Hlavní obsah

Pod čarou: Konec slávy obchoďáků. Možná nám po nich bude smutno

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Poflakování se v obchoďáku možná není tím nejlepším způsobem trávení času, ale čas od času je to zkrátka docela příjemný zážitek.

Reklama

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky.

Článek

Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Po konci lockdownů a snad již definitivním zrušení ochranných opatření asi každý z nás silně vnímal všechna postpandemická „poprvé“. První pivo ve znovuotevřené hospodě, první nákup bez roušky, první koncert či fotbalový zápas. Sám bych jich také dal několik dohromady, ale v poslední době mi v hlavě utkvěla hlavně první návštěva nákupního centra.

Chvíli mi to trvalo, protože jsem do nich ani před covidem nechodil často, ale možná i díky tomu byl následný dojem o to silnější. Do nosu mě praštila těžce popsatelná vůně drogerií, tenisek, recyklovaného vzduchu, umytých výloh, hranolků z food courtu a popcornu z multikina, a s ní i nával nostalgie.

Zatímco venku běží dějiny, v nákupním centru se rozlévá půvabné bezčasí a vše je na svém místě – poflakující se teenageři, rodiny zabíjející víkendové odpoledne, turisti, pochybní kšeftaři schůzující v kavárenských řetězcích a další postavy, které k mikrosvětu těchto míst nerozlučně patří. Stručně řečeno, bylo tam narváno jako za starých časů a nezdálo se, že by nákupní centra směřovala k zániku.

Můj náhodný osobní dojem z obchoďáku v centru Prahy ovšem není příliš relevantní a statistiky hovoří jinak. Do Česka dorazila velká nákupní centra současného střihu později, ale v USA i dalších západních zemích se o jejich úpadku hovoří již doslova desítky let. Jasné známky se projevily nejpozději v nultých letech a symbolickým bodem zlomu by mohl být rok 2007, kdy se ve Spojených státech poprvé od 50. let nepostavilo žádné nové obchodní centrum. Následující léta hospodářské krize pak jejich zavírání a úpadek jen urychlila.

O komplexních ekonomických příčinách tohoto procesu bylo napsáno nespočet analýz a byznysový newsletter u nás ostatně píšou povolanější kolegové, shrnu tedy jen to nejpodstatnější – zásadní roli hrála proměna životního stylu na (nejen) amerických předměstích, chudnutí střední třídy, kanibalizace starých center novými, obecná krize maloobchodního sektoru a v poslední dekádě pak hlavně růst online nakupování, který se ještě uspíšil v průběhu pandemie.

Aktuální statistiky ukazují, že minimálně v Česku se po pandemických potížích sektor obchodních center začíná zotavovat a daří se zejména těm menším a předměstským. I když se jistě mnohým obchodním centrům podaří přizpůsobit měnícímu se trhu a zákaznickým preferencím, nejspíš stejně nenávratně zmizí to, co je na nich nejzajímavější – společenský a kulturní význam, který postupem času získala.

Zábavné nakupování i improvizovaná náves

I přes veškerou nostalgii je potřeba říci, že nákupní centra byla a jsou značně toxickým fenoménem. Podporují neudržitelný konzum, zabírají půdu a ničí tvář města, jsou vyhrazena jen lidem s alespoň nějakými penězi, likvidují tradiční malé obchody, a v tomto výčtu by šlo ještě dlouho pokračovat. Zároveň ale nelze popřít, že jsou sice často nefunkční a nevhodnou, ale přesto svébytnou formou veřejného prostoru – americké mally byly původně ostatně zamýšleny jako imitace evropských bulvárů a pasáží, které měly zlidštit a zpříjemnit nevlídné suburbie závislé na automobilismu.

Jejich rozmach byl podmíněn tím, jak se v poválečných dekádách stala z nakupování společenská aktivita rostoucí střední třídy, a dlouhou dobu hrála zásadní roli ve formování módních a designových trendů. Výlohy s oblečením sloužily teenagerům stejně jako dnes Instagram a zážitek fyzického vybírání a nakupování zboží je stále něčím, co e-commerce jen složitě napodobuje.

Ilustrovat to lze touto virální hláškou z nového dokumentu Netflixu o vzestupu a pádu butiků značky Abercrombie & Fitch, kde kdosi vykládá, že nakupování v obchoďáku bývalo něco jako používání vyhledávače. A ještě lépe to vystihuje mediální teoretik Ian Bogost, který ve své povedené obchoďákové elegii konstatoval, že nákupní centra dokáží dělat věci skutečnými.

Smyslový vjem při procházení nákupním centrem v mnohém připomíná prohlížení feedů sociálních sítí. Blýskavé výlohy a nové lákavé podněty opakovaně zásobují mozek dopaminem, a nejspíš nejsem jediný, komu procházka obchoďákem zlepší náladu spolehlivěji než šourání se pustým lesem, jakkoliv to na první pohled nemusí znít pravděpodobně. Na rozdíl od sjíždění Twitteru je ale nákupákové flâneurství méně návykové. Bogost navíc podotýká, že před nástupem e-shopů dokázala obchodní centra bezuzdný konzum uzavřít do vymezeného prostoru, a jejich návštěva tak připomínala výlet do kasina. Tam sice taky děláte eticky pochybné věci, ale dřív či později z něj odejdete a vše špatné zůstane za jeho zdmi.

