Hlavní obsah

Komentář: Naivní zelená radost nad energetickou propastí

Milan Smutný
konzultant, člen think tanku Realistická energetika a ekologie
Foto: Shutterstock.com

Je třeba si položit otázku: Čím Česko, nejprůmyslovější země EU, nahradí očekávaný výpadek asi 45 procent stabilní výroby elektřiny z uhlí?

Reklama

Seznam Zprávy přinášejí dva pohledy na budoucnost českého uhlí.

Článek

Seznam Zprávy přinášejí dva pohledy na budoucnost českého uhlí. Tento je z pera Milana Smutného z think tanku Realistická energetika. Druhý text, jehož autorem je Jan Rovenský z Greenpeace ČR, si můžete přečíst zde.

Většina občanů ČR takzvané velké energetice nerozumí a politici nejsou s to zaujmout jasná stanoviska v zájmu dlouhodobé energetické bezpečnosti a stability dodávek.

Česká vláda by měla přehodnotit svůj bezvýhradně kladný postoj k politice Zelené dohody EU a měla by se určitě vymezit proti emisním povolenkám spolu s již protestujícími Poláky. Cílem není nic menšího než odvrátit nejen rozpad energetiky, ale celé ekonomiky. V opačném případě zachrání zemi před kolapsem (nejen) energetiky zase jen dotace z kapes daňových poplatníků pro uhelné, eventuálně plynové zdroje.

Česká vláda by se měla poučit z dopadů německé Energiewende a realizovat Státní energetickou koncepci a závěry Uhelné komise. To znamená, že uhelné zdroje chceme uzavírat návazně na zprovoznění nových jaderných elektráren, jež by měly dominovat budoucímu energetickému mixu země. Uvažovaný mezičlánek s využitím emisního plynu je drahý, zbytečný a jde o nebezpečné extempore. V energetice nechť je pro Česko vzorem Francie se 70procentním podílem jádra na energetickém mixu a odpovídající emisní stopou, která je zhruba sedmkrát nižší než ta německá. Francie má i proto také jednu z nejnižších cen elektřiny v EU i na světě.

Už řadu týdnů nás obklopuje jásot zelených aktivistů, že nenáviděné „uhláky“, tedy elektrárny a teplárny spalující uhlí, brzy skončí. Nemá přitom jít o výsledek racionální vládní politiky založené na koncepční strategii, ale o důsledek ekonomického bankrotu uhelných zdrojů vyvolaného evropskou politikou emisních povolenek.

Evropská komise zamýšlela povolenky jako nástroj pro optimalizaci nákladů na snižování emisí. Tento původní záměr ale zmizel v propadlišti dějin už v roce 2008 a v roce 2018 se z povolenek definitivně stal nekompromisní administrativní nástroj na likvidaci fosilních zdrojů. Původní cena kolem 5,5 eura za tunu CO2 se vyšplhala na současných 55 eur s predikcí růstu až na 100 eur. Uhelné zdroje v Česku i jinde na Západě se už skutečně uzavírají, majitelé už kvůli drahým povolenkám nemohou subvencovat jejich provoz z vlastní kapsy.

Je třeba si v konfrontaci se zelenými aktivisty položit otázku: Čím Česko, nejprůmyslovější země EU, nahradí očekávaný výpadek asi 45 procent stabilní výroby elektřiny z uhlí a také zásadních dodávek tepla a teplé užitkové vody? Opravdu to mohou být solární a větrné elektrárny, biomasa, a různé „zelené“ plyny doplněné nějakou tou plynovou elektrárnou v kombinaci s očekávanými solidárními přeshraniční transfery „zeleného“ proudu?

Věda a výzkum dosud žádná zázračná řešení nepřinesly. Fyzikální a obecně přírodní zákony se obejít nedají. Velká bateriová úložiště přebytků výroby ze slunce a větru totiž dosud neexistují (slouží jen ke stabilizaci frekvence), sázka na zelený vodík je spojena s enormní náklady. Bez stabilní elektřiny 24 hodin denně sedm dní v týdnu 365 dní v roce by většina investorů v klíčovém českém průmyslu podnikání v Česku rychle vzdala. S tím by padla také prosperita Česka a jeho obyvatel.

