Článek
23. prosince jsme v našem kulturním průvodci lákali na nabídku dětských filmů v kinech. Na Štědrý den kina ve většině případů nehrála, ale teď do nich už zase můžeme vyrazit. Letos to neměla lehké, byla kvůli covidovým opatření zavřená až do konce května, a tak distributoři po slabém létě ty největší trháky nasazovali až v průběhu podzimu a doufali, že některý z nich konečně zlomí nedůvěru diváků. Někteří distributoři své očekávané premiéry pro jistotu posunuli na příští rok, většina potenciálních trháků ale zůstala.
S vánočním televizním programem kina spojuje sázka na filmové návraty. Hollywoodští producenti v neklidné době nehodlají příliš riskovat s nějakými novotami, a tak kina plní legendy anebo rovnou remaky dřívějších úspěšných filmů, jako v případě nové West Side Story. Těžko se ubránit dojmu, že popkultura je při naplňování tužeb publika, které se v kinech chce především bavit a v covidových časech zvláště, čím dál infantilnější.
West Side Story je odvážná alespoň tím, že se nevrací k nějaké notoricky populární sci-fi či komiksovým hrdinům, ale ke stejnojmennému muzikálu. Do kin vstoupila 9. prosince, 60 let poté, co film získal deset Oscarů a renomé asi nejslavnějšího muzikálu všech dob (divadelní inscenace měla premiéru už v roce 1957). Na půdorysu shakespearovské tragédie Romea a Julie vypráví příběh dvou znepřátelených pouličních gangů, který proti sobě staví i ústřední milostnou dvojici Marie a Tonyho. Nesmrtelné písně Leonarda Bernsteina znovu ožívají i v letošní verzi, kterou jako svůj vysněný projekt natočil Steven Spielberg. S tradiční spielbergovskou perfekcí a s pomocí svého dvorního kameramana Janusze Kaminského a dechberoucích choreografií úchvatně oživuje atmosféru měnícího se New Yorku konce 50. let.
Patos klasické kinematografie má v příběhu tragické lásky své místo a nová West Side Story v éře, kdy kina ovládají superhrdinské trháky, působí poněkud starosvětsky. Ale možná právě v tom může být její kouzlo, zvláště před Vánoci. Film se nikterak nesnaží starý příběh aktualizovat, spoléhá na nadčasovou sílu původní výpovědi o moci lásky tváří v tvář nenávisti a xenofobii, která je nepochybně aktuální i dnes. Přesto se nelze ubránit dojmu, že nová verze se až moc formálně i obsahově váže k době originálu: Na něco novátorského tu narazíte těžko.
V polovině prosince do kin velkolepě vstoupil i komiksový Spider-Man s podtitulem Bez domova. Třetí díl pod režijní taktovkou Jona Wattse, po filmech s podtituly Homecoming a Daleko od domova, se odehrává poté, co na konci druhého dílu vyšla najevo Spider-Manova identita. Postava stará skoro stejně jako West Side Story (poprvé se v komiksu objevila v roce 1962) se dočkala už mnoha filmových adaptací, a tak se každá další snaží redefinovat její charakter a aktualizovat ho pro svou dobu. V novém Spider-Manovi se přitom zachází až na hranu sebeparodie, což pro diváky může být osvěžující i otravné, dle vkusu.
Při sledování všech těch scén, v nichž hrdina poletuje napříč New Yorkem, pronáší instantní moudra jak vystřižená ze scenáristických příruček a kolem se vynořují různé bizarní postavy minulosti, se divákovi vkrádá na mysl, že asi není typičtější americký fenomén než právě Spider-Man. V tom dobrém i zlém. I to je důvod jeho masivní oblíbenosti a nový film, který jako pejsek a kočička na jednu hromadu vrší snad všechny aktuální propriety žánru, je už teď trhákem, minimálně v amerických kinech.
Návrat další legendy byl filmovými fanoušky očekáván snad ještě toužebněji. Matrix bratrů Wachovských se v roce 1999 stal kultem se svou komplexní vizí dystopického světa, v němž se část životů odehrává v paralelní realitě. Vizionářský Matrix v mnohém předběhl dobu, získal čtyři Oscary a je považován za jeden z nejlepších sci-fi snímků historie. V roce 2003 následovala další dvě pokračování s podtituly Reloaded a Revolutions a proměna bratrů Wachowských na sestry poté, co oba podstoupili změnu pohlaví.
Nový Matrix Resurrections už natočila Lana Wachovski (známá dříve jako Larry) bez sourozenecké podpory a za vydatného sebeironického pomrkávání na legendární minulost série. Vrací se v něm všichni, už poněkud zestárlí hrdinové předchozích dílů (odehrává se 20 let po původní trilogii) a divák může mít, stejně jako postavy, silný pocit déjà vu. Nejen kvůli mnoha vysvětlujícím flashbackům do historie celé trilogie, v novém filmu se ostatně bez nich divák neznalý předchozích filmů snadno ztratí. Ohromující a komplexní vize paralelního světa a všechny ty brutálně elegantní bitky znovu dávají upomenout na nejtypičtější rys současného Hollywoodu: Obyčejný, navíc nyní covidem uchvácený svět už nestačí, musí budovat neuvěřitelné paralelní reality, aby uspokojily hlad diváků po neobyčejném.
Hollywood byl vždy nazýván továrnou na sny – v poslední době je ale možná snů už příliš a z reálného světa tu nezbylo skoro nic. Umění vždy pomáhalo snášet realitu tím, že ji ukázalo na filmovém plátně – v posledních letech ji ale spíš vytěsňuje a nové americké hity jsou toho důkazem.
Jenže ani v televizi vás dnes nic moc nového nečeká. Listuje-li potenciální divák televizním programem, zarazí ho, kolikrát až do zblbnutí jsou největší hity Vánoc reprízovány. ČT1 v 15:55 zopakuje Tři oříšky pro Popelku, kdyby diváci ještě neměli dost, stejně učiní Nova v 13:45 s Láskou nebeskou.
Z bohaté, ale vlastně co do překvapivosti velmi chudé sváteční nabídky stojí dnes zato vypíchnout jen pár kousků. Třeba ČT2 v 16:40 uvede Někdo to rád horké, v němž se Tony Curtis a Jack Lemmon na útěku vetřou do dívčího orchestru se sladkou „Sugar“ Marilyn Monroe. Ve večerních hodinách ČT2 pokračuje s Belmondem, tentokrát ve 20 hodin se snímkem Policajt nebo rošťák, naváže další francouzská komedie Návrat velkého blondýna. Český humor nepřijde zkrátka: Prima Cool odpoledne dává Rozpuštěný a vypuštěný a ČT1 ve 21:45 Marečku, podejte mi pero!. Komu by to ještě bylo málo, může se na Primě dorazit Sluncem, senem a jahodami.
