Hlavní obsah

Komentář: Nový normál je nebezpečná iluze. Musíme se vrátit do kanceláří

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz

Hned jak to půjde, hybaj zpátky do kanceláří. A klábosit do kuchyňky. Jinak ekonomiku nerozhýbáme.

Reklama

Neposlouchejme vizionáře z Microsoftu a Googlu. Držme se pragmatiků z bankovnictví i odjinud.

Článek

Pandemie změnila to, jak pracujeme. A když píšu my, myslím tím nás všechny „bílé límečky“, kteří jsme do března 2020 chodili do kanceláří a pracovali takzvaně hlavou. Totéž se od nás chtělo i v pandemii, avšak mnohem častěji (nebo dokonce výhradně) z domova. Změní to náš život i po pandemii?

Tento týden zveřejněná velká studie společnosti Microsoft, o které podrobně informoval i server Seznam Zprávy, změnu potvrzuje. Přináší spoustu dat o tom, jak se lidé pracující na dálku cítí a co si myslí. Jak to prožívají běžní zaměstnanci i jejich šéfové a jak se to projevilo na důležitých „číslech“ zaměstnavatelů. Ano, ta data jsou často rozporuplná a protimluvná.

Velmi stručně: lidé si připadají více produktivní a oceňují větší samostatnost. Lépe podle svého názoru hospodaří se svým časem. Mají víc prostoru pro sebe a své koníčky, jsou méně ve stresu. Ale zároveň: chybí jim kontakt s kolegy, negativně pociťují izolaci, získali dojem, že se o ně jejich nadřízení méně zajímají.

Když data budeme volněji interpretovat, zjistíme, že se lidé pracující v pandemii cítí „lépe“, ale i „hůře“ než před pandemií. Což by nebylo tak překvapivé, protože každý z nás je trochu jiný. Více či méně introvertní, s jiným biorytmem a tak dále. Překvapivé ovšem je, že lépe i hůře se zároveň cítí často titíž lidé. Záleží na tom, jak jsou otázky položeny či jaké aspekty se zrovna probírají.

Pro experty z toho plyne jednoznačný závěr, totiž že svět práce se kvůli pandemii nevyhnutelně promění. Nevrátí se do stavu před rokem 2020, ale ani nezůstane „lockdownový“ jako v letech 2020 a 2021. Všichni se shodují na tom, že půjde o nějakou formu kompromisu.

Ostatně i sám Microsoft publikoval studii na svém webu s titulkem: „Příští velkou revolucí je hybridní práce. Jsme na ni připraveni?“

Odpovědí mají být zmíněná data. A ta mají, jak známo, tu výhodu, že jsou otevřena nejrůznějším interpretacím. Samozřejmě tu lze najít onu nejvíc uklidňující a optimistickou. Podle ní bude „nový normál“ jakýmsi ideálním kompromisem kombinujícím to lepší z obou světů.

Jinými slovy některé dny budeme pracovat z domova, ráno si déle pospíme a „do práce“ se pustíme v pyžamu, odpoledne strávíme víc času s rodinou a sportem. A pak budou dny, kdy vyrazíme do kanceláře, užít si společnosti kolegů, zúčastnit se několika nekonečných porad a probrat důležité věci ve firemní kuchyňce.

Zní to dobře? Pro většinu kancelářských zaměstnanců asi ano. Protože když se na data podívají pozorně psychologové, zjistí, že největším zdrojem nekomfortu v době pandemie není to, že musíme být doma (a dělit se o byt s partnerem nebo i dětmi), nebo že máme s kolegy jen elektronický kontakt. Nikoli, nejvíc stresující je to, že toto nastavení někdo rozhodl za nás – my lidé milujeme vlastní svobodnou vůli. A že nevíme, jak dlouho to bude trvat – máme v hlavě zakódovaný odpor k nejistotě.

Hybridní model obě úskalí úspěšně likviduje a nabízí benefity oběma stranám. Zaměstnavatelé ušetří, protože kanceláře budou moci být mnohem skromněji dimenzované. A zaměstnanci se jim odmění vyšší produktivitou, podpořenou jejich větším osobním štěstím. Nádhera! Má to jediný háček. Nebude to fungovat.

Protože hybridní model prostě není ničím jiným než utopií. Je to stejná fantasmagorie jako třeba v osobním životě „otevřené vztahy“, v nichž se partneři domluví, že se budou oba stýkat i s dalšími lidmi. Na papíře to vypadá báječně, ale v reálném provozu to nakonec vždycky havaruje.

Dnešní debaty o „novém normálu“ navíc mají rámec, který nevytvořila jen pandemie. Už delší dobu se debatuje o tom, jak se korporátní svět bude vyrovnávat s tím, že se spousta pracovních procesů automatizuje. Jinými slovy, že nás v práci dřív nebo později nahradí roboti.

Zdaleka to není riziko jen pro průmyslové obory a manuální práci. To je častý omyl. Paradoxně je to naopak. Zaměstnávat „lidskou sílu“ je v provozech často levnější a efektivnější než brutálně automatizovat a vyvíjet fyzické roboty. V duševní práci je to snadnější, protože tam „kancelářskou krysu“ nahradí algoritmus. A do budoucna to může být algoritmus, který napíše jiný algoritmus.

Rád uvádím historku z jedné konference personalistů. Přednášející se ptá asi dvou set lidí v sále, kdo si myslí, že do roku 2030 nahradí 90 procent pracovních pozic částečně či zcela počítače. Ruku zvedne většina lidí, určitě dvě třetiny. Následuje druhá otázka. Kdo si myslí, že robot nebo algoritmus nahradí JEHO práci? Zvedne se pár rukou, ani ne desetina.

