Létající pes z roku 1984. Jak vznikaly legendární filmové efekty bez počítačů

Poté, co mladý lovec bizonů Átrej, hlavní hrdina snímku Nekonečný příběh, ztratí svého věrného koně Artexe, začne postupně klesat do hlubin Bažin smutku. Aby toho nebylo málo, je mu v patách i vlkodlak Gmork. Pak se však rozlomí bouřlivá mračna, ze kterých se vynoří tvor připomínající ohromného létajícího psa.

Ve skutečnosti je to rychlodrak Falco a na poslední chvíli zachrání Átreje ze spáru bažin i vlkodlaka Gmorka.

Fantastické scény Nekonečného příběhu vznikaly ve filmovém pravěku, přesněji v roce 1984. Aby filmaři mohli divákům dát obrovského létajícího „psa” a mnoho dalších záběrů, museli věnovat velké množství úsilí a ještě větší množství peněz do tvoření filmových triků.

Ve filmařské hantýrce dnes také známé jako SFX a VFX (speciální efekty a vizuální efekty) jsou v současnosti již neodmyslitelnou součástí téměř každé návštěvy kinosálu. Běžný konzument filmové tvorby si již několik desítek let zvyká na všudypřítomné výbuchy, nadpřirozená monstra, vesmírné koráby nebo brutální násilné scény s hektolitry filmové krve.

Jak ale takové věci vznikaly v době, kdy filmaři neměli k dispozici počítačově vytvořené efekty?

Celé to začalo snímkem Le Voyage dans la Lune neboli Cesta na Měsíc. Ten byl natočený na motivy děl H. G. Wellse a Julese Verna a je prvním filmem využívajícím speciální efekty. Vznikl v roce 1902 a jeho stopáž čítala pouhých 15 minut. Diváci v něm poprvé mohli spatřit vesmírné plavidlo, mimozemské tvory a v současné době už trochu bizarní kulisy měsíční krajiny. Dnes je film volně dostupný ke zhlédnutí na YouTube.

Další výrazný milník na poli sci-fi filmových efektů učinil rakouský režisér Fritz Lang se svým němým filmem Metropolis. Svou antiutopickou vizi vzdálené budoucnosti představil v roce 1927 a od dob Cesty na Měsíc poprvé plně využil potenciál tehdejších filmových efektů. Kromě speciálních efektů, také známých jako praktické, jako je například trojrozměrná miniaturní scenerie futuristického města, učinil film velký průlom hlavně díky těm vizuálním.

Na rozdíl od těch speciálních, které jsou už hotové a zachycované kamerou, vizuální efekty jsou tvořeny uměle (tzv. „in-camera“), například natočením několika různých záběrů, použitím speciálních clon či světla. Ve filmu Metropolis máme možnost vidět jednu z nejdiskutovanějších VFX scén vůbec. Dodnes totiž není úplně přesně jasné, jak se filmařům tehdy podařilo jí dosáhnout.

Metropolis svými fascinujícími inovacemi připravilo cestu pro další kroky tehdejší kinematografie. Ta však několik desítek let žádným zásadnějším způsobem nepostoupila. V průběhu let si mnoho snímků od svých předchůdců půjčovalo metody tvoření filmových efektů, které různě upravovalo.

Další generace průkopníků speciálních efektů sci-fi a fantasy nastoupila až o více než čtyři dekády po Metropolis.

V roce 1968 totiž Stanley Kubrick uvádí do kin 2001: Vesmírná odysea, filmovou adaptaci povídky Hlídka od Arthura C. Clarka. Kubrick ve filmu představil inovace především praktických efektů. Typickým příkladem je scéna, kde hlavní hrdina běží v kruhové místnosti kolem dokola i vzhůru nohama. Ve skutečnosti zde herec běží na místě uvnitř obrovského pohyblivého válce, podobně jako v „křeččím kole“. Iluze pohybu herce je poté docíleno pohybem kamery.

Dalšími významnými inovacemi byla také tzv. „kontrola pohybu“. Jelikož se celý film odehrával ve vesmíru, bylo třeba s objekty „ve vesmíru“ manipulovat tak, aby se jeden dal zabrat z několika úhlů a jeho pohyb zůstal stejný. Z tohoto důvodu byly vyrobeny speciální mechanické plošiny, jež dokázaly několikrát vytvořit identický pohyb kamery i tělesa, které kamera zabírala.

Za tyto a další efekty získal Kubrick v roce 1968 Oscara.

Na konci sedmdesátých let přichází na scénu zcela nový představitel vědeckofantastického žánru, jenž se v průběhu následujících let stane nejikoničtějším a nejrozšířenějším fenoménem svého druhu. Roku 1977 totiž mají premiéru první Star Wars, dnes už známé jako Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje. Star Wars představovaly zcela revoluční pojetí sci-fi.

