Hlavní obsah

Komentář: Zeman je mimo ústavu, v hodu zákonem vidíme jeden neplatný pokus za druhým

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: ČTK, ČTK

Miloš Zeman hovoří na Žofínském fóru, snímek z roku 2018.

Reklama

Prezident republiky je mimo ústavu, jak to hezky eufemisticky vyjádřil Jan Hamáček. Mimo ústavu, na kterou mimochodem dvakrát skládal prezidentský slib. Ale minule na ni nepoložil ruku, aha! Teď už je jasné proč.

Článek

To jsou známé věci. Ale právní nihilismus, který kolem vyměňování ministra kultury panuje, se šíří dál. Je to nebezpečná diagnóza.

Ministerstvo kultury nemá ministra. Po Antonínu Staňkovi ho zatím dva týdny řídí ekonomický náměstek René Schreier. Náměstka – respektive jinou náměstkyni – chtěl napřed pověřit Andrej Babiš, pak se v jasné chvilce ukázalo, že na to nemá kompetence, tak pověření podepsal odcházející Staněk. I tak je to průšvih.

Pan Schreier sice na ministerstvo papíry má, ale pouštět se do nějakých větších akcí by bylo značně neprozíravé. K tomu, že by soud mohl jeho rozhodnutí označit za neplatná, není potřeba mimořádné představivosti. Když odvolávaný ministr přenechá ministerstvo náměstkovi, je to pravděpodobně v rozporu s ústavou, kompetenčním, a možná dokonce i služebním zákonem.

Být panem Schreierem, pro jistotu nepodepisuji ani korunu.

Mimozákonnost se dá pěkně ukázat právě na slibech. Prezident: „Slibuji, že budu zachovávat ústavu a zákony,“ o tom už byla řeč. Člen vlády (do rukou prezidenta): „Slibuji, že budu zachovávat ústavu a zákony a uvádět je v život,“ fajn, ale to se pana Schreiera netýká, ten na Hradě nikomu nic neslíbil, protože tam nebyl. Jako odborný náměstek skládal služební slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu státní služby se budu řídit právními a služebními předpisy a v souladu s nimi příkazy představených.“ Slib se podle zákona o státní službě skládá před státním orgánem.

Takže: ministerstvo řídí zaměstnanec státu, který se nezodpovídá premiérovi ani parlamentu, voličům už vůbec ne, nýbrž představeným. Kteří mu dávají příkazy. Kdo to je, těžko říct. Asi ten státní orgán.

Nejde o hnidopišské právní libůstky, ani kdyby takhle ministerstvo fungovalo čtrnáct dní. Natož v situaci, kdy to zjevně vypadá na delší dobu. Regulérní ministr jen tak nenastoupí. Ležérní Babišova představa, že když jsou vládní prázdniny, tak stejně o nic nejde, bere zasvé.

Když kabinet zasedne, pan „náměstkoministr“ samozřejmě nemá právo hlasovat. Nemluvě o tom, kdyby se dostavil na schůzi Sněmovny, nejlépe na interpelace: Pokud ho pustí přes vrátnici, zastaví ho nejpozději před ministerskými lavicemi otázka: A vy jste pane kdo?

Prostě profi správa, jakou jsme si vždycky přáli. Protože je vrcholným orgánem výkonné moci vláda (to jsme se zase zabrousili do ústavy), jde odpovědnost za ten maglajz za premiérem. Na něm, na jeho politických schopnostech a prozíravosti je, aby eliminoval prezidentovy obstrukce.

Babišovo krédo ale známe už z doby, kdy Zeman vystavěl plot na zamini Miroslavu Pochemu: „Nikdo není zvědav na žádné spory, občané čekají na stabilní vládu.“ A obstrukci ustoupil.

Ve jménu údajné stability – v babišismu ještě vypíchněme slovo „výkonnosti“ – není možné pěstovat právní nihilismus. To je protimluv. Fungování „mimo ústavu“, „mimo právo“, vede k chaosu, ne ke stabilitě.

Bez důvěry v dodržování pravidel a dohod se rozsype napadrť nejen svět ústavních činitelů, ale společnost vůbec. Čtvrt roku „staňkiády“ jako důkaz stačilo.

Reklama

Doporučované