Hlavní obsah

Rebelka, která šla ke královně bez kalhotek. Kdo ji „nevykradl“, nebyl

Adam Junek
Bývalý novinář. Vedoucí oddělení PR a komunikace Středočeského kraje
Foto: Profimedia.cz

Vivienne Westwoodová, punkerka módy, která změnila svět.

Reklama

„Mé oblečení má v sobě příběh. Má identitu. Proto se stalo klasikou. Protože i po těch letech ten příběh vypráví,“ zhodnotila kdysi svou tvorbu ikonická návrhářka Vivienne Westwoodová, která před koncem roku zemřela v 81 letech.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V posledních týdnech patří k nejsledovanějším pořadům na Netflixu třetí řada trochu hloupoučkého seriálu Emily in Paris. Jde o další trhák z dílny Darrena Starra, který stál za Beverly Hills 902 10, Melrose Place či Sexem ve městě. A právě stejně jako Sex ve městě je i Emily in Paris přehlídkou fantastických módních kreací.

V této aktuální třetí řadě je scénka, kdy mladý, nadějný, afektovaný a přeceňovaný návrhář má představit kolekci nových palubních uniforem pro Air France. Modelky nastoupí v krvavě rudých úborech z latexu jako dominy, které cestující ovládají po celou dobu letu.

Ať už záměrně (to spíš), nebo nezáměrně jde o dvojí odkaz na tvorbu nedávno zesnulé královny britské módy a celoživotní rebelky Vivienne Westwoodové. Rival seriálového návrháře jeho tvorbu ostatně glosuje slovy: „Vykrádá inspiraci od všech a říká tomu pocta!“

Právě Westwoodová udělala v 70. letech z obleků vyhrazených pro BDSM hrátky mainstream. Latex, kůže, cvočky, zavírací špendlíky… to vše byly dílky velké skládačky jménem punk rock, který by bez této návrhářky nikdy nebyl tím, čím se stal. A pak si s těmito oblečky ještě hrála dál a dělala je třeba z tak klasického materiálu, jako je tvíd nebo tartan. Ostatně na obří retrospektivní přehlídce v Praze v roce 2006 vypálila na otázku, co je jí inspirací: „Klidně vám ušiju šaty podle modelu ze sexshopu.“ Hlavně aby nebyly nudné a konformní, to nesnášela.

Tatáž Westwoodová v roce 2014 převlékla palubní personál aerolinek Virgin Atlantic. V její vysoce hodnocené elegantní kolekci (pravidelně od té doby mezi nejkrásnějšími palubními uniformami světa) je základní barvou krvavě rudá.

S nikým neporovnatelná

Svérázná britská designérka svými neotřelými nápady pronikala do kolekcí snad každého mladšího návrháře, který ve světě módy něco znamená. S každou novou dekádou byla schopna úplně od základu změnit způsob, jakým se lidé oblékali.

„Její přínos módě je unikátní, možná dokonce s nikým neporovnatelný. Je rozhodně nejvýznamnější návrhářkou poslední čtvrtiny 20. století,“ napsal ve své knize Vivienne Westwood: The Catwalk britský novinář Alexander Fury.

A jeho pohled sdílel v magazínu AnOther přední kloboučník Stephen Jones, který s Westwoodovou často spolupracoval. „To, jaké obdivujeme návrháře, jak vnímáme módu dnes, jaký je dnešní módní svět, je z velké části zásluha Vivienne Westwoodové. Platí to pro Johna Galliana, Alexandera McQueena, Martina Margielu, Rei Kawakubovou a mnohé další,“ uvedl.

Stačí pár ikonických příkladů. Začněme třeba u extravagantního Jeana-Paula Gaultiera a jeho námořnických designů. Než s nimi začal, byla tu první fashion show Vivienne Westwoodové (tehdy ještě s Malcolmem McLarenem) Piráti v roce 1981, kdy svět ohromila vzdušností svých romantických návrhů. A zvláštní poděkování od Gaultiera a Madonny by mělo patřit Westwoodové za inspiraci ke korzetu s kónickou podprsenkou, který se stal symbolem památného Blonde Ambition Tour v roce 1990. Prvotní nápad, který francouzský kreativec využil, se dá vysledovat v druhé velké kolekci Westwoodové s názvem Buffallo z roku 1982.

Již zmíněné hrátky s fetiš obleky znovu oživili třeba Christopher Nemeth, Helmut Lang či Maison Margiela.

