Hlavní obsah

Luxus a zvratky. Film Trojúhelník smutku je zběsilá plavba nejen pro zvané

Vít Schmarc
Novinář
Foto: Profimedia.cz

Festival v Karlových Varech přináší vítězný film z Cannes, Trojúhelník smutku Rubena Östlunda.

Reklama

Švédský režisér a scenárista Ruben Östlund potvrzuje pozici přední celebrity nezávislého filmu snímkem, který byl zkonstruovaný tak, aby se o něm mluvilo.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý filmový festival je do značné míry i soutěž o to, kdo nejvíc zvedne diváky ze sedadel, zasadí jim do hlavy největšího brouka a odpálí ten největší šrapnel, o kterém se bude diskutovat na terasách a v barech. Ruben Östlund je bezkonkurenční mistr téhle disciplíny. Už synopse jeho filmů magnetizují, zároveň v nich skoro vždycky najdete scénu, která zastíní všechny ostatní, nejen v rámci filmu, ale i v rámci celého festivalu.

Švédský filmař patří k nejinteligentnějším současným tvůrcům. Začínal sociologickými, polodokumentárními snímky, které z distance zkoumaly chování různých skupin lidí v hraničních situacích, například v průběhu zfušované bankovní loupeže (Incident v bance, 2010) nebo na chlapském večírku, který se vymkne kontrole (V moci davu, 2008).

Vrcholem téhle divácky náročné, ale filmařsky brilantní etapy byl jeho snímek Hra (2011), pronikavou a zneklidňující studií úskalí multikulturalismu v současné Evropě. V dalším filmu Vyšší moc (2014) si vzal na paškál vděčné motivy rodiny, luxusu a vztahové krize, kterou na zimní dovolené zazobaného švédského páru spustí pád laviny. Zatímco rodina vytřeštěně sleduje blížící se masu sněhu, otec se sebere, zbaběle uteče a zanechá ženu a děti na pospas katastrofě, která nakonec těsně neudeří. Tohle impulzivní rozhodnutí zafunguje jako ekrazit a odhalí křehkou rovnováhu každého partnerského svazku.

Nikoho nešetřit, nikoho neurazit

Östlunda charakterizuje určitá míra univerzální skepse vůči lidstvu a lidské společnosti jako celku. Jeho filmy odhalují falešný altruismus i skrytá pokrytectví, která podbarvují skoro všechna naše rozhodnutí. Mapují způsoby, jakým manipulujeme s druhými, abychom dostali přesně to, co chceme. Ruben Östlund sám je geniální manipulátor, který nejpozději ve svém filmu Čtverec (2017) začal příběhy konstruovat tak, aby přitahovaly pozornost a sbíraly významné festivalové ceny – Čtverec si v Cannes došel až pro Zlatou palmu.

Jde o vzácný příklad filmaře, který se dovede trefovat do idejí a hodnot napříč politickým spektrem a udržet se ve vděčné pozici, v níž se sotva někdo může cítit uražený. Östlund svůj výsměch spravedlivě dávkuje. A publikum ho miluje stále víc a víc, přitom je patrné, že od chladného experimentátora ušel cestu k mistrnému populistovi. Jeho odtažitý, pozorovatelský styl se proměnil, i oproti Čtverci působí Trojúhelník smutku formálně usedleji a ještě přístupněji. A podobně jako Čtverec má strukturu, ze které ční scéna umístěná zhruba v samotném středu, která demonstruje dechberoucí režijní brilanci švédského autora.

Trojúhelník smutku má tři různá dějství. První sleduje ústřední pár, influencerku Ayu a jejího přítele, modela Carla, při jedné vrcholně nezdařené večeři. Druhá je zasazená na palubu luxusní jachty, kde pár tráví dovolenou a ocitá se v dokonalém buržoazním panoptiku, kterým režisér vede ostrý řez – spodina udržuje stroj v chodu, střední vrstva nabízí služby a ta nejvyšší se nechává rozmazlovat všudypřítomným luxusem. Třetí dějství je pak variací na survival reality show, když režisér potměšile vrhá skupinu zpovykaných boháčů do náruče pustého ostrova, kde jim nejsou nic platné platinové kreditky a značkové hodinky.

