Hlavní obsah

Pod čarou: Veselé čekání na konec světa. Proč ho nedokážeme brát vážně?

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Je satira a humor ideálním žánrem pro vystižení existenciální hrozby? Tuto otázku oživil filmový hit Netflixu Don't Look Up.

Reklama

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku:

Článek

Na přední místa sledovanosti na Netflixu se vyhoupla černá apokalyptická satira Don’t Look Up (český název zní K zemi hleď!). V posledních letech nejde zdaleka o jediný film s podobným námětem, nejrůznější příběhy o konci světa jsou stálicemi západní popkultury. Vykreslují ale apokalypsu smysluplně? Dnešní Pod čarou je o tom, jak moc to vlastně s očekáváním Konce myslíme vážně.

Don’t Look Up je jednoduchou metaforou klimatické krize. Jeho hrdinové, profesor astronomie (Leonardo DiCaprio) a jeho studentka (Jennifer Lawrence), zjistí, že Zemi za pár měsíců zasáhne kometa, která bezesporu vyhubí lidstvo. Když ale zásadní zprávu zkusí sdělit politikům a veřejnosti, narazí na očekávatelné problémy.

Populistická prezidentka USA místo záchrany planety řeší svůj rating popularity a politické kauzy, novináři vědce vnímají jako patetickou nepochopitelnou kuriozitu, vlivný miliardář typu Elona Muska chce kometu využít k těžbě vzácných kovů, a vše tak směřuje k neodvratné zkáze.

Tohle není recenze ani zhodnocení filmové kvality díla – v tomto směru asi stačí konstatovat, že Netflix nemá pověst platformy, kde by se každý měsíc urodil nový Kubrick či Bergman, a tak bychom ani od Don’t Look Up neměli očekávat víc než průměrnou zábavu. Mnohem zajímavější než samotný film jsou ale reakce na něj.

Uražení novináři

Velká část zahraničníchčeských médií ho poplivala coby arogantní, nedostatečně komplexní a sofistikovaný, prvoplánový snímek, který dělá z novinářů a politiků idioty a téma klimatického kolapsu špatně přibližuje váhající části společnosti. Naprosto odlišné byly ovšem reakce klimatických vědců a aktivistů, kteří ve filmu vidí naopak brilantní vystižení celé situace a svých každodenních potíží s popularizací klimatických témat.

Jak se mohly sejít tak protichůdné ohlasy na to, jak film vystihuje současné debaty o klimatické krizi? V první řadě je tu potřeba uplatnit pořekadlo o potrefené huse, což asi nejlépe udělal Nathan J. Robinson ve svém sloupku na Current Affairs. Podotýká, že Don’t Look Up si nedělá legraci z obyčejných lidí, ale hlavně ze společenských elit a především novinářů, jejichž chování ve skutečnosti není tak daleko od filmové satiry. Média totiž spíše než nudným vědcům raději věnují prostor kontroverzním politikům a profesionálním komentátorům, devótně uctívají technologické vizionáře a především trvají na určitých stereotypech novinářského řemesla.

Přečtěte si předchozí vydání newsletteru:

Hrozbu přicházející krize si sice mohou uvědomovat, ale stejně trvají na tom, aby jejich sdělení bylo svižné, komplexní, vyvážené, a hlavně tak trochu lehké, s odstupem a nad věcí. To je ostatně důvod, proč lidé jako Greta Thunberg umí přímo oslovit internetové publikum, pouliční demonstrace či mítinky, ale v mainstreamových médiích její projevy bůhvíjaký úspěch nemají.

Žena, která bez nadhledu, humoru a odstupu zuřivě křičí holou a známou pravdu – totiž, že konec je blízko – na obrazovce jaksi nepůsobí dobře a sklidí spíš posměch a ponižování, jako se to ve filmu stane mladé astronomce, která je zjevnou aluzí právě na švédskou aktivistku.