Když na mě po vstupu do obchoďáku padla v úvodu popisovaná vlna nostalgie, trochu mě to zaneslo do dob, kdy šel do multikin Pán prstenů a středoškolským chodbám vládly crop topy a kalhoty se spoustou kapes. Obchodní centra hrála v životě teenagerů zásadní roli. V Americe se pro ty největší foodcourtové flákače vžil výraz mall rat, ale výzkumy ukazují, že takřka totožné vzory chování se vyskytují i v dalších zemích včetně Česka. Do nákupních galerií táhne dospívající řada věcí – konzumní lákadla, veřejná wi-fi, přístupný prostor k setkávání a seznamování, příležitost k očumování náhodného dění, na mnoha místech i bezpečnější prostředí než v ulicích, a spoustu z těchto věcí ostatně ocení i dospělí.

Americký sociolog Ray Oldenburg zavedl pro tento typ prostor mezi pracovištěm a domovem, kde lidé mohou trávit volný čas a setkávat se, výraz třetí místo. Třetí místa podle něj musí být snadno přístupná, finančně nenáročná a umožňující náhodná setkání a konverzace mezi lidmi z různých společenských vrstev. Měl samozřejmě na mysli hlavně knihovny, parky, kavárny či nejrůznější kluby a komunitní centra, ale tam, kde není k dispozici nic lepšího, poslouží jako improvizované třetí místo i vhodný kout nákupního centra.

V debatách o smyslu nákupních center samozřejmě hrají velkou roli regionální rozdíly. V evropských městech nejsou díky lepšímu urbanismu tak důležitými místy jako v USA, a zrovna v Česku je potřeba vzít v úvahu i složitější historii těchto zařízení. Mnohé obchodní domy a nejrůznější multifunkční centra, která byla stavěna již v 70. a 80. letech, jsou z hlediska architektonických kvalit a celkové koncepce mnohdy kvalitnější a výraznější než porevoluční nákupní galerie, ale o to víc také ohrožena destrukcí a pustnutím. Stačí se podívat třeba na DBK na Budějovické nebo relativně pozitivní příklad zrekonstruované Kotvy, ale obdobné prostory bychom našli takřka v každém druhém okresním městě.

Nelze pominout ani fakt, že všechny země nemají stejnou společenskou strukturu. Coby symbol rozvíjející se střední třídy jsou obchodní centra mimořádně důležitá třeba v mnoha koutech jihovýchodní Asie nebo Jižní Ameriky, a není náhodou, že při poslední vlně prodemokratických protestů v Hongkongu obletěla svět řada záběrů, na kterých policie rozhání demonstranty uvnitř nákupních center — ve stísněné megalopoli jsou to takřka jediná místa, kde lze pohodlně trávit volný čas.

Přežijeme bez obchoďáků?

Předměstí českých měst rozhodně nepřipomínají Hongkong, ale i na nich se často dostanete do situace, kdy je kavárna v nákupním centru jediným smysluplným místem k setkání. Právě proto může být úpadek obchodních center dost nejednoznačným a v mnohém i negativním fenoménem.

Můžeme sice tleskat tomu, že pohodlné internetové nakupování zametlo s ošklivými betonovými krabicemi plnými garáží, fastfoodových řetězců a obchodů s čínskými tričky, ale pokud je nenahradí nějaká udržitelnější a rozumnější forma veřejného prostoru, může řada lidí snadno přijít o jedno z mála míst k trávení volného času a setkávání, a ocitneme se v ještě smutnějším světě, kde budeme jen z oken osaměle koukat do ulic plných kurýrů zásilkových služeb.

Při hledání možných východisek bychom si měli připustit, že lidi nejspíš nikdy zcela neopustí touha a potřeba nakupovat v kamenných obchodech, že se na většině míst jen těžko znovu vrátíme do dob, kdy malebná náměstí lemovaly stánky a malé obchůdky, a že se skomírajícími nákupními centry je potřeba naložit tvůrčím způsobem.

V některých případech dochází k samovolné přeměně na funkčnější obchodní modely (v tomto směru je zajímavý přesun dříve typicky předměstských obchoďáků IKEA do center měst, který ovšem zrovna v Česku moc nevyšel), v mnoha zemích se zkrachovalé nákupní galerie snaží odkoupit a renovovat obce, a možná nejinspirativnějším je tenhle projekt z nizozemského Groningenu, kde tamní radnice vytvořila několikapatrový multifunkční komplex s knihovnou, kinem, kavárnou a nejrůznějšími atrakcemi, který téměř ve všech ohledech připomíná obchodní centrum, ale obejde se bez obchodů.

Je to dobrý příklad situace, kdy si z problematického místa či jevu odneseme to dobré a důležité, a zkusíme odstranit jeho negativní stránky. A abychom k takovému způsobu uvažování dospěli, musíme nejdřív překonat zavedené stereotypy a předsudky. Poflakování se v obchoďáku možná není tím nejlepším způsobem trávení času, ale čas od času je to zkrátka docela příjemný zážitek. Jde o místa, která k mnoha městům patří, a i když by jejich krach vyřešil mnohé problémy, zároveň by po sobě zanechal díru v životním stylu i veřejném prostoru, kterou budeme muset tak jako tak smysluplně zaplnit.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Reklama

Doporučované