Hlavní obsah

Komentář: Superhrdinům zakážeme sex. Smí jenom zachraňovat planetu

Štěpán Šanda
Spolupracovník redakce
Foto: Warner TV / ABC, Profimedia.cz

Batman (Adam West) a Catwoman (Julie Newmar) laškují v americkém seriálu z 2. poloviny 60. let.

Reklama

V superhrdinském komiksu je možné všechno – pokud nehrozí, že by to kazilo byznys.

Článek

Před pár týdny se americký (a částečně tedy i západní) popkulturní provoz zachvěl zdánlivě úsměvnou kontroverzí, která se týkala animované série Harley Quinn. I člověk s pouze povrchní znalostí současné zlaté horečky okolo filmů a seriálů s komiksovými náměty už je doma: Gotham, hrdina zahalený v černé masce a plášti, temná atmosféra, groteskní padouši v čele s Jokerem a jeho stále výraznější partnerkou Harley Quinn.

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Oč šlo? Rozpaky vzbudilo vyjádření producentů seriálu dnes již ikonické postavy pro americký kulturní časopis Variety. V článku si Justin Halpern a Patrick Schumacker pochvalují kreativní volnost, kterou jim vydavatelství DC, pod které spadá batmanovské univerzum, při práci na antihrdinské sérii dává. Jak vyšlo posléze najevo, tato svoboda však není neomezená. „(…) Ve třetí sérii ‚Harley‘ byl okamžik, v němž měl mít Batman orální sex s Catwoman,“ vzpomněl Halpern. Přes DC však taková scéna neprošla. Na tom by nemuselo být nic tak zvláštního například vzhledem k puritánskému dědictví americké společnosti a předsudečnému vnímání komiksů nebo animované tvorby jako něčeho primárně určeného pro dětské či dospívající publikum (což ale není případ seriálu Harley Quinn). Zaujalo ale tvůrcovo otevřené vysvětlení: „Hrdinové tohle nedělají (…) Je těžké prodávat hračky, pokud Batman zároveň někomu dává orální sex,“ parafrázoval rozhovory s vydavatelstvím DC producent Justin Halpern.

Oproti jiným událostem a světovým problémům jde o prkotinu, řeknete si. Možná. Ale i přesto se tu dozvídáme něco o světě, ve kterém žijeme.

Předně, kauza „uspokojujícího“ Batmana ukazuje na společenskou bezradnost, co se týče dětí a světa intimity a sexu. Firmě by se zkomplikoval prodej hraček – pokud by nějaké dítko dostalo superhrdinskou figurku a jalo se vyhledávat její příběhy, třeba by doopravdy narazilo, jaká hrůza, na patrně nijak explicitní sexuální scénu. A to by vedlo k otázkám. Na internetu se přitom děti setkávají s pornografickým, a tedy i sexuálním obsahem čím dál tím dříve. Americká psychologická společnost před čtyřmi lety uvedla, že v rámci její výzkumné skupiny byl průměrný věk prvního kontaktu s pornem 13,4 roku. V britském o rok starším výzkumu to bylo 94 procent dotazovaných ve 14 letech. Můžeme předpokládat, že v Česku nebudou čísla o tolik jiná, přičemž lze odhadnout, že věk prvního kontaktu s pornem bude stále ranější. Jak tento trend ovlivnila výuka v karanténě, je otázkou.

Proč by nemohly postavy superhrdinů posloužit jako prostředek, jak lépe reagovat na společnost stále hlouběji penetrovanou velmi snadno dostupnou a většinově stále nerealistickou pornografií? Třeba právě vyřazené scény by možná umožnily dětem nějak citlivě a srozumitelně vysvětlit, že sex je běžnou součástí života a je důležité, aby přinášel potěšení všem zúčastněným. A to obnáší třeba i Batmana, jak míří hlavou a ústy „dolů“. Pro superhrdinu, a o to méně pro běžného muže, nejde o nijak podřízenou pozici, spíše naopak tím ukáže vstřícnost a určité naslouchání potřebám partnerky.

Na kauzu se můžeme podívat ještě z hlediska komiksové historie. Americké sešity s barevnými obrázky a typickými bublinami byly například v 50. letech předmětem cenzury a tažení politiků a různých organizací proti domněle pokleslé zábavě, která v některých očích propagovala homosexualitu. Vydavatelství DC už tehdy fungovalo. Je proto zarážející, že ono samo nyní nikoli ve jménu ochrany „tradičních hodnot“, nýbrž ve jménu prodeje hraček nechce riskovat „mravní ohrožení mládeže“.

V kontextu komiksů o superhrdinech, kde je prakticky všechno možné, je tento zvláštní konzervatismus o to palčivější. Několik časových linií – žádný problém. Projde i řada, v níž Batman vystupuje v podobě robotického dinosaura. Ale dokud všechny tyto na první pohled absurdní nápady neohrožují zisk, je vše v pořádku. Ale scéna ze skutečného života není.

Komiksy a popkultura obecně samozřejmě podléhají společenskému ovzduší, obojí se vzájemně ovlivňuje. Vidět to jde i na Batmanově souputníkovi ze stejné komiksové stáje – samotném Supermanovi. Ten ve svých prvních dobrodružstvích naplňoval do určité míry reformní politiku Nového údělu – „aby přinutil vládu zbudovat kvalitnější bydlení (pokud tedy za kvalitnější bydlení považujeme moderní chudinské paneláky), zboural automobilku, jejíž fušerské produkty způsobovaly smrtelné nehody, a bojoval se zkorumpovanou policií,“ připomíná australský komiksový teoretik Ian Gordon v článku o ideologických proměnách supermanství. A není divu – do hodnot raného Supermana se otiskla i zkušenost židovských imigrantů, jeho autorů Joa Shustera a Jerryho Siegela.

Superhrdinové jsou zpravidla všemocné bytosti. Superman by se ani nezapotil při řešení hladomorů či jiných problémů, které brání světové utopii – přesto ani na stránkách časopisů nebo filmových políčkách s touto postavou nikdy tento ideální svět nenastane, ba co víc, ani se o něj neusiluje. Toho si všiml už sémiolog a spisovatel Umberto Eco ve svém slavném eseji Mýtus Supermana.

Současná avantýra Batmana s Catwoman nakonec ukazuje něco podobného – v superhrdinském komiksu je možné všechno. Kromě toho, co by nabouralo profit a naše zažité představy, třeba v oblasti intimity a sexu.

Reklama

Doporučované