Hlavně to nebrat vážně

Klimatičtí vědci vyvracejí i další mylnou interpretaci netflixovského hitu – totiž, že se v něm odráží spor mezi těmi, kteří uznávají realitu klimatické změny, a takzvanými popírači. Tohle dilema se ale už před drahnou dobou posunulo do jiného stadia.

Klimatické změny už zcela popírá málokdo. Lidé v rozhodujících pozicích mezinárodních institucí znají prognózy a spor se vede spíš mezi těmi, kteří trvají na okamžité akci, a těmi, kteří nad blížícím se kolapsem pokrčí rameny a z různých důvodů nejsou schopni přijmout účinná řešení.

Pokud bych tak měl Don’t Look Up něco vytknout, je to spíš otázka, jestli je pro tohle téma komedie tím ideálním žánrem a jestli humor neprohlubuje popisovaný problém. Satira totiž z podstaty věci brání tomu, abychom dané téma vzali opravdu vážně, a izoluje nás před jeho deprimující podstatou – jednou z mála výjimek z tohoto pravidla je vizionářský seriál Black Mirror, jehož humorné momenty přirozeně vyplývaly z absurdity realisticky popisovaných dopadů digitálních technologií. Hodně už se toho napsalo o způsobu, jakým humor a ironie rozkládají současnou politickou komunikaci a zlehčují různá nebezpečí, a v případě klimatické krize to platí dvojnásob.

Konec světa je sice oblíbeným tématem popkultury, jenže je málokdy zachycen ve své skutečné podstatě – tedy jako nezměrně tragická a bolestná věc bez happy endu a jakéhokoliv ulehčení. Při pohledu na nejrůznější dystopické thrillery či zombie horrory se totiž apokalypsa může jevit jako něco žádaného a romantického – který znuděný úředník by ve skrytu duše nechtěl vést gang nájezdníků v nukleární pustině nebo s partou kamarádů střílet do zombíků? Snadno by se tu dal uplatnit předválečný citát Waltera Benjamina o evropské společnosti, která se sama sobě natolik odcizila, že vlastní zkázu dokáže vnímat jako estetický prožitek.

Logicky by z toho vyplývalo, že ty „správné“ obrazy konce světa musí být skutečně realistické, tragické a bez příkras, a hlavně jim musíme uvěřit. Jak to ovšem dopadá, ukazují osobní příběhy oněch zmiňovaných klimatických vědců. Ti, kteří skutečně domýšlejí věci do důsledků, odmítají problém zlehčovat a nevzdávají boj za jeho řešení, často končí v těžkých depresích, na okraji mediálního zájmu a s rozpadlými přátelskými i rodinnými vztahy.

Neveselé příběhy nevyslyšených proroků před časem poutavě popsaly weby Pro Publica nebo Mother Jones. Po jejich přečtení je celkem jasné, proč dopadají tímto způsobem – jen málokdo chce totiž naslouchat depresivnímu příběhu, který od vás vyžaduje okamžitou osobní oběť, odmítá vám dát jakékoliv rozhřešení a vůbec se nepodobá vzrušujícím filmům, na které se tak rádi díváme.

I v kinematografii se ostatně dají najít příklady tohoto realistického přístupu a jeho přirozené neatraktivity. Zatímco Don’t Look Up si někdo možná časem pro zasmání pustí znovu, jen málokdo by se asi podruhé dobrovolně podíval na britský animovaný film When The Wind Blows (1986), který zachycuje následky jaderné války. Jeho protagonisty jsou dva postarší manželé, kteří v domácím krytu přečkávají nukleární apokalypsu a navzdory okolnostem si namlouvají, že když přece jako děti přežili německé bombardování, zvládnou i tohle. Happy end ovšem nepřichází a oba umírají na detailně zachycené zoufalství, hlad a nemoc z ozáření. Byť šlo ve své době o oceňované dílo, mainstreamový hit se z něj nikdy nestal, protože na určité věci se prostě nikdo dívat nechce.