A pojďme dál. V roce 1985 na molo vypustila britská návrhářka „mini-crini“ – neboli minisukně krinolinového střihu, takže nafouknuté. Jako byste Marii Antoinettě ustřihli nadýchané sukně někde nad půlkou stehen. K tomu tělo obepisující silueta vršku. V polovině 80. let, kdy na vrcholu byla olbřímí „netopýří“ ramena, rozhodně slovo do pranice. Tentokrát se nechá poroučet Christian Lacroix.

Spolu s těmito sukýnkami přišly i stěží uvěřitelné balerínky na platformě a la houpací koník (fakt se tak jmenují: Rocking Horse Ballerina shoes). S pokoušením stability nositelky ale touto kreací rozhodně Westwoodová neskončila a nepřehlédnutelné byly ultravysoké platformy s podpatky z kolekce z roku 1993 z éry „Anglomanie“ (tehdy si hrála například s tartanem a jestli jste někdy uvažovali, kde se vzaly ty ultramini nakládané kostkované sukně, tak tady). Podrážky bot vyhnala do závratné výšky 18 centimetrů a supermodelka Naomi Campbellová se v nich na mole zřítila. Máváme Alexandru McQueenovi a jeho bezpodpatkovým kopýtkám a také Lady Gaga a jejím bodyguardy jištěným pokusům neupadnout (ne vždy to klaplo).

Foto: Profimedia.cz

Slavný pár bot z dílny Vivienne Westwoodové, ve kterých se zřítila Naomi Campbellová.

Necudné (i když co to dnes je, že?) korzety, na nichž si vybudovala impérium dvojice Dolce a Gabbana a milují je zástupy jejich klientek v čele s Kim Kardashianovou? Ty vzkřísila Westwoodová v roce 1991. A když ji omrzely, tak je prostě odhodila a obří kontroverzi způsobila v roce 1995, když se Kate Mossová promenovala po přehlídkovém molu s rokokovým make-upem, v mikrosukýnce a nahoře bez a lízala u toho zmrzlinu.

Růžky jako politický názor

Skoro by se chtělo říct: Chcete šokovat? Pardon, Vivienne Westwoodová tohle už udělala.

Ano kontroverze a šok byly její zásadní pracovní metody. Snad nejčastěji připomínaná je historka, jak si v roce 1992 šla pro Řád britského impéria z rukou královny Alžběty II. Elegantní šedivý klobouček, vypasované sáčko stejné barvy a dlouhá kolová sukně ze stejného materiálu vypodšívkovaná zlatým saténem, jak se ukázalo, když se před fotografy zatočila. A odhalila tak také fakt, že si na setkání s královnou nevzala spodní prádlo.

Když pak v roce 2006 za svou obdivuhodnou práci dostala titul dámy, tentokrát z rukou prince Charlese, došlo i na dotaz, zda je opět „na ostro“. A odpověď zněla, že samozřejmě, protože prádlo pod šaty prý nenosí, jedině pod nohavice si bere saténové boxerky svého manžela. A jak popsal Daily Mail tvrdila, že minule prostě chtěla jen předvést své šaty a trochu se „zapomněla“.

Za budoucím králem tehdy vyrazila s malými růžky na hlavě. Což byl podle ní pohanský symbol plodnosti, znovuzrození. Zkrátka podle ní bylo třeba nové renesance, protože společnost podle ní upadá.

„Jen křesťané v tom vidí ďábla, naopak já takto vyjadřuji svůj politický postoj. Mám šaty s kápí jako guerillový bojovník, trochu jako Che Guevarra, a mám odznáčky kampaně Active Resistance to Propaganda,“ popsala tehdy. Kampaň byla jejím vlastním projektem, v němž upozorňovala mimo jiné i na svých přehlídkách například na ekologická témata.

Jen pro pořádek. Dlouhodobě byla kritická k vládnoucím vrstvám a politikům. Vášnivě například kritizovala Margaret Thatcherovou, nechala se i v roce 1989 pro časopis Tatler vyfotit stylizovaná jako tehdy vládnoucí premiérka s nápisem „Tato žena byla kdysi punk“ a ve svých denících Thatcherovou popisovala jako odpornou pokryteckou ženu. Tato ostrá kritika se ale nikdy nevztahovala na královskou rodinu.

Foto: Profimedia.cz

Módní návrhářka podruhé u královny.

