Arcade Fire zůstávají arogantní. Přesto vás jejich nová deska strhne

Vždycky milovali velikášství. Už od prvních koncertů vystupovala kapela vedená manželským duem Win Butler & Régine Chassagne v početné sestavě po vzoru neworleanských big bandů a s patosem sobě vlastním zpívali o tématech, která hýbají celou společností – od smrti po konzumerismus či samotu.

Dělali to tak strhujícím způsobem, že dva roky po založení (2003) poprvé málem dosáhli na cenu Grammy. Miláčci indie scény, kteří se nebáli kombinovat tradiční nástrojové složení rockových kapel s akordeonem, houslemi i diskotékovými synthy, si získali přízeň Davida Bowieho či Bruce Springsteena. Z indie rockerů Arcade Fire se v průběhu šesti desek rozprostřených přes dvě dekády nového tisíciletí stala stadionová kapela. Se vším dobrým, ale i zlým, co k takovému statusu patří.

To dobré si vybrali s deskami The Suburbs (2010) a Reflektor (2013), to zlé pak s předposlední Everything Now (2017). The Suburbs byla velkolepá freska, na které Arcade Fire zkoušeli popsat americkou každodennost. Butler & spol dokázali evokovat stesk po puberťáckém poletování po předměstí i dospělácké starosti, to vše v doprovodu hymnických popěvků, kytar a synťáků a perfektně načasovaných katarzních smyčců.

„Arcade Fire se nikdy nespokojí s ničím menším než s velkými sděleními. Právě to z nich udělalo velmi, velmi populární kapelu. Zároveň je to jejich největší slabina,“ psal o Kanaďanech v době vydání The Suburbs hudební publicista Ian Cohen. A dodal, že na předměstské desce do sebe všechno správně zapadlo. Arcade Fire byli velkolepí a vážní, „aniž by to znělo, že na bedrech nesou všechnu tíhu světa“. Zjednodušeně řečeno, The Suburbs byla zábava. Tu desku si šlo pouštět na večírcích a procítěně zpívat texty o ztracených iluzích dospívání spolu s kamarády. Nebylo překvapení, že Arcade Fire za The Suburbs získali Grammy v prestižní kategorii Album roku.

Hůře to dopadlo s deskou Everything Now z roku 2017. Tam se slabost kapely, jak ji popsal redaktor hudebního serveru Pitchfork, projevila naplno. Kritika společnosti, která chce „všechno hned“, kterou internet rozcupoval na miliony osamělých jedinců, zněla z úst Wina Butlera vyumělkovaně a pokrytecky. Arcade Fire chtěli natočit desku o světě zahleděném do sebe sama – ale jako by při tom trpěli záchvatem narcismu.

Po pěti letech mlčení se teď Kanaďané vracejí s deskou WE. Z lásky k velkoleposti, patosu a důvěry ve vlastní důležitost pořád nevyrostli. „Tohle je věk pochybnosti / A pochybuju, že tomu přijdeme na kloub / Jsem to já, nebo jsi to ty? / Tohle je věk úzkosti,“ znějí verše úvodní skladby Age of Anxiety. Následujících čtyřicet minut desky vyplňují skladby, které opět netouží po ničem menším než reflektovat svět.

„Rušíme předplatné / kašleme na pátou sezónu,“ deklamují Arcade Fire v tracku nazvaném End of an Empire II (Sagitarius A*). Už její název napovídá, že jde o pompézní skladbu, která chce být komentářem na všudypřítomnou nadvládu algoritmů i reklam, lamentem za lidstvo, které na jedné straně dokáže pořizovat fotografie černých děr a na druhé si neumí poradit z vlastním odcizením a depresí.

Velké téma doprovází i velká hudba, Sagitarius se rozvine v sonickou galaxii plnou sborových zpěvů a naboostovaných gilmourovských kytar. WE plní i svižné tracky, kterým dominují taneční synthy a synkopické beaty. Svým ambiciózním cílem popsat svět těsně po pandemii, svou sofistikovanou strukturou plnou hymnických popěvků i intermezz působí nová deska Arcade Fire jako pokus natočit si vlastní Dark Side of The Moon.

I když všechno naznačuje, že Arcade Fire v roce 2022 dosáhli vrcholu vlastní arogance, tak jednoduché to s novou deskou není.

Je to pár týdnů zpátky, co se kanadská formace opět objevila na velkém pódiu. Od propadáku Everything Now je dělilo pět let, pro Kanaďany vůbec nejdelší období bez nové desky, od posledního velikého koncertu pak více než dva roky.

Na tajném setu pro americký festival Coachella frontman Butler zrovna představil novou skladbu Lookout Kid. Po několika taktech se zničehonic zarazil a přikryl si oči dlaněmi. Jeho manželka a spoluhráčka Régine Chassagne polekaně sledovala, co se děje – pochopila, že se Butler rozplakal. „Posledních pár let bylo docela kurva těžkejch,“ vysvětlil zpěvák v náhlém dojetí.

Ten obraz novou desku Arcade Fire vystihuje docela dobře. Působí jako symbol radostného comebacku, ale také dobře odhaluje, že Butler a spol. to bez velkých emocí a gest prostě neumí. „Nikdo není bez chyby, nechte mě to zopakovat: nikdo není bez chyby,“ zpívá pak na videu frontman, zatímco kolem kapely na pódiu tančí nafukovací panáci – jeden z nich komicky nedokonalý, zlomený v půli, jako by to tak Arcade Fire měli celou dobu vymyšlené.

Albu WE se dá nakonec leccos odpustit. Megalomanii, kterou ostatně praktikují od první desky a úspěšně ji kompenzují strhujícími hity, povrchní texty, které tak často hraničí s parodií, až jsou nakonec vlastně docela zábavné. WE zní jako deska, na níž Arcade Fire přijali sami sebe i se svou nedokonalostí.