Článek
Ustupovat hlouposti a sobectví, v jakékoliv formě, se nikdy v dějinách nevyplatilo. Právě vláda těchto principů dominovala pozdní fázi socialismu, v němž hloupí vládli, a sobectví tak nutně vítězilo nad společným zájmem.
Jakoukoliv formu naivity, utopie, despektu k realitě, stejně jako povyšování lhostejnosti či sobectví na úroveň nedotknutelného privilegia se nikdy nepodařilo proměnit v cokoliv udržitelného ani prospěšného. Utopii lze po prozření a pochopení udržet pouze násilím, nebo čekat, než se zhroutí vlastní neudržitelností. Sobectví vede k rozpadu společného úsilí, atomizuje, drobí snahu i možnost těžit z kolektivního důmyslu. Vede nutně k degeneraci.
V případě snah o zvládnutí pandemie covidu jsme něčeho takového svědky. Statistiky jsou neúprosně průkazné, ukazují na skutečnost, která nemůže být předmětem diskuze, neboť nepřipouští alternativu: Jednotky intenzivní péče v Česku začínají v další vlně zvýšených nákaz dosahovat svých limitů v péči o covidové pacienty, mezi nimiž drtivě převažují neočkovaní lidé. Zároveň v zemích, kde vakcinace proti covidu dosáhla významně vyššího procenta, tento problém nenastává.
Můžeme nadále diskutovat o tom, zda připouštět testy jako možnou alternativu k očkování či prodělanému covidu, můžeme nadále diskutovat o tom, zda měření hladiny protilátek proti novému typu koronaviru bude umožněno jako důkaz bezinfekčnosti. Diskutujme, poslouchejme odborné názory, zvažujme realizovatelnost a společenský dopad jednotlivých řešení, veďme politickou reprezentaci k tomu, aby prokazatelně prospěšná řešení co nejrychleji prostřednictvím svých exekutivních a legislativních rozhodnutí zaváděla do praxe. Nenuťme lidi se očkovat, pokud nechtějí, ať už je k takovému postoji vede jakákoliv pohnutka.
Zároveň ale jednejme v souladu s mírou společenské odpovědnosti, kterou na sebe jednotlivci ve větší či menší míře berou, a ve smyslu legitimních očekávání, která jsou s tím spojena.
Lidé, kteří se nechali naočkovat proti covidu, tak učinili v zájmu vlastním i v zájmu společenském. Ve vlastním zájmu snižují riziko nakažení, těžkého průběhu nemoci i smrti. V zájmu společenském snižují riziko zbytečné zátěže, přetížení či vyčerpání kapacit zdravotnického systému. Tím pádem tak sekundárně snižují i riziko nutnosti přijímat opatření omezující společenské, kulturní a ekonomické dění, stejně jako omezování osobních práv a svobod.
Výše uvedené statistiky dokládají, že tento přístup, je-li přijat dostatečnou společenskou většinou, vede za současných podmínek k prokazatelně humánnějšímu zvládání důsledků pandemie. Klesá počet úmrtí, klesá počet těžkých zdravotních komplikací, snižuje se míra zátěže všech lidí, kteří už takřka dva roky musejí nasazovat vlastní fyzické i psychické zdraví ve prospěch ostatních.
Důsledkem je vyšší nebo úplná míra uvolnění individuálního i společenského života a tedy i nižší míra celkového stresu vyvolaného ohrožením existenčních jistot, vystavováním do neřešitelných vztahových situací, udržováním společnosti v obavě z nejistoty, jejíž konec je v nedohlednu.
Na diskuzi o tom už bylo času dost. Ukazuje se, že pro určitou část české společnosti je jakýkoliv argument a priori irelevantní a nemá váhu bez ohledu na svou průkaznost. Budiž, je nutné smířit se s tím, že část populace nedokáže či nechce rozlišovat mezi skutečností a názorem, nedokáže prioritizovat a zvažovat možná řešení a hodnotit jejich dopad.
Je to průvodní znak digitální existence s roztroušenou důvěrou k autoritám a algoritmickou izolací v postojových komorách ozvěn. Ve světě respektujícím základní lidská práva a svobody je třeba každému přiznat možnost setrvávat v přesvědčení, které odporuje rozumu i solidaritě.
Není ale možné takovému přesvědčení ustupovat a vytvářet tak prostředí, v němž na rozumu a solidaritě, na veřejném zájmu, přestává záležet. Prostředí, v němž se sobectví a hloupost stávají rovnocennými alternativami výsostných lidských kvalit, díky nimž se podařilo překonat řadu překážek a posunout naše životy na úroveň, které si tak ceníme.
Není možné nadále ustupovat lidem, kteří nechtějí pochopit, že očkování vede ke společnému zvládnutí pandemické krize. Není možné jejich nedostatek rozumu či odpovědnosti přenášet na ty, kdo si tuto skutečnost uvědomují, respektují ji a podle toho také jednají. Svobodné rozhodnutí neočkovat se nutně znamená vzít na sebe patřičnou míru společenské odpovědnosti v jiné podobě, tedy v omezení sociálního kontaktu. Není možné nadále zatěžovat ty, kdo dělají vše pro to, aby omezování sociálního života nebylo nutné.
Nedůstojné a vpravdě přízemní snahy přirovnávat vyžadování společenské odpovědnosti k holocaustu nebo apartheidu nemohou vést ke strachu odpovědných se rozhodovat. Nelze už přistoupit na další plošná zavírání škol, omezování kulturního a ekonomického života. Tuto odpovědnost nesou lidé, kteří nerespektují skutečnost. Po nich je třeba nekompromisně tuto odpovědnost vymáhat.
