Hlavní obsah

Komentář: Třicet let po listopadu 1989 hrozí eroze demokracie

Michal Klíma
politolog
Foto: Profimedia.cz

Sametová revoluce.

8. 11. 10:00

„Jen aktivní a vzdělaná občanská společnost může vyplnit mezeru či propast mezi lidem a státem. Naopak ideálem autoritářů a neprůhledných parazitických uskupení je lhostejný a poddanský lid,“ píše v komentáři pro Seznam Zprávy politolog Michal Klíma.

Článek

V tomto roce si připomínáme – nejen v České republice – 30 let od chvíle, kdy padla železná opona, byla zbourána Berlínská zeď a komunistický totalitní systém se zhroutil. Země sovětského bloku tehdy měly zadrátované hranice a po lidech, usilujících o útěk do svobodného světa, se střílelo. A právě v roce 1989, na počátku bouřlivých změn, panoval všeobecný optimismus. Lidé najednou mohli svobodně cestovat, studovat a číst knížky, jaké chtěli. Přední politolog Francis Fukuyama psal o triumfu demokracie a konci historie.

Realita však byla komplikovanější. Žádný automaticky vzestupný vývoj od totality k demokracii se nekonal. Naopak, v mnoha zemích postsovětské Eurasie došlo postupně k návratu diktatur. A také v některých zemích střední Evropy dochází v posledním desetiletí k erozi demokracie.

Uchvácení státu

Kde hledat příčiny takového vývoje? Především, přechod od komunistické totality k demokracii předpokládal komplexní manévr společnosti, který z hlediska složitosti neměl obdoby a který nešlo vyzkoušet v laboratorních podmínkách. Po náhlém kolapsu systému bylo třeba přistoupit k trojí transformaci současně.

Zaprvé, vybudovat novou státní identitu – po rozpadu Československa, Jugoslávie či Sovětského svazu.

Zadruhé, zavést novou ústavu, tedy založit demokratické instituce a právní řád.

A zatřetí, přejít od státně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství prostřednictvím privatizace státních podniků.

V historicky krátkém okamžiku se tak odehrál bezprecedentní přesun původně státního majetku do převážně soukromých rukou. Vše se dělo v prostředí absence právního státu. Neexistovala funkční administrativa, policie a soudnictví, ani příslušné zákony. Nastal stav jistého „přítmí“ či „zhasnutí“, neboť při převodu rozsáhlého státního majetku nebyly nastaveny dostatečné bariéry proti predátorskému chování. V důsledku toho došlo k erupci korupce, klientelismu a organizovaného zločinu.

Proto ekonomové a politologové začali po roce 2000 zkoumat nový fenomén „uchvácení státu“, v angličtině „state capture“. Šlo o období unikátního zlatokopectví, jakéhosi Klondiku, kdy v krátkém časovém momentu proběhla akumulace majetku a bohatství.

To, co se v jiných zemích přirozenou cestou vyvíjelo staletí, to v zemích bývalého sovětského bloku trvalo pouhých 10 až 15 let. Nebylo divu, že na dělení státního majetku parazitovali různí novodobí bossové, kmotři a oligarchové, napojení na úplatné struktury v některých politických stranách.

Nejvýhodnější bylo ostatní oblafnout

Atmosféru té doby výstižně popsal profesor Václav Rajlich, aplikující teorii her takto: „Za jistých okolností je nejvýhodnější ostatní oblafnout. Po několika takovýchto oblafnutích se systém může snadno zvrhnout v destruktivní závod. Úroveň jednání se neustále snižuje, každý se snaží podrazit druhého, jsou používány horší a horší metody, a do popředí se derou ti nejméně vybíraví.“ Za špatný pak považuje systém, ve kterém jsou „pochybní vítězové odměňováni za nečistou hru,“ čili za porušování psaných i mravních pravidel.

Ve veřejném prostoru se dnes tito „pochybní vítězové“ snaží uzurpovat stále více moci a demontovat systém brzd a protivah. Nejenže nedodržují základní zákon země, čili ústavu, ale usilují o podrobení si práce soudů, státních zástupců, policie a médií. Narušují tím právní stát a princip rovnosti před zákonem.

V takovém prostředí se jako ryby ve vodě cítí politici s autoritářskými sklony, lépe se daří jejich svévoli, manipulacím a dezinformacím.

Autentická občanská společnost

Jak z toho všeho ven? Jak po třiceti letech stabilizovat křehkou demokracii?

Nabízí se zde teze sociologa Ralfa Dahrendorfa, který zformuloval tři základní milníky na cestě k zajištění stabilní demokracie a svobody. Konkrétně stanovil tuto časovou mapu:

1. Nejdříve potrvá přinejmenším 6 měsíců přijetí nové ústavy;

2. poté potrvá přinejmenším 6 let, než lidé pocítí přínosy ekonomické reformy;

3. avšak přinejmenším 60 let potrvá, než se vytvoří společenský základ každé demokracie, a tím je autentická občanská společnost. Právě až bude splněna tato třetí podmínka, teprve tehdy budou ústavní a ekonomické reformy fungovat nejen za pěkného počasí, ale i v období bouřek.

V Dahrendorfově pojetí tvoří občanskou společnost hustá síť nezávislých občanských organizací, které nemají jedno, ale tisíce center. Proto je obtížné jim nasadit roubík, ať již o to usilují monopolisté z řad politických stran, vlády či prezidentské kanceláře.

Jen aktivní a vzdělaná občanská společnost může vyplnit mezeru či propast mezi lidem a státem. Naopak ideálem autoritářů a neprůhledných parazitických uskupení je lhostejný a poddanský lid.

Čtvrté desetiletí

Dostáváme se do čtvrtého postkomunistického desetiletí, jež se vyznačuje zvýšenou domácí a mezinárodní turbulencí. Je zřejmé, že činnost občanské společnosti nemůže nahrazovat volby a politické strany či hnutí. Nicméně může působit po celé funkční období politiků jako korekce a prevence proti svévoli, proti nerespektování práva a mravních hodnot.

Je proto žádoucí vyvíjet občanský tlak k dosažení těchto cílů: zamezit vysávání veřejných zdrojů, zajistit dodržování ústavních pravidel; respektovat nezávislost soudnictví a veřejnoprávních médií; odpolitizovat práci státního zastupitelství.

Jestliže by občanská společnost zůstávala nečinná, nebudeme si moci být jisti, zda nás dříve nebo později nebudou brutálně mlátit policisté v helmách tak, jak se dnes běžně děje v autoritářských zemích, a jak se v Československu naposledy stalo právě před třiceti lety – v listopadu 1989.

Autor je politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha

Doporučené