Apokalypsa jako konec i příležitost

Kus inspirace k tomu, jak brát hrozby skutečně vážně a vykreslovat je realisticky a bez příkras, je možné najít v době, která byla tématem konce světa vyloženě posedlá, tedy v evropském středověku. Kritici současného environmentálního hnutí ostatně často aktivisty posměšně přirovnávají ke středověkým kazatelům konce světa (zde jeden příklad útočící na hnutí Extinction Rebellion) a dovedně využívají kontrastu mezi zdánlivě tmářským středověkem a racionální současností, ve které si přece věda a technologie s každým problémem poradí, a věci tak není potřeba tolik prožívat.

Tento příměr ale vychází z neznalosti skutečného středověkého myšlení. Celou věc dobře objasňuje historička Eleanor Janega. Ve své polemice s výše uvedeným útokem podotýká, že naši předkové nebrali hrozící biblický konec světa jako metaforu (tak to vnímají jen moderní ateisté), ale jako nepopiratelný fakt, ve který upřímně věřili, a díky tomu také usilovali o funkční řešení k alespoň dočasnému odvrácení apokalypsy.

Nešlo přitom jen o lidové bouře nebo samoúčelné pokání, ale také o zcela racionální požadavky na zlepšení chování církevních a světských autorit – tedy to, co je nejvíce potřeba i v současném boji s klimatickou krizí (nutno dodat, že když tyto apely na reformu „po dobrém“ selhaly, dostala se na stůl jiná řešení, stačí nahlédnout do Žižkova životopisu).

Další paralelou se současností je i fakt, že tehdejší lidé uvěřili v něco, co se ještě dosud nikdy nestalo. Překonali tak zrádnou tendenci člověka k zasazování událostí do předem známých vzorců, která nás vede k mylným závěrům typu „přežili jsme světovou válku, přežijeme i tohle“. A v rozporu se současným vnímáním neviděli apokalypsu jen jako neodvratný konec, ale také příležitost ke změně a doslovnému „obrácení“ společnosti k lepším hodnotám a způsobům života (podrobně to vysvětluje například kunsthistorička Milena Bartlová v Revue Prostor).

Aby naše výklady a obrazy konce světa vedly k záchranné akci, musíme je přestat vytvářet coby ironické nadsázky a metafory, ale místo toho popisovat strohou realitu a hlavně uvěřit, že daná věc je zcela skutečná a doopravdy (samotný výraz apokalypsa ostatně původně znamená zjevení či odkrytí pravdy). Proto je také potřeba přestat vnímat realitu optikou oblíbených mýtů a příběhů, které nám nabízejí dramatické dějové oblouky, hrdiny a katarzi, a vidět ji takovou, jaká doopravdy je. A pokud už pracujeme s metaforami, pak je dobré volit takové, které jsou skutečně případné dané věci.

Potíž filmu Don’t Look Up je tak kromě nevhodného komediálního žánru i v nevhodné metafoře. Klimatický kolaps není totéž co dopad obřího asteroidu nebo jaderná válka a (nejspíš) nepovede k vyhlazení lidstva. Špatný příměr tak navádí k nihilismu a zakrývá skutečnou podstatu problému – totiž že klimatická krize sice znamená neodvratný konec, ale nikoliv světa jako takového, „jen“ světa, jak ho známe.

Možná i právě proto se takovým hitem stala esej Jema Bendella Hluboká adaptace. Bendell je sice bezesporu velmi pesimistickým kazatelem apokalypsy, ale na rozdíl od mnoha jiných nabízí i jisté východisko – pokud skutečně uvěříme nastávající realitě, otevře nám to dveře k tomu, abychom mohli minimalizovat škody a začít se bavit o tom, jak bude vypadat svět „poté“, který může v závislosti na naší (ne)aktivitě nabýt různých podob.

Pokud někomu proti depresi a letargii pomůže filmová satira na Netflixu, není to nic špatného. Pořád to však bude jen dočasná náplast. Tím nejúčinnějším lékem zůstává věc, které se nejvíce bojíme – podívat se pravdě do očí a domyslet věci do důsledků. Jen tak se totiž konec světa promění z neurčité tíživé hrozby v hmatatelnou věc, se kterou lze něco podniknout.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Reklama

Doporučované