Trojúhelník vděčnosti

Film charakterizuje nejlépe slovo „vděčnost“. Östlund si bere na paškál současný svět sociálních propastí, bezpráví, potrhlých oligarchů, prázdnotu zabalenou do luxusního pozlátka prémiových služeb a dobře promazaných hierarchií. S obratností sobě vlastní vede satirický výpad tak, že jednou scénou dovede zároveň rozesmát ortodoxního thatcheristu i levičáka, protože svůj gag pečlivě staví z pozice, jež mu umožňuje zachovat si určitou nestrannost.

Už ve Čtverci, který satirizoval svět současného umění, si Östlund vybíral vděčné cíle a dovedl navodit smířlivý konsenzus nad stavem věcí. Tady v podstatě vypráví anekdotu o tom, jak se ruský kapitalista potká s americkým komunistou na lodi, kterou v chodu drží Hispánci. Skoro všichni souhlasíme s poukazy na pokrytectví, nespravedlnost, Trojúhelník smutku nás přitom nijak extra nenutí řešit a analyzovat, proč tomu tak je a co by se vlastně mělo změnit. Všem nechává jejich pravdu a staví je do pozice oprávněného pohoršení a spravedlivého výsměchu. Počíná si přitom mnohem obratněji než toporná eko-satira K zemi hleď, ale jde o příbuzný typ filmu.

Příval vděčných gagů, které odhalují bezbrannost bohatých tváří v tvář kruté realitě a automatickou nespravedlnost všech společenských hierarchií, dovedně maskuje i to, že tři kapitoly jsou velmi nevyrovnané. První je nejupracovanější, druhá je absolutní jízda, třetí se nedopracuje k žádné úderné pointě, což je bohužel chyba skoro všech autorových filmů. Jako by si Östlund vždy vystřílel nápady v průběhu a na závěr mu nezbyly žádné. To je přesně úskalí jeho inteligentního odstupu. Z pozice vysoko nad věcí se obtížně dělá úderné resumé. Poslední záběry u Östlunda tak prostě působí nahodile a mlhavě.

Party hárder pro miliardáře

Kriticky se opírat o Trojúhelník smutku není zase tak složité, ale popřít, že obsahuje zhruba dvacet nejlepších komediálních minut roku, prostě nejde. A opět jde o prostředek filmu, v němž se už ve Čtverci tyčila geniální scéna s opulentní hostinou, na kterou vtrhne agresivní performer-opičák. To, co předvede Östlund v dlouhé scéně kapitánovy večeře, je bez debat jeden z nejlépe zrežírovaných groteskních momentů blahé paměti. Dokonale zrytmizované gejzíry tělesných tekutin, ostrá hudební dramaturgie, chirurgicky přesný střih, načasování point přesné jak atomové hodiny… Výsledkem je scéna, proti které Party hárder vypadá jako čajový dýchánek šachového klubu.

Právě v téhle profánní scéně plné zvratek a zubožených bohatých lidí je jasně patrná Östlundova režijní síla. Kdykoli přestane chytračit a taktizovat a vypustí ven svého vnitřního opičáka, mají jeho filmy bezkonkurenční tah na bránu a naprosto strhující energii. Nakonec je vlastně celkem jedno, že scény kolem přes občas výtečný komediální timing a vždy přesné pozorovatelství už nemají takový odpich a celý ten satirický obraz současnosti je vlastně dost krotký. Vrchol Trojúhelníku smutku tvoří přesně to, co si všichni budou pamatovat a co zbytku dodává auru prvořadé události.

V kuloárech koluje zábavná historka, jak po skončení natáčení rozdal Ruben Östlund štábu dopisy „Díky za další Zlatou Palmu“. A za pár měsíců ji v Cannes skutečně získal. Těžko se zbavit dojmu, že jeho filmy jsou vlastně čím dám tím víc zábavnou performance, kterou si švédský filmař testuje svoji tezi, že lidská společnost je snadno manipulovatelné a velmi předvídatelné stádo. Zároveň je skoro nemožné si vrcholy téhle potměšilé performance neužívat.

Reklama

Doporučované