Hlavní obsah

Komentář: Na hranicích je koronavirová opona. Strhnout naráz!

Foto: Tomáš Svoboda

Nebyl čas na nějaký společný systém. Při otevírání hranic ale bude potřeba, aby se evropské státy domluvily.

Reklama

Evropské státy budou muset začít přístup ke koronaviru koordinovat. Jinak hrozí, že se na hranicích do stavu z února 2020 nevrátíme ještě dlouho, nebo dokonce vůbec.

Článek

Premiér Andrej Babiš ve středu v České televizi řekl, že znovuotevření hranic pro něj není priorita. „Pro mě je priorita, co se děje doma. Teď si uvědomujeme, co je pro nás důležité: zdraví, soběstačnost v potravinách, zemědělci nebo domácí cestovních ruch.“

Že je prioritou zdraví, není sporu, to platí i za jiných okolností a je to patrné i z toho, co si navzájem přejeme a na co připíjíme.

U toho ostatního není měřítko priority tak jednoznačné. Jak srovnávat význam soběstačnosti v potravinách (Babišův střet zájmů teď odkopněme stranou, stejně tak iluzi úplné soběstačnosti) s omezením práva lidí na svobodu pohybu? To nemá smysl.

Znovuotevření hranic je také priorita. Svoboda cestovat patří k parametrům kvality života a samozřejmě i k symbolickým výdobytkům roku 1989. Musíme si jí vážit.

Z toho vyplývá, že vláda nesmí hranice zavřít „jen tak, protože koronavirus a nouzový stav“. To může být – a byla – akutní, dramatická fáze. Ta už pomalu míjí a je potřeba dát si větší práci s vysvětlováním a argumentováním. Nestačí cedule „Pozor, nebezpečí, vstup zakázán“.

Nejde jenom o hodnoty svobody a demokracie a jim přiměřené jednání s občany, ale i o peníze. Například v jihočeském pohraničí, kde za poslední desetiletí prakticky vyhynul tradiční průmysl typu pily, papírny nebo sklárny a místní hospodářství se přeškolilo na turistický ruch. Bez otevřených hranic a rakouských zákazníků nemají podnikatelé šanci, což se zdaleka netýká jen stovek vietnamských obchodů a manikérských salonů nebo heren a nočních podniků.

Život přes hranice musí prýštit dál. Život, nejen cestování na dovolenou k Jadranu, které se teď krkolomně začíná řešit. Otevřené hranice nerovná se dovolená u moře a zpět do národního bezpečí. Hranice nepřekračují jen Homolkovi.

Po Evropě a schengenském prostoru se koncem jara spustily koronavirové opony. Každým státem trochu jindy, jinak a zvlášť. Nebyl čas řešit nějaký systém.

Při jejich zvedání by se už mělo postupovat podle mezinárodní dohody. Podle alespoň přibližně stejných pravidel a za přibližně stejných podmínek. Kdy - za jakých podmínek - jak hranice otevřít. Klidně si na to dejme videokonferenční summit.

Státy prostě budou muset – konečně – přístup k epidemii trochu víc koordinovat. Jinak hrozí, že se do stavu z února 2020 nevrátíme ještě dlouho, nebo dokonce vůbec.

Bez předběžné eurodohody o zpětném chodu na hranicích bude trvat nedůvěra, jestli sousedé nebo obsousedé nákazu zvládají a „nezavlečou“ ji. Anebo nastane permanentní chaos, kdy jednotlivé státy budou závory v různý čas otevírat a případně spouštět podle různých epidemiologicko-ekonomicko politických kalkulací. Ano, podle priorit.

V roce 1989 se najednou dalo „na Západ“ dostat „přes Maďarsko“, tedy podle toho, jestli měl člověk zrovna štěstí na datum, pas a celníky. Teď bychom za chvíli mohli pro změnu řešit, která hranice je zrovna „volná“ a kde „vás nepustí“, protože tam ji ještě političtí epidemiologové neotevřeli nebo znova zašpérovali. Plus různé typy karantény po návratu z různých destinací jako bonus.

Takový stav by byl křižovatky Evropa nedůstojný. Jak logisticky, tak pokud jde o spolupráci svobodných demokratických zemí. Koronaopona musí jít nahoru.

Reklama

Doporučované