Hlavní obsah

Komentář: Volby podle jídelníčku

Foto: Profimedia.cz

Politický marketing je trochu přeceňovaný; stejně jako u jakékoli reklamy bychom jí ani v politice nikdy neměli věřit absolutně. (Snímek volebního hesla ANO z roku 2017.)

Reklama

Pokud politik vytváří dojem, že sám bude řešit problémy jednotlivých občanů, zastírá tím nechuť skutečně budovat profesionální státní aparát, píše pro Seznam Zprávy politoložka Vladimíra Dvořáková.

Článek

Jdete-li na oběd do restaurace, může vás v některých případech zaskočit bohaté menu, byť někdy nakonec zjistíte, že fakticky jde o tři čtyři základní jídla, obohacená tu trochu jiným kořením, přidáním či ubráním nějaké ingredience a odlišená použitím exotického názvu. A starší generace si může nostalgicky zavzpomínat na dobu, kdy z úst číšníka občas zaznělo: „Máme guláš, co si dáte?“

Do podobné situace se dostávají občané v demokracii. V orientaci jim příliš nepomůže „menu“ bohaté na počty stran, které si mnohdy spojují s jednoduchými hesly s větším či menším množstvím chilli papriček, případně s obrázky kandidátů uměle dotvořenými „imagemakery“, pokud je na kandidátovi co vytvářet a není nechán raději prostor jen pro hrubou sílu. Politický marketing nesporně hraje roli, ale je trochu přeceňovaný; stejně jako u jakékoli reklamy bychom jí ani v politice nikdy neměli věřit absolutně. A koneckonců je dobré, byť nabídka není nic moc, že existují i jiné chody než ten guláš.

Když se z občana stane volič (tím, že se rozhodne jít k volbám a začne zvažovat svou volbu), je dobré si ujasnit několik základních věcí. Demokracie nevytváří ráj na zemi, politici jsou jen lidi a každá vláda a každá politická strana bude dělat chyby. V demokracii je každá vláda dočasná (pro tempore), za čtyři roky si bude možné zvolit vládu jinou (a v mezidobí zcela legitimně proti té současné protestovat). V rámci konkrétního vládnutí se mi může vést lépe či hůře, stejně tak jako i celé zemi, ale jen málokdy se v demokracii podaří dovést zemi za čtyři roky „cugrunt“. Demokracie nehledá spasitele, ale vytváří složitý systém vyvažování moci a skládání účtů; jeho narušení pak může představovat největší hrozbu – to když vítěz(ové) voleb umožní navařit pro příští volební menu jenom ten „guláš“.

A tak pokud se volič ztotožní s Masarykovou úvahou, že pokud má demokracie nedostatky, je vhodné odstraňovat nedostatky, a nikoli demokracii, je dobré upozornit na některé prvky politické reklamy v této volební kampani.

1. Politik (ani ten vítězný) není vlastníkem státu. Pokud politik vytváří dojem, že sám bude řešit problémy jednotlivých občanů, zastírá tím nechuť skutečně budovat profesionální státní aparát.

2. Volební mítink nabízející možnost lékařského vyšetření (zrak, kožní znaménka) není lidumilství, ale zastírání neschopnosti systémově řešit nedostatečný přístup k lékařské péči (sehnat očního či kožního lékaře může být v současnosti opravdu potíž).

3. Zvyšování důchodů a platů a podpora rodin s dětmi jsou jistě příjemné a mnohdy i velmi potřebné věci. Ale mnoho lidí řeší takřka nerudovský problém „kam s ním“, a to jak na úrovni starších příbuzných, kdy rodinná péče a podpora již nestačí, tak na úrovni dětí, pokud se matka (či otec) snaží vrátit do zaměstnání před dovršením třetího roku dítěte (a někdy je to těžké i později).

4. Vyrovnaný rozpočet, respektive splácení dluhů není jen o škrtech a šetření s vágním vymezením, kde a na kom se ušetří a kde a na kom se neušetří (zatím víme jistě jen to, že na příjmech poslanců se šetřit nebude). Jde také o příjmovou stránku rozpočtu, to znamená daňovou zátěž. Kdo ji ponese?

5. Boj proti korupci neznamená jen úspěšné vyšetřování, podání obžaloby a rozhodnutí soudu. Jde o nastavení funkčního a politicky nezávislého kontrolního mechanismu při nakládání s veřejnými prostředky. A jako již v předchozích obdobích se i v tomto „úspěšně“ podařilo zabránit přijetí zákona o lobbingu, o ochraně oznamovatelů korupce a především ústavního zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ). Politici mohou zůstávat v klidu, tento nejvyšší auditní orgán nebude i nadále moci kontrolovat hospodaření krajů, statutárních měst, státních, krajských či městských podniků (Čepro, ČEZ). Vysoká hra o NKÚ (jde o kontrolu veřejných prostředků v hodnotě cca 1,5 bilionu korun) se hraje již deset let a pravidelně se do ní zapojuje i Senát (letos v průběhu srpna, aniž by se tomu věnovala větší pozornost). V rámci konkrétních politických stran totiž politici ústavní zákon ve Sněmovně podpoří, ovšem politici z týchž stran jej v Senátu odmítnou. Jak prosté!

Tak dobrou chuť.

Reklama

Doporučované