To ikonické tričko s královnou, která měla pusu sepnutou zavíracím špendlíkem z doby stříbrného jubilea v roce 1977 se nepočítá. O Alžbětě II. i Charlesovi mluvila hezky a notabene čas od času i „royals“ oblékala. Třeba princezna Eugenie měla hned tři modely od Westwoodové na svatbě prince Williama a Kate Middletonové. Po jejích modelech sahá čas od času i současná královna choť Camilla.

„Měla jsem ráda děti, co byly jako osina v zadku“

Zato protisystémová byla Westwoodová už ve chvíli, kdy stvořila punk a punk stvořil ji. „Důvod, proč jsem hrdá na svůj podíl na punkovém hnutí, je, že jsem skutečně dokázala do něj dostat poselství, které tu už bylo, ale nebylo slyšet. Řekli mi ho už hippies, ale punk z něj udělal něco cool, něco, za čím si lidé mohli stát. Což je, že nevěříme vládě, že jsme proti vládě,“ zní její osobní hodnocení punkové éry.

Jak to tehdy bylo? Rozhodně neměla nalinkováno, že se stane světově uznávanou návrhářkou. Šla klikatou cestou a dělala pragmatická rozhodnutí a dokázala uchopit snad každou šanci, která se jí naskytla. Spíš než ve školách se učila za pochodu a jak sama podle Guardianu často zmiňovala, největší lekce dostávala ve vztazích, povětšinou s muži, pro něž se stala praktickým zázemím. Tedy poplatila jim účty.

Pocházela z dělnické rodiny z Glossopu. Táta Gordon Swire pracoval v továrně a matka Dora v textilce. Když dochodila gymnázium, našetřili si rodiče dost na to, aby si pořídili malou poštovní pobočku v Londýně. Tam jeden semestr navštěvovala uměleckou školu, ale jednak jí nedovolili tvořit pomocí jehly a nitě, a jednak si jako holka z pracující třídy moc nedovedla představit, jak se dá uživit uměním. A tak šla učit na základní školu.

„Byla jsem skvělá učitelka. Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními dobrými učiteli byl ten, že já měla ve zvláštní oblibě ty děti, o kterých si ostatní mysleli, že jsou osiny v zadku. Malé rebely,“ citoval Westwoodovou, proslulou rebelku, Vogue.

V té době si již pořídila prvního manžela – Dereka Westwooda – nástrojáře, který měl ambici stát se pilotem, což se mu i splnilo. Spolu měli syna Bena, ale záhy po jeho narození se rozvedli. A tak se Vivienne stěhovala zpátky k rodičům a začala se živit výrobou šperků.

Klíčovým mužem se ukázal charismatický spolubydlící Viviennina bratra Gordona. Vztah s tehdejším studentem umění Malcolmem McLarenem byl všechno jen ne idylický a romantický. Brzy znovu otěhotněla, a jak prostořeká návrhářka kdysi prozradila, jejich syna Joea zachránilo před potratem to, že si za peníze na tento zákrok radši koupila kašmírový svetr. Mimochodem právě Joe jde v matčiných šlépějích, když si inspirován jejími provokativními korzety vybudoval značku spodního prádla Agent Provocateur.

McLarena ale táhly socialistické myšlenky a vydal se za nimi i v revolučním roce 1968 do Paříže. Když se vrátil, začali spolu podnikat.

Její druhé jméno „punk“

On byl hudebním promotérem a ona začala neprodaná trička z koncertů měnit v unikátnější modely. Od roku 1971 měli obchod, kde on prodával desky, ona ručně upravené secondhandové oblečení. Obchod měnil jména s různými vlnami hudby. Nejdřív to byl Let it Rock, pak Too Fast to Live, Too Young to Die.

Tehdy začala Westwoodová s vytvářením děr na tričkách, vylepšováním triček vzkazy a nápisy nesoucími jasná názorová poselství, batikováním… McLaren se ukázal velmi schopným ve sledování nálad ve společnosti a v roce 1974 se obchod zase proměnil.

Tentokrát se přejmenoval úderně na SEX a přišla éra latexu a gumy. Právě tehdy vyrazili s Vivienne také do USA a tam nasáli první náznaky punku. Zpět v Británii pak McLaren dal dohromady legendární Sex Pistols a celou jejich punkovou image vytvořila právě Westwoodová.