Jinými slovy: dokážeme si představit, že počítače nahradí pracovní procesy, které tvoří základ mnohých profesí. Budou umět vést účetnictví, řídit projekty, dělat administrativu (často už to umějí). Ale i stanovovat diagnózu pacientů nebo rozhodovat právní spory. A to dokonce i lépe, než to dnes dělají zkušení profesionálové.

Takže to je naprosto reálné. Co si představit nedokážeme? Že dokážou nahradit nás osobně. A to i v případě, že patříme mezi zmíněné profese. Proč? Protože přece sami dobře víme, kolik děláme činností takzvaně „okolo“. Obnášejí účast na poradách, debaty s kolegy či zákazníky, desítky drobných každodenních rozhodnutí. Copak TOHLE by zvládl nějaký algoritmus?

Nezvládl. Ale zároveň platí, že by to zvládnout nemusel. Lépe řečeno nemusel by v ideálním pracovním světě, který je stoprocentně efektivní a eliminoval vliv lidského faktoru. Možná jednou takový ideální svět vznikne. Ale zatím na to nejsme připraveni. Zaplať pánbůh, dodejme.

Jednu věc jsme totiž my, co pracujeme z domova, mohli v pandemii zjistit. Totiž jaká je vlastně struktura a povaha toho, čemu říkáme práce. Oním tvrdým jádrem a zmíněným základem je něco, co můžeme pojmenovat jako „deep work“, tedy jakási hluboká, soustředěná práce.

To je naše expertiza. Kvůli tomu jsme byli najati a schopnost dělat tuto práci je naší konkurenční výhodou vůči ostatním. V naší schopnosti ji dělat se snoubí náš intelekt (či talent), naše vzdělání a naše zkušenosti. „Hlubokou práci“ děláme, když řešíme problém, píšeme text, vymýšlíme něco nového nebo provádíme nějakou velmi sofistikovanou manuální práci. Vyžaduje to soustředění a energii.

A teď ta druhá strana mince. „Deep work“ zaujímá v našem pracovním programu překvapivě málo času. Z podstaty věci, protože jde o práci náročnou a těžkou. A protože jde o její kvalitu, nikoli kvantitu. V každé profesi a u každé činnosti je to jiné, ale odhaduje se, že to není víc než dvě hodiny denně.

Zbytek je práce, které se někdy říká „soft work“. Obsahuje všechno ostatní včetně debat u kávovaru a teambuildingu jednou za čtvrt roku někde v lesích. Jsou to desítky setkání a konverzací, které každý týden v kanceláři absolvujeme, aniž bychom je plánovali. Ale je to i většina plánovaných porad, kde je naše účast pouze formální či nepodstatná.

A to je také důvod toho, proč si při práci z domova najednou přijdeme o tolik víc produktivní a efektivní. Jednoduše máme na „deep work“ víc času a lepší podmínky. A eliminuje se část „soft work“ nebo „neviditelné práce“, jak se jí někdy říká. Ne úplně, spousty zbytečných konverzací a porad dokážeme nahradit Zoomem či podobnými technologiemi. Ale najednou mnohem jasněji vidíme, jak jsou zbytečné a jak nás ve skutečnosti spíše zdržují.

Podle nedávného českého průzkumu (agentura Ipsos a společnost Welcome to the Jungle) uvedlo 66 procent zaměstnanců, že se zajímá o možnost čtyřdenního pracovního týdne, a 56 procent by lákala zkrácená, pětihodinová pracovní doba. Mezi řádky je přesvědčení, že za tuto dobu lze hravě zvládnout to, na co je nyní vyhrazeno 40 hodin týdně. Zřejmý je předpoklad, že plat by asi zůstal stejný.

Roční práce v „pandemickém“ režimu se ukazuje jako celkem vhodně načasovaná generálka na dobu, kdy by naši práci opravdu mohli začít přebírat roboti. Jde jen o to určit, který „deep work“ lze algoritmem nahradit. Ale stále platí původní předpoklad, že s výjimkou vysoce kreativní a specializované práce v podstatě jakýkoli.

Na druhé straně pandemie a práce z domova ukázaly, že „soft work“ je možná neviditelná, ale rozhodně ne zbytečná. Že všechny ty zdánlivě zbytné, obtěžující a někdy zjevně nesmyslné pracovní procesy lze optimalizovat, ale ne škrtnout. Po roce je zřejmé (a potvrdil to třeba šéf investiční banky Goldman Sachs v nedávném rozhovoru), že když se lidé přestanou fyzicky sekávat, narušuje to ve firmě předivo vztahů a procesů, které jsou pro fungování stejně důležité jako samotný „deep work“.

Doba radikálních změn v práci nepochybně přijde. Ale ještě je brzo. A teď po pandemii, kdy je světová ekonomika bezprecedentně slabá a zranitelná, je na podobný experiment ta nejméně vhodná doba. Neměli bychom poslouchat vizionáře z Microsoftu, Googlu a dalších technologických firem, které se práce z domova nechtějí vzdát a sní o hybridním modelu. Sní hlavně proto, že to je mimořádně příhodné pro jejich byznys.

Pravdu má zmíněný David Solomon z Goldman Sachs, ale i šéfové dalších velkých korporací. Práce z domova ani žádný hybridní model nejsou „nový normál“. Potřebujeme starý normál, aby se svět dal znovu do pohybu. Potřebujeme udělat svůj „deep work“, ale hezky v kanceláři jako před dvěma lety. A pak potřebujeme půl hodiny mluvit s kolegou o fotbale, strávit čtyřicet minut v kuchyňce a večer si skočit na firemní badminton.

Potřebujeme starý dobrý svět.

Reklama

Doporučované