Komentář: Vystrašený Andrej Babiš se schovává za ochranku

Ptají se. Trvají na odpovědích. Chtějí rozumět tomu, co premiér dělá nebo v minulosti dělal a proč. Jsou neodbytní. Nespokojí se s nicneříkajícím blábolem, natož s odpovědí, která s jejich otázkou vůbec nesouvisí. Ano, jsou někdy otravní, ale je to jejich práce.

Novináři.

Nejsou takoví všichni, samozřejmě. Například ti, kteří patří k premiérovým zaměstnancům v jeho holdingu, takoví prostě už z podstaty být nemůžou, stejně jako takoví nejsou ti, pro něž spíš než důrazné trvání na odpovědi je důležitější, aby se jim premiér příště znovu postavil před kameru a pronesl v jejich televizi své monology.

Píšu o novinářích, kteří plní roli hlídacích psů. Nebo, chcete-li, veřejné kontroly těch, co jsou u moci. Ptají se, aby zjišťovali a kontrolovali, a tím zprostředkovávají informace a zjištění veřejnosti, která se sama ptát nemůže.

A právě těchto lidí se Andrej Babiš bojí jako čert kříže. Proto se schovává za ochranku a nereaguje na otázky novinářky Hany Čápové, která jej šla konfrontovat se zjištěním ohledně jeho tajné firmy v daňovém ráji. Proto odmítá mluvit s reportérem BBC se stejným dotazem a říká mu, že se měl předem ohlásit.

Za sebe můžu říct, že předem ohlášené dotazy nic neřeší. Poslal jsem před čtyřmi týdny premiérovi dotaz, když jsme připravovali reportáž o zakleknutých konkurentech Agrofertu. Výsledek: nula.

Babiš nemluví se Seznam Zprávami, nemluví s Otázkami Václava Moravce, nemluví se 168 hodinami, nemluví s Reportéry ČT, nemluví s DVTV, nemluví se serverem Neovlivní, nemluví s Reportérem, nemluví s Forem 24, nemluví s Respektem, nemluví s Reflexem…

Minulý týden dokonce jeho Úřad vlády nechal vyškrtat už akreditované novináře z tiskové konference.

Nechal vyvést reportérku a fotografa Respektu z veřejné předvolební akce.

Deset dnů, týden před volbami se nervozita u politika dá pochopit, ale měl by si dát pozor na to, aby to pro voliče nezačal být až příliš nápadný signál jeho strachu. Co skrývá? Čeho se tak strašně bojí? Proč se tak zvětšila armáda jeho údajně „nepřátelských“ médií?

To přece vidí každý. Babišovy argumenty, že novináři výše zmíněných médií jsou jím „posedlí“, „mstí se mu“, jsou „zkorumpovaní“, „mafiánští“, „zhrzení“ a já nevím co ještě, jsou přece legrační.

Už dříve se obklopil skupinou mluvčích, kteří k němu nepustí nikoho s předem neschváleným dotazem, teď už tedy – jak jsme viděli v neděli – spoléhá i na široká ramena a ostré lokty své ochranky.

Je to trapné a nedůstojné.

Vysvětlení téhle Babišovy taktiky je prosté: Navenek – zejména ve svých monolozích Čau lidi na Facebooku – hraje roli perfektního manažera, který myslí na řadové občany, a státníka, co si ví se vším rady, ale samotnému je mu jasné, že je to jen klamavá reklama. Perfektním manažerem není (to dokázal v době pandemie) a státníka umí zahrát na kamery, jen když mu poradci napíší projev, na hony vzdálený jeho běžnému, často chaotickému vyjadřování.

Zkrátka novináři, kteří se ptají, pátrají, chtějí znát vysvětlení, by ho velice rychle demaskovali. A to nemůže potřebovat. A tak raději prchá a křičí: „Je to lež! Je to kampáň!“

I proto vítá ochranku coby hráz před dotěrnými novináři.

Andrej Babiš se ale strašně plete. Všichni novináři, které si dal na černou listinu, se jím zabývají ne proto, že jsou jím posedlí, ale prostě proto, že už osm let vládne. A kdo vládne, má se zpovídat a být pod veřejnou kontrolou.

Tito novináři svou práci dělají vesměs dlouhá léta. Udělali své zkušenosti s arogantním Václavem Klausem i vzteklým Mirkem Topolánkem, prolhaným Milošem Zemanem i domýšlivým Jiřím Paroubkem. Byla to často nepříjemná setkání plná emocí, ale tak to nejspíš má být. Dneska vládne jeden, po něm přijde další. A jedeme dál…

Andrej Babiš teď svým voličům říká, že zlí novináři proti němu vedou kampaň. Část voličů mu to bezesporu věří, prostě proto, že mu bezmezně důvěřuje a fandí mu. Vyčítat jim to nelze. Ale ani jim nepřeju, aby už napořád žili ve světě, kde si politici dělají, co chtějí, a nikomu se z ničeho nezpovídají. Takový svět tu skončil před téměř 32 lety a nevěřím, že by se někdo naprosto vážně chtěl vrátit do země, kde se těm mocným smí jen přikyvovat a nikdo nesmí nic zpochybnit, natož po něčem pátrat, jinak špatně skončí.

Ani šéf ANO to určitě chtít nemůže. Až bude jednou v opozici, bude určitě zase číst ze zjištění novinářů (jako to dělával před svým vstupem do politiky) a bude se rozčilovat, kdo tady podvádí, lže nebo krade – a koho je třeba ve volbách porazit.

Prostě klasický koloběh. A na politicích nezávislí novináři v něm jen dál dělají svou práci.