Článek
Koněvova socha pochází z roku 1980. Tím je řečeno vše. Jak k estetice díla, tak k jeho tehdejšímu smyslu. Uprostřed normalizace nebylo co řešit. Oslavování sovětské armády osvoboditelky patřilo – v objemu, který je pro nepamětníky už sotva představitelný – k pilířům režimních rituálů a vlastně režimu samotného. Že se armáda osvoboditelka později vrátila jako okupantka a když se odléval Koněv, v zemi už dvanáctým rokem dočasně tábořila, na tom neměnilo vůbec nic. Naopak.
Když se o Koněvovou sochu vedou spory v roce 2019, není to jen pře historie versus hysterie, nebo jen pře o historii. Ta je, pokud má někdo zájem, dostatečně popsaná a známá. Ale jde taky o to, co to vlastně pomníky jsou. Jak je brát, jak jim rozumět.
Slovo pomník obsahuje archaické „pomni“, připomeň si, pamatuj. Takže účel pomníků je dvojí: oslava velikánů a stimulace veřejné, sdílené paměti.
Oba motivy jsou proměnné v čase, někdy velmi významně, dokonce až tak, že pomníky končí v zapomnění lapidárií nebo sběrných surovinách. U nás ve 20. století běžný provoz.
Pomníky jsou z podstaty trvanlivý žánr. V den vztyčení teprve všechno začíná, začne je ohlodávat zub času. Měděnka i historie. Stojí nehnutě, jakoby majáky dějin, ale právě na pomnících se dá dobře demonstrovat jejich kráčení.
Pomník, co už něco pamatuje, skoro nikdy není jen – někdy blednoucí – oslavou velikána (bod 1). Jeho součástí je i paměť toho, proč byl postaven tady a teď, ale i toho, co bylo pak (bod 2). A to bývá zajímavější než volání slávy a tesání do kamene. Jestli k nám mají pomníky promlouvat, je naprosto nezbytné jim přiznat i účel číslo 2. Jinak půjde jen o pomník pro pomník, o chladnou mramorizaci. (Pro pořádek: řeč je celou dobu o pomnících v demokracii.)
U problematických figur tato teoretická východiska narážejí na tvrdou realitu.
Je potřeba brát v úvahu míru manipulace, lži a často i zločinnosti, na které taková socha stojí. Samozřejmě i city obětí, respektive jejich potomků, ale nakonec city úplně všech, kteří nějaké city v této souvislosti chovají. O pomnících Stalina nebo Gottwalda je zbytečné diskutovat. Ale třeba na návsi v Zákolanech dodnes stojí Antonín Zápotocký z roku 1984, pojetím Koněv. Radnice uspořádala anketu, většina místních byla pro ho tam nechat. Takže tiše pokračuje, s příslušnou tabulkou o tom, co byl komunistický premiér, prezident a místní rodák zač.
Neznám zaručený recept, co provést se sochou maršála Koněva – ale dosavadní model, čili nechat ji na místě s precizní vysvětlující tabulkou, mi přišel jako úplně adekvátní. Socha pro vážné zájemce, už ne falešný symbol jako v roce 1980, ale zpráva o historii. Nějakou rudou pietu nebo naopak rudý atak snad tu a tam společně uneseme.
Socialisticko post-realistická výzdoba stanice metra Anděl (v roce 1985 Moskevská) taky zůstala tam, kde je. Uznávám, že to není tak markantní příklad jako maršál v nadživotní velikosti, a hlavně to není pomník historické osobnosti. Ale princip – pozůstatek oslavy komunismu ve veřejném prostoru – je podobný. Původní dvojjazyčná pamětní deska ve vestibulu informuje, že stanice byla „vybudovaná společně pražskými a moskevskými budovateli metra na počest československo-sovětského přátelství.“ No a? Hrozí nám tím po 34 letech něco, je to nebezpečný vzkaz, recidiva? Ne, je to stimulace paměti.
Obavy z Putina nerozetneme tím, že takovou desku sundáme, ale tím, že jí porozumíme.
Myslel jsem si, že o paměť, o fakta a mýty, o to „jak to bylo doopravdy“ se stejně bojuje hlavně na Facebooku, ne? Není lpění na sochách, co se nedají sdílet ani lajkovat, nejen trochu staromódní, ale i zbytečné? Anebo je to právě naopak – pomníky jsou tím spíš důležité jako trumf, který to tekuté a hybridní přebije?
Když už, víc než Koněvův pomník se mi v Praze příčí Koněvova ulice. U adresy, na mapách se s žádnými vysvětlujícími tabulkami ani historickou reflexí moc pracovat nedá, názvy ulic jsou zkrátka ustavičným výrazem zasloužilosti dotyčných. A plno skvělých lidí ulici nemá.
