Hlavní obsah

Komentář: Začíná bitva o Senát. Babiš utíká z boje

Jiří Leschtina
Novinář, spolupracovník redakce
Foto: Václav Dolejší, Seznam Zprávy

Svou cestou na Tchaj-wan udal šéf Senátu Miloš Vystrčil letošnímu klání výjimečný tón.

Reklama

Nadcházející volby do třetiny Senátu budou poněkud odlišné od hlasování v letech předchozích. A to nejen kvůli pandemii, která se vrací v plné síle.

Článek

Senátní plebiscit bude probíhat za situace, kdy se horní komora ocitla v nejpříznivějším světle za dobu své existence. Fenomén Vystrčil stvořený průlomovou misí na Tchaj-wan bude doznívat i za čtyři týdny, jež zbývají do hlasovacího víkendu.

Tenhle ojedinělý senátní výsadek na Tchaj-wan by neměl být chápán jen jako vyjádření suverenity a narovnání páteře státu, jak k nelibosti premiéra opakuje Miloš Vystrčil. Ale především jako ve světě průlomové gesto podpory tchajwanské demokracii, jíž komunistická Čína vyhrožuje vojenskou silou. A také podpory Hongkongu, kde Peking už důsledně a nemilosrdně likviduje občanská práva a svobody.

Český Senát coby strážce ústavy teď víc upozornil na své další role. Na roli protiváhy Pražského hradu, který se zhlédl ve východních despociích. A také na roli oponenta vládní koalice, jež hradní politice mlčky přihlíží pod vyděračským dohledem komunistů udržujících Babišův kabinet při životě.

Pro senátní kandidáty Občanské demokratické strany je raketový nárůst popularity šéfa Senátu skutečným požehnáním. Zvlášť když se Miloš Vystrčil odhodlal k osobní podpoře některých uchazečů o Senát.

ODS se tím stává favoritem senátních voleb a má šanci upevnit i rozmnožit své vítězství před dvěma lety, kdy získala deset mandátů ze sedmadvaceti možných. To by jí současně pomohlo udržet svého místopředsedu Miloše Vystrčila v křesle šéfa komory, kam se nečekaně vyhoupl po skonu Jaroslava Kubery.

Bude zajímavé sledovat, jak se kandidáti ODS vpraví do „lidskoprávní“ role, aby srovnali krok s Vystrčilem, v němž už část svobodomyslné veřejnosti vidí pokračovatele Václava Havla, jen vzešlého nikoli z disentu, ale z šedé zóny.

Předseda občanských demokratů Petr Fiala teď zdůrazňuje, že ODS se vždy hlásila k havlovské nedělitelnosti ekonomických zájmů země a podpory lidských práv kdekoli ve světě.

Inu – v hlavě tohoto vysokoškolského profesora to tak asi je srovnané. Pořád ještě to ale bude o dost složitější v ODS. Ve straně, kterou její zakladatel Václav Klaus jako předseda i jako český prezident vytrvale zaplavoval chimérami o tragických důsledcích „havlismu“ otravujícího společnost humanrightismem, NGO-ismem, postdemokratismem a dalšími ideologickými jedy.

V těchto senátních volbách nejen ODS, ale i Starostové a nezávislí, Piráti a další středopravicové strany sázejí na spojování sněmovní opozice. V řadě senátorských obvodů vznikly různě propojené koalice. Samotné partaje o 3 těchto aliancích, patrných i v krajských volbách, mluví jako o šanci vyzkoušet si případnou spolupráci ve volbách sněmovních.

Zejména v případě Senátu jsou ale důvody prozaičtější. Za prvé je to nedostatek kandidátů, kterým trpí všechny strany. A za druhé většinový volební systém do Senátu přirozeně tlačí strany s menšími nebo průměrnými voličskými preferencemi ke společné podpoře uchazečů.

Navíc v Praze, kde opoziční kandidáti větří velké šance na vítězství, vidíme ve všech třech volebních obvodech nikoli shodu ale hodně nesentimentální souboje uvnitř pravice. Obhajující senátoři, kteří patřili v horní komoře k těm výraznějším a činorodějším zákonodárcům, zde budou čelit silným soupeřům bojujícím o úplně stejné voliče.

