Hlavní obsah

Komentář: Vláda si koleduje o pátou vlnu

Martin Čaban
Komentátor
Foto: SZ Michal Šula

Testování je základní nástroj pro kontrolu epidemie. Omezovat jej je chyba.

Reklama

Existují tři hlavní způsoby, jak pokazit finiš v závodu s epidemií. Kabinet Andreje Babiše se rozhodl vyzkoušet všechny.

Článek

Když běžec se solidně vybudovanou a tvrdě vydřenou pozicí vbíhá do cílové rovinky velmi dlouhého závodu, může udělat několik věcí. Může v nezměněném tempu a bez uhnutí z poslední úspěšné strategie dorazit bezpečně a „na jistotu“ až do cíle a tam si vydechnout. Má-li skutečně jistý náskok, může si v koncovce taky trochu odfrknout a doklusat to do cíle už volněji. Anebo se může s cílovou páskou na dohled střelit do nohy a vypíchnout si obě oči. Přesně tak se začíná chovat česká vláda v poslední fázi svého krvavého a nekonečně únavného závodu s koronavirem.

Uznejme, že cíl je fakt blízko. Očkování zrychluje, i když má pořád rezervy, středeční počet nově nakažených spadl poprvé od loňského září ve všední den pod tisíc, sedmidenní incidence na 100 tisíc obyvatel je pod 60. A tak se dá celkem pochopit, že vláda začala s rozvolňováním, dokonce trochu rychlejším, než původně plánovala, a začíná uhýbat od striktní strategie, která jí a nám pomohla se k těmto hodnotám dostat. To by se dalo ještě přirovnat k onomu druhému běžeckému scénáři z úvodu, tedy že se běžec v dobře připravené koncovce bude mírně „ulejvat“.

Jenže poslední rozhodnutí kabinetu Andreje Babiše směřují k neodpustitelnému scénáři třetímu, v němž se běžec v závěrečné rovince nepochopitelně zmrzačí a zkomplikuje si nejen dosažení cílové pásky, ale i následnou regeneraci.

Existují v podstatě tři způsoby, jak lze slibný vývoj české epidemie covidu-19 ještě opravdu dost pokazit a v krajním případě přivodit zemi světově unikátní pátou epidemickou vlnu.

Prvním je předčasně rezignovat na masivní testování, tento základní nástroj boje s pandemií. Jak se epidemická situace v Česku lepší, sílí hlasy po ukončení plošných testů ve firmách i ve školách a také po omezení úhrad dobrovolných antigenních testů ze zdravotního pojištění. Ano, testování není úplně levná legrace. Zhruba dvě miliardy korun měsíčně jsou ale cenou za to, že stát má solidní přehled o tom, jak se epidemie vyvíjí.

Momentálně tento nástroj hlásí, že se epidemie vyvíjí dobře, ale to je přece dost hloupý důvod pro to jej vypínat. Rozhodně nehlásí, že by končila. A jak to vypadá, když stát ztratí pojem o vážnosti situace, už jsme viděli minimálně dvakrát – na jednotkách intenzivní péče i na hřbitovech.

Ekonomové z IDEA spočítali, že jeden týden zavřených škol vychází stát zhruba na 33 miliard korun v budoucích ztrátách. Hlavnímu ekonomovi Deloitte Davidu Markovi zase vyšlo, že jeden den lockdownu při jeho tvrdosti z přelomu zimy a jara stojí zhruba dvě miliardy korun. Platit dvě miliardy měsíčně za nástroj, který může účinně bránit potřebě znovu zavírat školy a obchody, se touto optikou opravdu nezdá jako předražený špás. Jeho vypnutí nebo výraznější omezení se naopak jeví jako nezodpovědné vypíchnutí vlastního oka.

Bohužel, jak vyplývá i ze zjištění Seznam Zpráv, na Ministerstvu zdravotnictví má tenhle nástroj řadu velmi vlivných odpůrců a je zřejmě i jedním z důvodů nevole vůči odborné skupině MeSES. To je v citlivé finální fázi boje s nákazou alarmující zpráva.

Druhou spolehlivou cestou do průšvihu je ignorování rizik plynoucích z mutování viru a šíření jeho dosud málo probádaných variant, v současnosti především té takzvané indické. Přes všechny řeči o důležitosti sekvenování co největšího počtu odebraných vzorků poskytne vláda prostředky na zhruba poloviční kapacitu, než je odborníky doporučovaných osm tisíc vzorků měsíčně. To se zejména při pohledu na budoucí boj s případnými virovými variantami de facto rovná vypíchnutí druhého oka.

