Tři norské žaloudky pro Popelku: stojí za vidění?

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rozsáhlá debata nad tím, jak moc se aktuální filmy a jiná umělecká díla mají přizpůsobovat aktuálním požadavkům na korektní přístup k ženám či menšinám, má v Česku docela dost munice. V poslední době bylo i u nás k vidění hned několik návratů legend, které se dočkaly aktualizace. Leckdy i razantní.

Zatímco Spielbergova West Side Story šedesát let starou předlohu zpracovává poněkud konzervativně a vlastně jí není tolik vzdálená, co se formy či obsahu zpracování týče, třeba nový Sex ve městě s podtitulem A jak to bylo dál… drsně implantuje do původní látky nebinární queer postavy, pubertální zmatky nad vlastní sexualitou a rozpaky 50+ hrdinek nad tím, jak se s novými pořádky popasovat.

Opačnou cestou jde většina aktuální české produkce. Veřejnou nevoli vyvolalo stažení divadelní hry v pražském Činoherním klubu, kde měl Ondřej Sokol ztvárnit černocha v „blackface“. Korektnímu přístupu v současném umění se pokoušejí nevybíravě vysmívat i webové seriály Vegani&Jelita a Liga mužské moudrosti. A s nimi i část převážně starší české kritické obce, která v děsu nad tím, že nová norská Popelka obsahuje něco tak šokujícího jako homosexuální polibek, spustila malý mediální skandálek o vykrádání české legendy a neúctě k tradici.

Norská režisérka Cecilie A. Mosli prý chtěla remake Popelky natočit především proto, aby byla „relevantní pro novou generaci.“ To lze pochopit, ale je logické, že tenhle film ještě před premiérou narazil právě v domovském Česku, kde jsou Tři oříšky legendou, na které se podle mnohých sahat nemá. Legendou jsou ale i v Norsku, kde je také Vorlíčkův film tradiční součástí televizních Vánoc.

U nás budou letos k vidění na Štědrý den ve 20.30 na ČT1, norský film pod názvem Tři přání pro Popelku vstoupí do kin o den dříve. Obavy, že Vorlíčkova klasika byla Nory zneužita k propagaci „nového řádu“, ale nenaplňuje.

Tradičně otevřené Norsko logicky má k otázkám postoje k menšinám či ženám výrazně rovnostářštější přístup, než jaký reprezentuje skoro 50 let starý film z neméně tradičně konzervativního Česka. I ten byl ale ve své době poměrně průkopnický v tom, kolik prostoru a síly dával ústřední ženské postavě: emancipační prvek původní pohádky byl v nové verzi jen lehce posílen. A o potenciálních pletkách princových společníků ze staré Popelky se už v nadsázce spekuluje dlouho; polibek z nové pohádky se tak zdá může zdát jen zákonitým vyvrcholením jejich škádlivé pospolitosti.

Aktualizace se nová pohádka dočkala vlastně spíš jinde. Natočili ji ve velkolepých norských scenériích, v překrásné zasněžené otevřené krajině, s polární září nad hlavami hrdinů. Popelčina macecha je možná ještě děsivější než její předloha před lety, Dora je podobně bezvýhradně podřízená v jejím područí. Špičkování Vorlíčkovy Popelky s princem bylo zábavnější, v nové Popelce leckdy věci možná až předvídatelně spějí k cíli. Na zvířata se tu nestřílí, na přípravy na ples dohlíží stylista a místo hrachu Popelka přebírá barevné flitry.

S princem netančí korpulentní dáma (kterou v klasické verzi ztvárnila Helena Růžičková), na plese přibyl navíc motiv žaludečních problémů Dory (který jediný ve filmu působí poněkud nevkusně). A místo oříšků Popelka dostane tři malé žaloudky – nelze říct, jestli kvůli botanickým rozdílům mezi norskou a českou přírodou, či z jiného důvodu. Ze tří malých lesních plodů má navíc ten poslední úplně jiný obsah než v původním filmu, aby se podpořila myšlenka, že Popelka si prince zaslouží prostě taková, jaká je.

V mnoha recenzích jistě bude tématizován i pro někoho možná šokující obrat v závěru, kdy spíše než princ Popelku zachrání Popelka svého prince. Na odpůrce korektnosti mohou novinky působit jako rudý hadr – na zámku i v podzámčí přibyly etnicky různorodé postavy, a pár princových přátel k sobě chová nepřehlédnutelné sympatie. No a co? Opravdu v 21. století ještě někoho udivuje láska mezi dvěma muži nebo to, že se dokonce někdy i líbají? Změny se navíc do filmu nepromítly s razancí slona v porcelánu, kterou v tomto ohledu vyniká například zmíněný Sex ve městě.

Dá se ocenit i to, že film rozhodně není otrockou adaptací své předlohy, drží si vlastní styl a svébytnou poetiku. Je ale stejně dojemný jako původní snímek a i když Astrid Smeplass v titulní roli nedosahuje křehkého půvabu Libuše Šafránkové, její příchod na ples je snad ještě triumfálnější a tají se při něm dech. Chemie ústřední dvojice funguje výborně a sama Popelka je prostě krásná a spěje k zaslouženému happy endu, tak aby všichni byli spokojeni.

Lze hravě věřit, že současné české děti budou milovat starou Popelku, i tu novou. Děti (dokonce i ty české) jsou otevřené duše a vážně není potřeba se obávat, že by tenhle milý a dojemný film jakkoliv narušil jejich mravní vývoj. Buďme jako oni, předsudky nechme jiným.