Prakticky v každé scéně se vyskytl aspoň jeden filmový trik. Pomocí už v té době poměrně rozšířené technologie klíčování na modré plátno zkombinované s vylepšenou Kubrickovou kontrolou pohybu dokázal tým režiséra George Lucase vytvořit jednu z prvních filmových vesmírných bitev. Hojně také používal vizuální efekty hologramů, kdy se překrývá záběr na celou scénu a zvláštní záběr člověka, který má působit jako hologram.

Pravděpodobně nejznámějším speciálním efektem byly světelné meče. Ty vznikly rotujícím zdrojem světla uvnitř tyče. Byly obalené reflexní páskou, která odrážela a zesilovala světlo. Scény se světelnými meči se však musely natáčet pod konkrétními úhly, protože legendární zbraně v některých polohách na kameře zkrátka nesvítily. Díky nadčasovým efektům se tomuto i oběma následujícím dílům původní trilogie Star Wars podařilo získat Oscara za nejlepší vizuální efekty.

Vetřelec Ridleyho Scotta se podobně jako Star Wars stal celosvětovým fenoménem. Ne však pro epické vesmírné bitvy, šermování laserovými meči nebo sympatickou pohádkovou atmosférou, kterou by si kdekterý divák chtěl prožít na vlastní kůži. Vetřelec je depresivní a tísnivý snímek vykreslující situace, do kterých by se nejspíš nikdo dostat nechtěl. Zároveň je to také vítěz Oscara za speciální efekty z roku 1979. Zatímco Hvězdné války spoléhaly spíše na méně praktické efekty, Vetřelec je až na pár scén doslova napěchován praktickými triky.

Například známá scéna, kde Parker pomatenému androidovi Ashovi urazí hlavu, byla natočena za pomoci špaget, mléka a kaviáru, které představovaly androidovy vnitřnosti. Scéna, kde posádka pitvá mrtvého facehuggera – parazita, byla zase natočena s několika ústřicemi a dalšími mořskými živočichy, kteří vyplňovali tělo smyšleného tvora. Samotný dospělý vetřelec byl ve skutečnosti do kostýmu oblečený Bolaji Badejo, přes dva metry vysoký nigerijský student, jehož jedinou rolí byl právě vetřelec.

Na počátku zmíněný Nekonečný příběh vznikl o pár let později pod vedením režiséra Wolfganga Petersena jako filmová adaptace stejnojmenného fantasy románu od Michaela Endeho. Vypráví příběh chlapce Bastiena, kterému zemřela matka a je neustále vystavován šikaně od svých vrstevníků. Při jednom ze svých úprků před násilnými spolužáky se ocitá v tajemném knihkupectví a objevuje zde ještě tajemnější knihu s názvem „Nekonečný příběh”. Bastien si ji bez dovolení vypůjčí a skrytý v zatuchlém školním podkroví ji začne číst. Chlapec se seznamuje s říší Fantazie a umírající vládkyní, kterou může zachránit jen mladičký lovec bizonů Átrej. Bastien však při čtení postupně zjišťuje, že nějakým nepochopitelným způsobem je součástí knižního příběhu i on.

Na svou dobu se jednalo o nezvykle drahý film. Rozpočet Nekonečného příběhu představoval zhruba 27 milionů dolarů, to bylo více než dvojnásobek rozpočtu prvních Hvězdných válek a stejně tak i Vetřelce. Na tuto částku navíc nedosáhl ani rozpočet pokračování Impérium vrací úder či Vetřelci.

Téměř astronomický rozpočet měl svůj důvod. Film byl totiž efekty nacpaný k prasknutí. Štáb získal do svého týmu mimo jiné bývalého italského leteckého inženýra Giuseppeho Tortoru, který měl na starosti veškerou animatroniku, tedy jakési robotické loutky. Tortora měl na kontě už robota, který „hrál” slavného E.T. a pro Nekonečný příběh sestrojil obrovskou robotickou kostru rychlodraka Falka, obrovitou želvu Morlora, závodního hlemýždě či Kamenožrouta. Všichni tito roboti museli být ovládáni několika lidmi naráz pomocí různých pák, které pohybovaly končetinami a dokonce i mimikou postav.

Film sice nebyl nominován na Oscara za své speciální efekty, získal však řadu jiných ocenění. Mimo jiné tři ceny Saturn za nejlepší film, nejlepší hudbu a nejlepší výkon v hlavní roli pro představitele Átreje. Jedná se o pravděpodobně nejprestižnější ocenění, kterého může fantasy či sci-fi film – mimo Oscara – dosáhnout.

Podívejte se na 10 snímků s úžasnými filmovými efekty >