V Praze 1 bude stávající senátor Václav Hampl za KDU-ČSL soupeřit s Miroslavou Němcovou podporovanou mateřskou ODS a také TOP 09 a STAN. V Praze 5 se senátor Václav Láska, za nímž stojí lidovci, bude potýkat s Michaelem Žantovským (TOP 09, ODS, STAN). A v Praze 9 zase ODS vyslala známého vojenského historika Eduarda Stehlíka, aby vystrnadil ze senátorského postu Davida Smoljaka podporovaného STAN, Piráty a TOP 09.

Při pohledu na tuto „bratrovražednou“ skrumáž působí jako z jiného světa rozhodnutí dalšího kandidáta na Praze 1, spisovatele a nakladatele Jiřího Padevěta, odstoupit z boje a dále netříštit síly středopravicového tábora, k němuž se Padevět hlásí.

Zvláštním způsobem letos přistoupilo k senátním volbám hnutí ANO. Nejen v Praze, ale ani v dalších šesti obvodech nepostavilo žádného vlastního kandidáta. Což zaujme u Babišovy vládní formace, která již dlouho vévodí volebním preferencím a podle prvních zveřejněných průzkumů je adeptem na vítězství v krajských volbách.

Jenže v senátních volbách Babišovo uskupení dostává pravidelně na frak. Hnutí se za dobu své krátké existence účastnilo bojů o Senát čtyřikrát a za tu dobu získalo ubohých osm mandátů. Dnes má v horní komoře sedm zástupců včetně jednoho přeběhlíka.

Problém ovšem vězí i v osobě premiéra Andreje Babiše, který svými špatně skrývanými autoritářskými tendencemi rozděluje společnost – stejně nesmiřitelně jako dva z jeho předchůdců v čele vlády Václav Klaus a Miloš Zeman.

Ostatně právě v letech 1998 až 2002, kdy Klaus a Zeman svírali zemi v mocenském kartelu, jenž rozkomíhal demokratické a ústavní pilíře, utrpěly ČSSD i ODS hned dvě potupné porážky v senátních volbách. A to od tehdejší Čtyřkoalice sdružující Unii svobody, lidovce, tehdejší Občanskou demokratickou alianci a Demokratickou unii.

Je evidentní, že marketingový stroj Andreje Babiše stále ještě dokáže ze společnosti vysát podporu třetiny voličů, která stačí na sestavení vlády. Jestliže ale pro daleko větší část občanů zůstává vůdce hnutí ANO nepřijatelný, tak to ve dvoufázových většinových volbách představuje nepřekonatelný hendikep. A to právě kvůli druhému kolu, kde je nutné přitáhnout i názorově odlišné voliče a přesvědčit je o své schopnosti tolerance.

Navíc k senátním volbám chodí málo voličů. Když se voličská účast blíží dvaceti procentům, je to pomalu důvod k jásotu. A když už se někdo vypráví k volbám do Senátu, tak je to z valné části volič vnímavější, jemuž záleží na udržení základů demokracie v zemi. A který Senát vnímá společně s konstitučním soudem jako pojistku proti nahlodávání pilířů demokracie a ústavnosti.

Což je asi také důvod, proč ve volbách do horní komory často propadají jak vládnoucí autoritáři, tak i různí extremisté. A proč v současném senátním klání patří k outsiderům nejen dominantní premiérské hnutí, ale i nesystémové formace jako SPD a KSČM. Tedy právě ti radikálové, již dnes vytvářejí jakousi záložní většinu pro Babišovu koalici s ČSSD a kteří zjevně či skrytě pomáhají ANO postupně ovládnout různé demokratické instituce včetně mediálních rad.

Právě ANO, okamurovci a komunisté poté, co v roce 2017 napočítali svou sněmovní většinu, oprášili Zemanovy a Klausovy evergreeny o zrušení Senátu. A jistě s nimi znovu přijdou i letos po prohraných senátních volbách.

Problém odpůrců horní komory ovšem spočívá v tom, že ke zrušení Senátu by byl zapotřebí ústavní dodatek, který by museli schválit zákonodárci obou komor Parlamentu. A je nepředstavitelné, že by se senátoři podíleli na vlastní existenční likvidaci.

Zřejmě také proto se v poslední době mluví o přijetí ústavního zákona o referendu, který by pak umožnil lidové hlasování o jeho zrušení. I tento zákon si však Senát může pohlídat. Aby mezi výjimkami, o nichž nelze vyhlásit lidový plebiscit, byla i existence horní komory jako nenahraditelné brzdy rozpínavosti vládní moci, ať už jí bude šéfovat jakýkoli populista či autoritář.

Reklama

Doporučované