Článek
Druhá vlna pandemie dospěla až tam, kde se zpravodajství jindy zastavuje přede dveřmi: k tabu smrti. Není to bohužel překvapení, ale očekávané pokračování předchozích statistik a předpovědí.
„Venku jsme vybudovali zařízení, které schválila hygiena. Byli velice spokojeni, že jde o profesionální zařízení z chladírenských panelů včetně potřebných technologií. Skladovou zpopelňovací kapacitu jsme měli původně na jeden den, teď ji máme na dva dny,“ líčí aktuální opatření ředitel ostravského krematoria.
Zatímco českobudějovické krematorium v minulosti spálilo denně deset těl zesnulých, nyní jich je až 24, informuje ČTK. „Zatím ten nápor zvládáme, ale ta situace opravdu není jednoduchá,“ říká ředitelka městského pohřebního ústavu.
O situaci na Zlínsku ČTK píše: „V případě, že vyjíždějí pracovníci pohřební služby k zesnulému, u kterého byla prokázána nákaza covidem-19, používají ochranný plášť, štíty, respirátory a další vybavení. Ochranných pomůcek má nyní Pohřebnictví Zlín dostatek.“
„Účast na smutečních obřadech v obřadní síni zlínského krematoria je omezena na devět hostů, desáté povolené místo firma rezervuje pro smuteční řečnici. Dočasně je zakázáno vystavovat těla zesnulých. Pohřeb může v kancelářích společnosti osobně vyřizovat pouze jeden pozůstalý.“
Striktní epidemiologické směrnice se prostě týkají i posledních věcí člověka.
A pak jsou tu opačné tendence – tuhle neúprosnou realitu něčím překrýt, vytěsnit ji, pozapomenout na ni. Není divu: za války také hrála kina a lidé se chtěli bavit. Ne navzdory tomu, ale právě proto, že venku je čekal zákaz vycházení a zatemněná okna. A horší věci.
Dnes je výsledkem zvláštní „směs 2020“: z jedné strany přicházejí dennodenní informace o počtech zemřelých a na té druhé se všechno odvíjí jakoby nic. Všechno je tam při starém, v televizi běží reklamy, sdílejí se selfíčka, fotí se pudlíci, sčítají se přenocovavší turisté, blíží se revoluce v dálničních známkách, také se nemůžete dočkat?
Zlé zprávy zároveň stimulují poptávku po takzvaném normálním životě, kterým si je podvědomě přejeme zaplašit. Potřebujeme i dobrou zvěst, abychom se z toho všeho nezbláznili.
Když ale „teď samé dobré zprávy“ hlásí ve videu Andrej Babiš, je to křeč, ne uklidňující faktor.
„Máme nejnižší nezaměstnanost a stále některé firmy nemají dostatek lidí.“
„Další dobrá zpráva. Podle Mezinárodního měnového fondu je Česká republika v propočtu HDP na obyvatele už lepší než Itálie i Španělsko. Tady to máte,“ ukazuje premiér.
„A nejen to, ale Mezinárodní měnový fond říká, že jsme se posunuli v pořadí nejvyspělejších ekonomik světa na 27. místo a v roce 2025 předeženeme Japonsko a Nový Zéland.“
„Takže já myslím, že to jsou skvělé zprávy, proto není potřeba podléhat nějakým depresím, protože zkrátka my se o vás postaráme.“
Člověk by se skoro bál, že tahle čau lidi jízda vyvrcholí zprávou, že kapacity pohřebních služeb jsou dostačující a krematoria to zvládají, koneckonců v pohřbech žehem jsme světovou velmocí. Prosím, ne.
Uklidňovat nákazou a tísní sužované obyvatelstvo vývojem HDP na obyvatele není ani vkusné, ani smysluplné. Jen to podtrhuje, jak absurdní ta informační „směs 2020“ může být. V čem to žijeme a co většina z nás ještě na vlastní kůži nepoznala. Vyrovnat se s tím je těžké tak či tak a domyšlení faktu, že pozemské HDP už tisícům lidí není nic platné, to jen podtrhuje.
Co je důležité: z čísel a zpráv neotupět a neokorat (jako u zpráv o obětech dopravních nehod). Neosvojit si jazyk logistických opatření tam, kde nemá co dělat.
„Zvládnutí“ pandemie obnáší mnohem víc než její „číselné vyřešení“ a hádky o to, jestli na výsledky můžeme nebo nemůžeme být hrdí. Hlavní bude stopa na žebříčku hodnot, ne na žebříčku HDP.