Proč se od roku 2010 v podstatě žádné obnovitelné zdroje v Česku nepostavily, když prý jsou tak výhodné a levné? Po desetileté pauze od největšího polistopadového tunelu do českých veřejných financí v podobě podpory solárních elektráren a jejich baronů jsme dnes ve fázi intenzivních pokusů zopakovat podobný útok na kapsy spotřebitelů a daňových poplatníků. První solární pokus za vyčerpané dotace ve výši bilionu korun (do roku 2030) s instalovanou kapacitou Temelína nám ročně produkuje (převážně v létě) jen asi tři procenta vyrobené elektřiny. Větrníky jedno procento.

V případě realizace takzvaného „zeleného scénáře ČEZ“, pokud by zároveň došlo k odstavení poloviny elektrického výkonu tepláren z důvodů likvidačních cen emisních povolenek a zároveň instalací 6,5 gigawattu nových obnovitelných zdrojů, bychom byli v produkci elektřiny již v lednu 2025 výrazně deficitní. A při pokračování tohoto scénáře by v roce 2030 došlo k rozpadu české elektrizační soustavy.

Už nyní Češi v paritě kupní síly platí za elektřinu nejvíce v EU. A brzy to může být násobně více. Na příkladu elektromobilů, do jejichž nákupu se Češi opravdu nehrnou, je v plné nahotě vidět to, co si evropská elita zřejmě neuvědomuje: že náklady na takzvanou Zelenou dohodu jsou pro nové země EU s daleko nižší kupní silou nepřijatelné, a to i po započtení toku dotací z evropských peněz natištěných na dluh, jejž bude splácet budoucí generace Evropanů.

Největší laboratoří zelené změny se v podobě Energiewende stalo Německo, nejsilnější ekonomika EU. Jak budou Němci řešit zajištění stabilní energetiky po 31. 12. 2022, kdy následkem zelené politiky zmizí 14 gigawattů instalované stabilní kapacity (devět z ukončené výroby z jádra a pět z uhlí)? Jednak do roku 2038 pojede ještě podstatná část německých elektráren na uhlí, jednak budou Němci masivně dovážet elektřinu ze zahraničí a také budou stavět nové paroplynové zdroje závislé na masivním dovozu ruského plynu skrze plynovod Nord Stream 2. Jak úžasná je dominantní pozice ruského dodavatele, se ukazuje už teď – spotová cena plynu je nyní (dokonce v létě s nízkou spotřebou) s 31,5 eury za megawatthodinu 7,3krát vyšší, než byla v červnu 2020.

Racionální němečtí energetici si uvědomují, že pro obnovitelné zdroje musejí mít v trvalé záloze stabilní zdroje z uhlí a plynu. Ty ovšem správce sítě vyřazuje z tržních podmínek a poskytuje jejich provozovatelům takzvané kapacitní platby. A protože se tyhle platby bezmála rovnají tomu, kolik by stály tyto turbínové zdroje při plném normálním povozu, výsledek je v kombinaci s podporou OZE jasný: cena německé elektřiny je nyní nominálně nejvyšší v EU a patří k nejvyšším na světě.

Je dlužno připomenout, že zelená ideologie má za následek také zásadní geopolitické posílení Číny a Ruska. Již dnes Čína dle analýzy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) kontroluje a produkuje 85 procent klíčových nerostů a technologií pro plnění zelených ideologických cílů Západu. Také Rusko si obratně hýčká závislost Německa a dalších zemí EU na ruském zemním plynu. Ten je přitom se započtením všech externalit z pohledu CO2 stejně emisní jako uhlí spalované v Česku nebo jinde v místě těžby.

Ideologie ekologického alarmismu a jeho newspeak ohledně změny klimatu je zcela zásadní novou hrozbou pro naši západní civilizaci. Hrozbou, která může způsobit ekonomický, sociální i politický rozval společnosti. Mnohadenní blackout se všemi důsledky si u nás dokáže představit málokdo. Současná politická elita západního světa včetně té české musí za pomoci vědeckých faktů, argumentů a otevřené široké diskuse včas vyhodnotit všechna rizika spojená s dosud nepromyšlenými důsledky násilné pseudozelené revoluce.

Přece nemůžeme vyspělou západní část civilizace chtít zachránit tím, že ji zničíme.

Reklama

Doporučované