaci tisíců lidí.

Byť to Joe Biden před několika dny v zásadním projevu o stahování z Afghánistánu kategoricky popřel, Američané nenechávali nikoho na pochybách, že si kladou za cíl vybudovat afghánský stát. Televize Al-Džazíra, která Spojeným státům příliš nefandí, taky není úplně mimo, když mluví o americké snaze vytvořit v Afghánistánu a Iráku liberální demokracii. Právě tuhle snahu bych hlavně v Afghánistánu označil za největší americký úlet, který přineslo období po 11. září 2001.

Joe Biden také prohlásil, že afghánská mise měla být striktně protiteroristická, nikoli protipovstalecká. Mám pocit, že jsme tam hlavně posledních deset let sledovali přesně to druhé. Mimochodem ve skutečných válečných konfliktech se také zároveň „testují“ zbraně a technologie, které vaše firmy vyvíjejí a které byste rádi prodali do světa. V tomto smyslu se Američanům posledních dvacet let „vydařilo“ nadmíru.

Kolik to všechno stálo? Podle projektu Costs of War při Brown University přišlo americké nasazení v Afghánistánu za necelých dvacet let na 2,26 bilionu amerických dolarů. Sice se opticky podařilo zvýšit kvalitu života, vylepšit infrastrukturu zbídačené země, dát důraz na vzdělání, vrátit dívky do škol. Ještě loni ale prezident Ghání tvrdil, že 90 procent afghánské populace žije za méně než dva dolary na den. Dopadnout a zabít Usámu bin Ládina byla sice z pohledu útoků z 11. září symbolicky velká věc, ale svět to bezpečnějším místem moc neučinilo.

20 let postupného zapomínání, jaké to bylo kdysi

Dvacet let je geopoliticky i z hlediska vývoje jedné konkrétní země strašně dlouhá doba. Zavřeme oči a promítněme si třeba obří skok mezi lety 1918 a 1938, kdy se Evropa stačila vylízat z ran jednoho šíleného konfliktu a zabřednout do světové války číslo 2. Srovnejme roky 1945 a 1965, kdy se západní Německo proměnilo z naprostých ruin na prosperující, sebevědomý stát.

Skok mezi lety 2001 a 2021 je taky velký, že si řada z nás ani pořádně nepamatuje, jaké to bylo předtím, před útoky z 11. září. Matně si vybavujeme, že ta doba byla tak nějak klidnější, bezstarostnější, svobodnější. Asi za to může taky pandemie koronaviru, která naše měřítka dál vychýlila a prohloubila všeobecnou amnézii. Co si asi po teroristických útocích na newyorská dvojčata a Pentagon od dalších dvou dekád slibovali Američané?

Je nezpochybnitelný fakt, že se kolem nás rozprostírá svět, v němž jsme se i ve světle dalších teroristických útoků na evropské půdě (Londýn, Madrid, Paříž) naučili počítat s nejhorším scénářem. Ulice měst jsou prošpikované kamerovými systémy, sofistikované softwary na rozeznávání tváří jsou až strašidelně účinné, v Londýně se stovky očí na monitorech dívají, jestli se někdo při vstupu do metra podezřele nepotí, před nástupem do letadla nás často prohlédnou do posledního šroubku, newyorská policie policie používá pojízdný rentgen, který „prokoukne“ skrz dveře auta.

Zvykli jsme si na to a vzdali jsme se potichu představy, že by svět ještě někdy mohl být jiný. Možná se kontrola našeho pohybu, zvyklostí, slov vyhledávaných na internetu, nakupovaných předmětů, stane ještě přísnější s cílem ochránit naše životy.

Zintenzivnila a zlepšila se spolupráce policie a tajných služeb. Jejich šéfové, včetně těch českých, většinou neměli problém, když v posledních dvaceti letech žádali od svých premiérů a parlamentů víc peněz a víc lidí. Podle New York Times se výdaje newyorské policie na boj proti terorismu mezi lety 2006 a 2021 zvýšily čtyřnásobně na dnešních 349 milionů dolarů ročně. Mimochodem rivalita a nedostatečná výměna informací mezi FBI a CIA se uvádí jako jedna z příčin, proč Spojené státy nedokázaly útokům z 11. září 2001 zabránit, i když v náznacích věděly, že se cosi chystá.

Jedna věc se Američanům upřít nedá. Velký teroristický útok plánovaný ze zahraničí se od 11. září na jejich domovské půdě už nekonal. Jak ale píše Garrett Graff, coby národ Američany posledních dvacet let oslabilo. Jsou teď méně svobodní, více morálně zkompromitovaní a ve světě více osamělí.

Reklama

Doporučované