SEX se tentokrát přejmenoval na Seditionaries a Westwoodová se stala synonymem punkové módy a stylu, což jí zůstalo navždy. A který návrhář se může chlubit tím, že oblékl celou jednu hudební vlnu? Nápor fanoušků vedl k rozšíření byznysu, už nemohla všechno zvládnout ušít, potisknout, potrhat sama…

Už tehdy měla vliv na kolegy v branži, v níž sama ještě vlastně nezačala. Takový Yohji Yamamoto a Rei Kawakobová debutovali v Paříži v roce 1981 se svými kolekcemi, které šokovaly asymetrickými střihy nekopírujícími linie těla. A to nedlouho poté, co nakupovali v obchodu SEX (ať už se v tu chvíli jmenoval jakkoli) přeplněném třeba svetry pletenými na tak velkých jehlicích, že byly průhledné.

V témže roce přišla její první velká autorská kolekce. Již zmínění Piráti. Což byla také labutí píseň jejího tvůrčího vztahu s McLarenem. Dlouho poté se ještě dohadovali, nakolik který z nich přispěl k dílu, přičemž Westwoodová mu přiznávala, že vyslovil slova romantika a pirát. Od té doby se ponořila do knih a galerií a čerpala svou inspiraci z historie, z ulice, odkudkoliv se jí namanula.

Knihy zůstaly její vášní po celý život. Vždy v rozhovorech zdůrazňovala, že zajímaví jsou především lidé, kteří mají něco v hlavě. A s ironií sobě vlastní poukazovala na nesmyslnou obsesi dokazování svého postavení pomocí drahých značek. „Statusovým symbolem je kniha. Dobře se čte třeba Kdo chytá v žitě. S tou choďte pod paží, milé děti. To je status…,“ zní jeden její citát.

První část 80. let vládly v její tvorbě romantismus a odkazy na viktoriánskou éru, pak následovala „pohanská léta“. To se vrhla do zesměšňování vyšších vrstev, když tvořila například excentrické kreace z tvídu.

Devadesátky pak přinesly anglománii a nové odkazy na historii, třeba na éru císařovny Josefíny. Již zmiňované korzety, minisukýnky, ale i romantické róby, vždy s nějakým rebelským detailem a samozřejmě s jejím logem – korunovačním jablkem obkrouženým Saturnovým prstencem.

Osvoboďte Assange!

Na počátku devadesátých let také prvně vyrazila se svou kolekcí do Paříže. Její debut byl přesně v duchu punkerské rebelky. Tehdy již titulem návrhářky roku ověnčená Westwoodová většinu modelů ušila na svém šicím stroji v dost omšelém londýnském bytě, naložila je spolu s modelkami do dodávky, v které šaty ještě ručně došívala. A jelo se do Paříže, kam ji pozval proslulý tvůrce nejvyšší krejčoviny Azzedine Alaïa. Samozřejmě úspěch byl obrovský.

Důležité bylo, že si neotřelé návrhářky všimli podporovatelé například z Itálie, kteří vycítili rostoucí poptávku po tom, aby ženy byly oblékané ne jako křehké princezny, ale jako hrdinky. A to nejen v Evropě, ale na slibných trzích, jako bylo Japonsko nebo Čína. Tak se začaly dávat do pořádku i finance rozevláté návrhářky, která jinak musela brát kdejakou práci, aby umořila dluhy z minulosti. Kvůli tomu třeba i učila ve Vídni a Berlíně.

Foto: Profimedia.cz

Westwoodová v ptačí kleci na demostraci za Juliana Assange.

A tam se seznámila se svým doživotním druhem, o desítky let mladším studentem Andreasem Kronthalerem. Vzali se v roce 1993 a od té doby se stal jejím nepostradatelným společníkem v byznysu. V posledních letech se jejich jména ve značce spojila a on tak bude pokračovat ve vedení společného módního domu.

Když se daří, můžete jít víc po tom, co je vám vlastní. Neboli ještě více vsadit na módu, která je názorem. Přehlídky nového milénia měly pod taktovkou Westwoodové vždy politický vzkaz – ať už šlo o enviromentalismus, udržitelnost, práva menšin, svobodu slova, zacházení s vězni z Guantanáma, svobodu a ochranu pro whistleblowery v čele s Chelsea Manningovou a především Julianem Assangem.