Třetím způsobem, jak si zadělat na budoucí problém, je odstřihnout se od špičkových expertů, které ani po roce zkušeností ze spolupráce s kabinetem neopustil entuziasmus a chuť podělit se o znalosti, které se ve státním aparátu na rozdíl od akademické a vědecké půdy z logiky věci prostě vyskytovat nemohou.

Odstřihnutí skupiny MeSES od práce Ministerstva zdravotnictví pod záminkou jakési záhadné „restrukturalizace“ úřadu je problematické hned z několika důvodů. Například jde o dost nedůstojnou ukázku, že za široká záda špičkových odborníků se vláda ráda schová, když jde do tuhého a je třeba prosazovat nepříjemná opatření. Ale když se situace zlepší a politický instinkt zavelí vyhlásit vítězství nad virem, je třeba se rychle zbavit škarohlídů, kteří by třeba mohli naznačovat, že situace ještě zdaleka není na oslavy vítězství zralá. Je to jako ustřelit si nohu, která vám pomohla dostat se do cílové rovinky.

Náměstkyně ministra zdravotnictví (a jedna z adeptek nástupnictví po Petru Arenbergerovi) Martina Vašáková pro Český rozhlas prohlásila, že ministerstvo MeSES nepotřebuje a že si neumí představit situaci, v níž by jej snad ještě kdy potřebovalo. Na ministerstvu je prý dost „skutečných odborníků“, epidemiologů, imunologů, vakcinologů, infektologů i hygieniků. Tato slova jsou nejen velmi arogantní, ale především velmi hloupá.

Hlavní půvab MeSES nespočívá ve zvučných jménech lékařských kapacit, které se skupinou spolupracují. Spočívá v tom, že byla od počátku postavena jako „mezioborová“. Ano, když je s epidemií opravdu zle a počítá se každé lůžko na jipkách a každý volný ventilátor, mohou pro řešení situace a vymýšlení opatření asi stačit ministerští epidemiologové a statistici – jakkoli můžeme směle prohlásit, že v našem případě nestačili a MeSES odvedl obří kus práce právě i v těch nejhorších časech.

Jenže mezioborový přístup je a bude zcela klíčový právě pro fázi, do níž (doufejme) míříme, totiž pro postcovidovou regeneraci. Jak dát dohromady školství a vzdělávání, jaká covidová poučení a jaké zkušenosti přenést do dalšího běžného života, jak zhojit covidové trhliny ve společenském předivu, jak se vyrovnat s pasekou, kterou vládní opatření udělala v právním povědomí české veřejnosti, to všechno jsou klíčové otázky pro budoucí vývoj celé země, které dalece přesahují kompetenci hygieniků. Proto vedle sebe v MeSES seděli a sedí lékaři, sociolog, právník, demografka či ekonom. Podobný přístup s větším důrazem na ekonomiku uplatňuje i další expertní iniciativa KoroNERV, s níž vláda také velmi ostentativně nespolupracuje a vnímá ji spíš jako obtížný hmyz.

Mezioborové otázky začnou přitom se zlepšující se covidovou situací vyplouvat na povrch čím dál výrazněji a vláda na ně není připravena ani omylem. Nemá nic, co by připomínalo nějaký postpandemický jízdní řád, rehabilitační plán, strategii, jak dát Česko po děsivé zkušenosti zase dohromady. A teď se s arogancí zbavuje poradního orgánu, který je dobře postavený, ochotný ke spolupráci a po ruce.

Takže oslepený běžec, který s velkou dávkou štěstí dohopká po jedné noze do cíle, najednou zjistí, že odpočinek se nekoná, protože mu kolabují klíčové orgány a není schopný se nadechnout a nabrat sílu. Možná vláda tenhle scénář Česku ordinuje z neschopnosti dohlédnout obří problémy, které postcovidová doba před Česko postaví. Možná je to z politické vypočítavosti, protože před volbami je prostě nutné jásat, ne se chmuřit nad dalšími problémy, které mohou během končící epidemie a po ní ještě přijít. Na každý pád si koledujeme o velký průšvih, přičemž je v moci vlády mu zabránit, nebo aspoň snížit riziko.

Reklama

Doporučované