Článek
V dokumentu HBO o aféře kolem firmy Theranos, která připravila investory v Silicon Valley o miliardy dolarů, říká známý psycholog Dan Ariely zajímavou věc. Když mají lidé dobré úmysly, berou to často jako „zelenou“ k tomu, aby se chovali nemravně a bez skrupulí.
Popisuje experiment, ve kterém účastníky nechali házet kostkou. A pravidla byla taková, že dostanou tolik peněz, jaké číslo na kostce padne. Když šestka, bude to šest dolarů, pětka znamená pět dolarů a tak dál.
A aby to bylo složitější, před každým hodem se mohli rozhodnout, jestli odměnu určí strana kostky, která je nahoře, anebo ta, na které kostka leží. Tedy konkrétně, jestli to bude strana, kde je šestka, anebo protilehlá, kde je jednička.
To se účastníci mohli rozhodnout před každým hodem. Rozhoduje horní, anebo spodní. Nikomu to nemuseli říct ani to nikam napsat. Spoléhalo se, že se budou chovat poctivě. Zapisovaly se jen výsledky.
V čem je háček? Když se hází dostatečně dlouho, mají všechny možnosti stejnou pravděpodobnost. Tedy v případě, že hráči nepodvádějí. A pokud podvádějí, tak se to projeví. Jak to dopadlo?
Samozřejmě, že podváděli. Víc právě u jedničky a šestky, kde je rozdíl největší (a nejméně u trojky a čtyřky, kde se víc „vyplatí“ být poctivý). Ovšem mnohem zajímavější byla jiná věc. V jedné sadě experimentů si účastníci mohli peníze nechat. A v druhé šla „vydělaná“ částka jako dar na charitu.
Překvapivým výsledkem bylo to, že lidé statisticky víc podváděli, když peníze mířily na dobrou věc. Jinými slovy, vyšší příjem pro nadaci jakoby ospravedlnil podvod během experimentu.
A ještě jedna věc stojí za pozornost: součástí experimentu bylo i to, že účastníci byli při experimentu napojeni na detektor lži. Když si peníze mohli nechat a podváděli, detektor často jejich lež zaznamenal. Vycházel z vyšší tepové frekvence a stresu, které jsou s lhaním obvykle spojeny.
Ale když účastníci podváděli a peníze šly na dobrou věc, bylo téměř nemožné lež odhalit. Z jednoduchého důvodu. Nebyli ani trochu nervózní a vystresovaní. Vždyť pomáhají dobré věci, panebože. Tak proč by se měli potit a mělo by jim bušit srdce?
Ariely v dokumentu o firmě, která vytrvale lhala zákazníkům, obchodním partnerům i vlastním investorům, vysvětluje, proč to její šéfka a zakladatelka vydržela tak dlouho. A jak je možné, že byla tak přesvědčivá a dokázala oklamat tolik lidí.
Překvapivý důvod může být vysvětlen právě zmíněným experimentem: zakladatelka společnosti Theranos Elizabeth Holmesová nepochybně je chladnokrevná a patologická lhářka. Ale velká část jejího „úspěchu“ tkvěla zároveň v tom, že a) byla sama přesvědčena o tom, že její cíl vytvořit zařízení, schopné udělat kompletní vyšetření na základě jedné kapky krve, je správný a realizovatelný, b) její ambicí nebylo zbohatnout a získat peníze pro sebe, nýbrž přijít s objevem, který zásadním způsobem zlepší diagnostiku nemocí a změní životy stamiliónů lidí k lepšímu.
Je v tom i určité ponaučení a vybídka k ostražitosti vůči technologickým firmám jako je Facebook, Google a další. I ty vznikly kdysi na ideálu měnit svět k lepšímu. „Make the world a better place“ je mantrou Silicon Valley od devadesátých let.
Ostatně Google stavěl svou filozofii na slavné zásadě „don't be evil“. Heslo „nebuď zlý“ bylo součástí oficiálního firemního etického kodexu od roku 2000 a vytratilo se vlastně až v posledních dvou letech. Shodou okolností ve stejné době, kdy se étos „dobré věci“ vytratil z celé technologické branže.
Dnes tytéž firmy často považujeme naopak za příliš mocné a nebezpečné. K našim datům i k nám jako jejich uživatelům se chovají bezohledně a nevybíravě. A není vyloučeno, že to bylo tak, jak to popisuje Dan Ariely. Že na počátku bylo přesvědčení jejich zakladatelů a manažerů, že vylepšují svět.
Ale nepřehlédněme, že se často stejným způsobem chováme i my sami v našem každodenním životě. Víme, jaké hodnoty jsou ty správné. A chceme, aby je zastávali ostatní. Z toho pak vyplývají i další věci: víme, kdo má vyhrávat volby, a víme, kdo a proč má sedět například v televizních radách.
Někdy si ani nemusíme všimnout, že se chováme jako ti, které kritizujeme. Nebo dokonce ti, kterými za jiných okolností opovrhujeme. Že jsme ochotní překrucovat pravdu, lhát nebo se navzájem udávat. Ne proto, že jsme zlí. Právě naopak. Proto, že jsme přesvědčeni, že to děláme pro dobrou věc.
Ještě drobný detail ke Googlu a jeho sloganu. V roce 2015 si firma Alphabet, založená jako holdingová společnost vlastnící mimo jiné i Google, zvolila motto zdánlivě velmi podobné, vlastně jen v jiné variaci. Znělo: „do the right thing“, neboli „udělej správnou věc“ či „jednej správně“.
Podle mě je to ovšem radikálně odlišné. Říkat ostatním, co MAJÍ dělat, je úplně něco jiného než jim říkat, co dělat NESMĚJÍ. To druhé, byť jde o zákaz, skýtá paradoxně mnohem víc svobody. Nikdo vám netvrdí, do které restaurace ve městě byste měli chodit, protože tam podle jejich názoru nejlíp vaří. Ale řekne vám, kde vaří špatně a kde by se vám z jídla mohlo udělat zle.
Nassim Taleb před pár měsíci citoval na Twitteru z jakéhosi svého novějšího textu, a je to pravidlo, které považuju za jedno z nejlepších, jež lze o vztazích mezi lidmi formulovat. Říká: Místo zásady: „Chovej se ke mně tak, jak se já chovám k tobě“ dodržuj její negaci: „Nechovej se ke mně tak, jak nechceš, abych se já choval k tobě.“
Opět, je to zdánlivě kosmetický rozdíl, ale ve skutečnosti absolutně jiný způsob uvažování. Říká, že je dobré vědět, co je správné a co špatné, ale zároveň nám dává to, co je v našem životě a světě nejcennější: osobní svobodu. A ještě jinak řečeno, nemusíme složitě přemýšlet a vymýšlet, co je DOBRO a jak ho prosadit. Stačí nečinit zlo.