Kvůli němu se dala zavřít i do klece v kanárkově žlutém kostýmu a dlouhá léta bojovala velmi hlasitě za to, aby byl propuštěn a aby nebyl vydán do Spojených států. Mimochodem, Assange požádal o to, aby jej pustili z jeho aktuálního žaláře Belmarsh na pohřeb Westwoodové. Což se na dlouho stalo jedinou zprávou týkající se rozloučení s britskou návrhářkou. K možnosti propuštění se vyjádřilo i ministerstvo spravedlnosti – že by to sice asi šlo, ale že se propustky většinou využívají jen pro blízké příbuzné. Vše ale záleží na šéfovi věznice.

Westwoodová byla také první, kdo naservíroval mainstreamovému módnímu publiku komplet unisex přehlídku a androgynní estetiku.

K tomu jen na okraj – v loňském roce se Virgin Atlantic staly prvními aerolinkami s genderově neutrálními uniformami – aneb dovolili personálu vybrat si z kolekce Westwoodové to, v čem se cítí nejpohodlněji. Žádný příkaz, že ženy musí mít sukně a muži je mít nemohou. Takže stevard v sukni? To musela rebelka Westwoodová jistě velmi ocenit. Zvlášť když její kolekce je samozřejmě už od toho roku 2014 z udržitelných materiálů.

Ikonický pták na hlavě

Bezbřehý neudržitelný konzum ji trápil dřív, než to bylo in. Opakovaně si stěžovala, že toho tvoří příliš, že by bylo mnohem lepší udělat jednu kolekci a prodávat ji několik let, a ne vypouštět pořád nové a nové kreace.

K jejím nejznámějším citátům patří: „Nakupujte méně. Vybírejte pečlivě. Upřednostňujte kvalitu před množstvím. Všichni nakupují až moc.“ A ke všemu všichni to samé. Věčně kritizovala uniformitu ulice v posledních letech. Pro ni byla vždy móda vyjádřením osobitosti, byť často fashion průmysl shazovala.

Jen pár citátů na ukázku: „Číst módní časopis je to poslední, co bych potřebovala dělat… Ptali se mě, co bych zakázala. Jednoznačně reklamu… Neexistuje nic jako popkultura, pokud je to populární, pak to není kultura… Já vlastně ani nemám ráda módu, no dobře občas ano…“

A snad nejlépe to ilustrují její následující slova: „Využívám módu jen jako výmluvu k tomu, abych mohla mluvit o politice. Protože jsem známá módní návrhářka, dává mi to možnost promluvit nahlas, a to je fajn.“

Přičemž také říkala, že vliv na svět může člověk mít jen ve chvíli, kdy má nepopulární nápady, a to dávno před twitterovským „unpopular opinion“. Zároveň ale dodávala, že absolutně nesouhlasí s čímkoli, co kdy řekla.

To by se dalo vztáhnout i na tu myšlenku o popkultuře… Propojení s komercí a světem šoubyznysu se jí nijak nepříčilo, nežila jen ve svém světě aktivismu. Svědčí o tom nejen zdařilá spolupráce s Virgin Atlantic, ale také to, že často oblékala hvězdy na červený koberec. Například Kate Winsletovou, když byla nominována za Rozum a cit na Oscara. Ve Westwoodové se vdávala Miley Cyrusová za Liama Hemswortha.

Pravidelnou zákaznicí byla i Helena Bonham Carterová, která si Westwoodovou oblékla i na svou investituru v Buckinghamském paláci. Památná je pak kreace pro Sex ve městě. Ano jsou to ty svatební šaty Carrie Bradshawové, k nimž patřil „celý pták“ do vlasů, a v nichž si nakonec pana Božského nevzala. Ty se mimochodem zjeví i v nyní připravovaném pokračování, druhé řadě And Just Like That. A nebránila se ani mnoha spolupracím například se sportovními značkami, jako je Asics.

Ale i při těchto „výletech“ zůstávala svou, a především v posledních letech opakovala, že vlastně zůstala punkerkou, která nejen svou tvorbou, ale vždy, když může, tak doopravdy nahlas křičí o problémech světa a o nespravedlnostech.

„Jediný důvod, proč jsem ještě pořád v módním světě, je, že mohu ničit konformitu. Nic mě nezaujme, dokud to v sobě nemá tento aspekt,“ řekla ve svých pamětech z roku 2014. 

Z tohoto pohledu byla Westwoodová zajímavá po celou svou dlouhou kariéru.

Reklama

Doporučované